Ženská vydrží víc... víc než člověk?

Obdivuji muže. Obdivuji svého muže. Jen máloco ho vyvede z míry. Za všech okolností zachovává heroický klid a s žádnou prkotinou si neláme hlavu. Vždycky si umí poradit. Má jen jednu vadu na kráse.

Kdykoli ho potřebuju, není při ruce.

Rozbilo se mi auto na dálnici? Vytáčím jeho telefonní číslo dokola, ale je nedostupný. Musím si poradit sama a sama zajistit odtah. Nestartuje mi auto u obchodního centra? Když se konečně po dlouhé době dovolám a povolám ho, aby si přijel pro mé auto, dorazí. Sedne za volant mého vozu, který se po několik posledních hodin tvářil, že nemá motor, otočí klíčkem a odjede. V ten okamžik nenávidím jak auto, tak i toho chlapa, kterého jsem před lety pojala za svého muže. A tohle se mi děje pořád. Dělá mi to tiskárna, která odmítá tisknout, pokud ji nespustí on, vypadává internet a jedině on mu umí domluvit a tuhle se s ním proti mně spikla i rychlovarná konvice, kterou jsem až do té doby považovala za svoji parťačku.

Veškeré tyhle situace mě učí zachovat klid - je těžké být nad věcí, když kopu hystericky do vozu, který si postavil hlavu a nehodlá se mnou odjet. Ale jedno je jisté, za takových okolností se musím o sebe postarat sama. A tak jsem se naučila být velkou holkou.

Už když jsem se učila být velkou holkou, stejně jsem se musela spolehnout jenom na sebe.

Byla jsem tehdy na mateřské s naším potomkem. Moje kamarádka Eva byla také na mateřské, ovšem s jejich potomkem, a kromě toho čekala další dítě. Každý měsíc musela navštívit svého gynekologa, který ji zevrubně prohlížel ze všech stran. Protože tahat s sebou na takové prohlídky roční batole bylo pro stávající i budoucí  matku více než náročné, nabídla jsem se, že jí dcerku pohlídám. Ona pak v radosti, že důkladnou prohlídku má za sebou, donesla zákusky, chlebíčky, ruská vejce a dávaly jsme si do nosu.

Obvykle mi v osm ráno předala své čtrnáctiměsíční robátko, já si ho přidala ke svému osmiměsíčnímu a oběma jsem četla knihy, stavěla věže z kostek, či z oněch knih a všelijak jinak se věnovala jejich pozitivnímu všestrannému rozvoji.

To ráno jsem se necítila dobře, snad nějaká dietní chyba. Leč nechtěla jsem kamarádku zradit. V předklonu, držící se za břicho, celá zelená jsem přebírala její dcerku. "Je ti něco?" zeptala se starostlivě, přičemž jí na čele vyrazil studený pot a objevila se hluboká, kolmá rýha při představě, že potáhne své akční batole s sebou.

"Né, to bude dobrý, asi jsem něco špatnýho snědla," nemůžu ji nechat ve štychu, vtáhnu malou dovnitř a celá zpocená jí zabouchnu dveře před nosem. V posledním okamžiku zahlédnu, jak poposkočila radostí, že se dítěte zbavila.

Mé tělo už takovou radost nemělo. Cítím, že jediné místo, kde bychom mohly bezpečně strávit dopoledne bude koupelna s WC. Z posledních sil do té hermeticky uzavřené místnosti bez oken dotáhnu batolata, posadím je v koupelně na zem, sebe na mísu a ... (z pochopitelných důvodů vás podrobností ušetřím). Jenže mi nějak poklesl tlak. Cítím, že jdou na mě mdloby. Stačím ještě zamknout dveře, aby mi náhodou děcka nezdrhla a už ležím na zemi. Zatím ještě při vědomí, ale s pocitem, že mě brzy opustí (to vědomí!). Pud sebezáchovy, mateřský pud a zodpovědnost vůči cizímu dítěti mi vybavují v hlavě zásady první pomoci. Opřu nohy o zeď. Prokrví se mi hlava a bude zase dobře.

Přičemž dokola jako mantru opakuju: "Nesmím omdlít, nesmím omdlít,..." Věřím v sílu myšlenky, protože momentálně mi nezbývá nic jiného. Aby toho nebylo málo, děti, jakoby vycítily těžkost a vážnost okamžiku, začnou řvát. Hlídaná holčička se pověsí na kliku a řve: "Mamííííííí, mamííííí,..." Moje ještě nemluví, zatím jenom řve. Sedne si ke mně jako věrný pes, chvílema se po mně plazí, občas mi vrazí pěstičku do krku, ucpe nosní dírky, dloubne do oka. Přičemž se jí často podaří přiškrtit mi přívod kyslíku. Do mého: "Nesmím omdlít..." se ozývá: "Uááááá, uááááá, ..." a "Mamíííí, mamíííí..." Moje dítě si o mě otírá nudle, pak si nadělá si do kalhot, což nechávám bez povšimutí. A jak už to ve stresu bývá, smrdí i druhá holčička.

Z naší zamčené koupelny tak nezúčastněný pozorovatel může slyšet neustálý proud nesourodých zvuků a cítit nevábný odér. Já zhluboka dýchám, lapám po zbytku kyslíku v oné malé místnosti za neustálého odříkávání modlitby, abych přežila a snažím se nepředstavovat si Evu, která nic netušící přinese chlebíčky, do našeho bytu se nedostane a za dveřmi uslyší řev svého i mého dítěte. Bylo mojí nadějí, že i ona si dokáže s nastalou situací poradit. Třeba svým těhotným břichem vyrazí dveře - od bytu i od koupelny, nebo lépe - zavolá zámečníka.

Andělé toho dne stáli při mně. Nevím, jak dlouho to trvalo, ani si nejsem jistá, že jsem pořád byla při vědomí, ale nohy nahoře, dostatečně prokrvená hlava a silná vůle udělaly své. Najednou jsem byla schopná si sednout, pak pomalu stoupnout. Utřu dětem nudle, utiším je, přebalím, odemknu koupelnu a jdeme si hrát. Ještě nemáme ani postavenou věž z kostek, Eva je tady.

Přináší věnečky a rakvičky. Pravda, trochu s křížkem po funuse...

Od té doby vím, že žena dokáže víc, než si myslí, a když jí nikdo nepomůže, poradí si sama.

Přesto i nadále obdivuju svého muže. Pro jeho schopnost zachovat si vždy nadhled a klid. Když jsem mu odpoledne vyprávěla svoji ranní story,  víte, co on na to? "No vidíš, že si umíš poradit i beze mě." Řekněte, není to miláček?