Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Stáří neutečeme, dohoní každého!

28. 07. 2016 14:14:48
„Součková dobrý den,“ zvednu telefon. „To jsem přece já,“ Kdo? Já? „Ahoj, nemám brejle, zato mám stařeckou vetchozrakost,“ rychle mi dojde, že volá Hanka, kamarádka, vrstevnice, která je na tom stejně.

„Jsem úplně hotová,“ zakvílí do telefonu.

Tuším, že to nebude jen tak, přehodím telefon z pravé do levé, abych dokončila veledůležitou činnost, kterou jsem začala, když přístroj zazvonil, tedy zalila si kávu. Zároveň vypínám bublající polévku, která by určitě zdrhla z hrnce, když nad ní nebudu mít dozor. V jedné ruce telefon, ucho přitisknuté na sluchátko, ve druhé šálek s kávou odcházím zaujmout pohodlnou polohu na gauči, protože to bude asi dlouhý.

„Já jsem fakt stará, dneska jsem to pochopila.“

Stará? Je o půl roku starší než já. Zrovna včera jsme spolu byly v divadle a já z ní nemohla spustit oči. Na sobě měla černé pouzdrovky. Ne, nemá zrovna postavu jako modelka, ale její tělo vypadá výborně. Je krásná. Prsa, pas, boky. Všechno na svém místě, tam kde to má být. Čokoládově hnědé, lesklé mikádo lemuje souměrný obličej, plné rty přetřené leskem (žádný pokus o francouzský šarm a rudá rtěnka, která ostatně nikomu kromě modelek v časopisech nesluší), tmavé oči s veselými jiskřičkami zvýrazněné řasenkou. Vrásky od smíchu a vějířky kolem očí její zralou krásu ještě umocňují. Černé pouzdrové šaty z ní a vlastně ze všech žen, které je obléknou, udělají Audrey Hepburn snídající u Tiffanyho. Byla jsem ráda, když zhasli a já už nemusela na její super krásu koukat. O přestávce jsem rychle do sebe hodila dvě vína, abych uklidnila Popelku, kterou jsem se vedle ní cítila být. A co měl říkat ten (asi padesátiletej!) dědek, co z ní nemohl spustit oči do doby, než si ho jeho žena odtáhla (Karle, pojď už, na mě tady táhne!). Karel poslušně jako pejsek hodil po Haně poslední roztoužený pohled, sklopil ocas i uši, a šel.

„Dneska ráno se sprchuju a najednou moje oko padne na zrcadlo. Víš přece, jak máme to zrcadlo přes celou zeď v koupelně. To byl taky nápad, si něco takového pořídit. Stejně jsem ho, když byly holky malé, a bylo pořád upatlané, roky jenom leštila. Víš, jak nesnáším špinavá zrcadla. Kde bych asi tak vzala čas se před ním nakrucovat,“ slova z ní padají jako mouka roztrženýho pytlíku. „No a teď, když už není na co koukat, se do něj raději nedívám vůbec. Zůstává mi aspoň iluze, že pořád vypadám dobře.“ Nebylo by špatný, vypadat tak příšerně jako ty, pomyslím si. „Kdo by se taky chtěl pořád utvrzovat v tom, že místo prsou má psí uši a místo plochého břicha čtyři žaludky.“ Když si umíš kupovat prádlo, tak můžeš mít třeba psí uši a několik žaludků. Asi jí závidím. Pořád ještě netuším, co se asi tak příšernýho v té koupelně mohlo stát.

„Ani nevím proč, já se úplně náhodou dnes při sprchování do něj koukla. A znovu. Ty vole!“

Ty vole! Řekla ty vole? Ona, která mluví jako kniha, nikdy nepoužívá sprostá slova. Když jsem tenkrát před ní řekla sprosté slovo na P (to, které dostanete, když budete dokola opakovat čapí), tak mě sjela pohledem, který zabíjel. Řekla ty vole? Ta distinguovaná manažerka, která v Tatrách absolvovala túru v saku a s kabelkou, která nosí pouzdrové šaty, lodičky, kostýmy a pravidelně navštěvuje svého kadeřníka, zubaře i gynekologa? Tak ta řekla ty vole? Je zle!

„Nevěřím, a jako smyslů zbavená vylézám ze sprchy, hlava napřed, za mnou mokré ťápoty, jdu k němu blíž. Mžourám do zrcadla, nemám brejle a nevěřím tomu, co vidím. Odmítám si připustit, že by to mohla být pravda. Je mi jedno, že za sebou nechávám mokrou stopu až do obýváku, kde mám brýle. Stejně si to budu muset utřít sama. Přitom se klepu – zimou i strachy, že se Pepa probudí a bude mít kecy, proč tu lítám nahatá a crčí ze mě jako z Rákosníčka, a taky hrůzou, že to, co jsem viděla bez brýlí, je pravda.“

Co v tom zrcadle viděla? Snad nějakýho mimozemšťana anebo se jí udělala piha na rameni? Jéžiši, aby tak měla rakovinu kůže!

