My holky ze stanice Padesát

Život nabral rychlost, a já se toho rána probudila v tolik obávané stanici Padesát s pocitem, že tady už končí veškerá sranda. Jenže... čím déle v ní žiju, tím více zjišťuju, že tu není špatně. Pojďte se mnou nahlédnout.

A nebojte, dá se tu žít!

Když jsem coby desetiletá holka skákala na chodníku panáka, hrála s míčem školku,  či vozila kočárek s panenkou, mé babičce bylo přibližně stejně tolik, jako je mně teď. Byla to ta nejlepší stará babička na světě. V zástěře, kulaťoučká, s červenými tvářemi, úsměvem, otevřenou náručí. V kredenci měla šuplík plný sladkostí a vlídné slovo pro nás vnoučata (to neměla v kredenci!). Nikdy se nemalovala, nenosila džíny, kecky ani culík, ale pekla o svátcích výborné ořechové rohlíčky, každý pátek křehké placky, vařila fantastickou koprovku (takovou jsem už nikdy nejedla) a knedlíky, kterým jsme říkali půlky. Milovala jsem ji. Byla v důchodu a já u ní trávila prázdniny.

Na gymnáziu, měřeno mojí šestnáctiletou optikou, vidím každou ženskou nad pětadvacet jako stařenu určenou na odpis. Zároveň se nemůžu dočkat, až mi bude osmnáct, a mě konečně pustí uvaděčka na nepřístupný film (přestože budu pořád vypadat na třináct). Ty dva roky se vlečou nekonečně dlouho - snad patnáct let.

V pětadvaceti si jako stařena na odpis vůbec, ale opravdu vůbec, nepřipadám. Až do dne kdy objevím šedivý vlas - ve své kštici. První atribut stáří je tady. Zhroutím se a tři dny se svojí kamarádkou, která je na tom stejně, zapíjíme ztracené mládí. Pozitivum? Z kocoviny se dokážu vylízat během následujících pár hodin.

Ve třiceti dospěju k rozhodnutí, že trhat si šediny je blbost. To bych za chvíli taky mohla být plešatá. A určitě se mnou budete souhlasit, že je lepší být bílý než lysý. Kromě toho učiním objev století - existují barvy na vlasy.

Oč líněji se vlekly roky mezi šestnáctkou a osmnáctkou, o to rychleji prolétly roky mezi třicítkou a čtyřicítkou. Ani jsem se nenadála a z mého malého miminka vyrostlo dítě, z druhého dítěte puberťák a z prvního puberťáka dospělý člověk. Jsem vyčerpaná, unavená, na svých bedrech táhnu veškerou tíhu života tak úporně, až mi vyhřezne plotýnka. Mám tři studenty, práci, na stehnech a zadku celulitidu, první brejle a nekonečně prázdnou peněženku. Kromě toho volný čas se mnou hraje hru. Na schovku. Nemůžu ho nikde najít. Připadám si stará a ještě starší. V tomto rozpoložení mě zastihnou čtyřicáté narozeniny. Neslavím! Proč taky, vždyť není co slavit. Ovšem čtyřicítce neuniknu, nedostanu žádné dárky, a ještě mi přátelé vyčtou, že se nemohli opít. Na druhou stranu přiznávám, že to nebylo až tak špatné rozhodnutí. Od jisté doby mi k vystřízlivění z alkoholového opojení nestačí následujících pár hodin, ale potřebuju několik následujících dní.

Pak odešly děti z domova. Mám jen krůček k tolik obávané stanici Padesát a doma po mně nikdo nic nechce. Neslyším od rána do večera: „Co bude k večeři? Máš rohlíky? Třídní chce s tebou mluvit. Já mám hlad! Odvez mě tam. Potřebuju pětistovku. Tisícovku. Tři tisíce. Pět tisíc. Přijedeš pro mě? Přijdu! Nepřijdu! Nemám ponožky. Kde je moje bunda? Sovová je kráva. Nováková taky. Mám pětku. Máš přijít do školy. Já za to nemůžu. Nevím, kdo to okno rozbil. Tu poznámku musíš podepsat. Ale já za to nemůžu. Musíš tam jít. Nemám klíče. Peněženku. Občanku. Telefon. Nezapomeň koupit čtvrtky, rohlíky…“

...nic. Ticho. A já začínám žít svůj život. Zničehonic na mě jednou večer, když si jdu lehnout, vybafne zpoza skříně volný čas. Válel se tam celé roky, je plný prachu, chcíplých much, pavučin a ulámaných hmyzích nohou. Opráším ho a vpustím do svého života.

Dnes jsem zralá padesátka a nemůžu si to vynachválit. Na rozdíl od mé babičky používám rtěnku, make-up i řasenku, nosím culík. V leginách a běžeckých botách běhám často někde po lesích.

Už se nehroutím, že doma není naklizeno (no tak jo - neslouží mi plně zrak a ten bordel nevidím!). Nevadí mi, že nemám nakoupeno. Když nemáme rohlík, namažeme si chleba a když nemáme chleba, zůstaneme hladoví. Však Babica s tímto přístupem udělal díru do světa, tak to musí projít i mně. Nějaký šedivý vlas mě nevyvede z míry, natožpak celulitida či špek na břiše.

Znám svou cenu a nepotřebuju někomu dokazovat, že jsem dobrá či dokonce ještě lepší.

Život mě už párkrát skřípnul, a proto od něj nečekám žádné zázraky. Pochopila jsem, že své štěstí mám ve svých rukách a pomocná ruka začíná tam, kde končí mé rameno. Spoléhám sama na sebe. Každý den je pro mě sváteční, a proto si ho chci užít. Ani v oblékání neřeším věk, ale chci se dobře cítit. Proto mě málokdy uvidíte na podpatcích, zato často v keckách a v krátké sukni.

Dělám věci, které mě baví, a nehodlám se kvůli penězům uštvat. Svým koníčkům věnuju co nejvíc času, protože chci! A nevadí mi, že na mě okolí díky tomu občas kouká skrze prsty. Nezabývám se něčím, co stejně nemohu změnit.

Už jsem pochopila, že to tady nemám napořád, a proto žiju tady a teď. Naplno! Nečekám na něco, co možná ani nepřijde...

Život ve stanici Padesát má, jako všechno, své světlé i stinné stránky. A je jen na nás, jestli se budeme patlat ve špatném, nebo si užívat pozitivního. Tahle stanice se stejně přeskočit nedá, ale není v ní zle. Já jsem tady objevila mimo jiné i nadhled, klid, sebevědomí, schopnost nebrat se vážně, odvahu, radovat se z maličkostí a neřešit neřešitelné. Nezabývat se hloupostmi a těšit se z každého dne. Od doby, co v ní pobývám, s radostí přijímám nové výzvy, naučila jsem se odpouštět a neurážet se. Pokud po mně kdosi plivne jedovatou slinou, beru to tak, že to je jeho problém.

Mám pro vás vzkaz. Nebojte se téhle stanice. Ačkoli se to mladším ročníkům nemusí zdát, i v padesáti show pokračuje a dle mého je to krásné období. Má jedinou nevýhodu, dny letí nadzvukovou rychlostí.

My holky ze stanice Padesát jsme sice ještě nepobraly veškerou moudrost světa, ale dokážeme rozeznat důležité od zbytečného a už aspoň tušíme, o čem život je!