„Dělej!“ trpělivostí jsem nikdy neoplývala. „No, já dnes pochopila, že stáří neutečeme.“ Mlčím. Tušila jsem to!

„Nasadím si brýle a stoupnu co nejblíže k zrcadlu. Koukám do místa, kde končí tělo a začínají nohy. Venušin pahrbek.“

„Pahorek!“

„No jo! Tak tam, kde jsem vždycky měla jako uhel černý klín, já se tam nedívala už hrozně dlouho, víš, blbě se mi to říká, no, jsem zešedivěla!“

Začnu se řehtat: „To si děláš srandu. Zešedivěla?“

„A ty snad né?“

„Já nevím, já se taky neprohlížím. A můj gynekolog nic neříkal.“

Smějeme se. Já úlevou, že to není nic vážného, ona trochu hystericky a trochu proto, abych si nemyslela, třeba že je fakt stará.

„Už musím končit, měj se, ahoj!“ ukončím telefonát rychleji, než stačí cokoli dodat.

A pak já, padesátka s duší šestnáctky, popadnu brejle a pomalu, potichu odcházím do ložnice, kde máme velké zrcadlo.

Autor: Zuzka Součková | čtvrtek 28.7.2016 14:14 | karma článku: 41.03 | přečteno: 8157x

Další články blogera

Zuzka Součková

Přísný zákaz dotýkat se dětí

Připomíná mi to hlášku „Nedotýkejte se drátů na zem spadlých!“ Povýšili, či ponížili jsme své děti na úroveň vysokého napětí? Pravda, situace mezi generacemi často nepostrádají napětí, ale opravdu se bychom se neměli dotýkat dětí?

14.3.2017 v 9:54 | Karma článku: 47.67 | Přečteno: 13091 | Diskuse

Zuzka Součková

Horor poštovní

Někdy se to už tak sejde, že jeden musí vyrazit na poštu. Čeká tam na mě dopis do vlastních rukou a také balíček, který jsem si sama objednala. Byla to moje chyba, že jsem se stavěla cestou z práce, tedy ve špičce.

4.3.2017 v 7:32 | Karma článku: 32.95 | Přečteno: 2417 | Diskuse

Zuzka Součková

Virový masakr... nejen prezidentský

Viry jsou úplně malé potvory, které dokáží člověku diktovat. Tihle malí predátoři, co je netvoří ani jedna celá buňka, dokonce zabíjí. Není divu, jejich název pochází z latinského „virus“ – jed. A za oběť si vyberou zrovna mě!

13.2.2017 v 14:06 | Karma článku: 31.30 | Přečteno: 2603 | Diskuse

Zuzka Součková

Nejezte chemické zabijáky! To se snadno řekne...

"Ty jsi se krapítek spadla," řekl Vláďa. Běžec. Je mu 75 a nikdy jsem ho nepředběhla. Přesto, nebo právě proto, zatáhnu břicho, vypnu hruď. Aby si zblízka nevšiml, že jsem nezhubla nic. Možná gram díky ustřiženým 5 cm vlasů.

2.2.2017 v 14:11 | Karma článku: 41.10 | Přečteno: 5305 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Milan Radek

Starosta Londýna do této hodiny o teroristickém útoku ještě mlčí

A Londýňané se ptají kde je. Trump jr. se ozval a dal k dobrému dřívější tweet starosty Khana, že prý teroristické útoky k velkému městu patří, a Trump ml.to okomentoval že si musí dělat srandu. Nejde o ty břídily kteří neumí ani

22.3.2017 v 21:48 | Karma článku: 26.33 | Přečteno: 503 | Diskuse

Jan Pražák

Společný orgazmus, ano nebo ne?

Varování: Pokud jste upjatí a úzkoprsí škarohlídi, kterým se příčí otevřené psaní o živočišném potěšení, rozhodně tento článek neotvírejte a rychle utečte někam dál. Jinak se nad ním pohoršíte a nebudete moct usnout.

22.3.2017 v 21:01 | Karma článku: 9.18 | Přečteno: 374 | Diskuse

Karel Trčálek

Muslimové jsou stejně mírumilovní jako křesťané

Pokud se nějakým způsobem zbavíme jedné a půl miliardy lidí, bude nas světě konečně klid a pokoj, nehledě, že naše křesťanská civilizace bude zachráněná. To přece stojí za pokus!

22.3.2017 v 18:20 | Karma článku: 8.95 | Přečteno: 479 | Diskuse

Pavel Nitka

Poslouchat češtinu v českých televizích je přežitek aneb Smrt dabingu!

Čeština na našich televizních obrazovkách totiž zabíjí schopnost televizních diváků rozumět angličtině. A to je v dnešním světě neodpustitelné. Zrušme dabing a ti co nebudou rozumět, mají smůlu. Nemají být tak zaostalí...

22.3.2017 v 17:38 | Karma článku: 28.05 | Přečteno: 861 | Diskuse

Stisk

Tříděný odpad vynáším jednou za čtvrt roku, zbytek je pro žížaly, říká Michaela Ondráčková

Michaela Ondráčková se řídí nepsanými pravidly životního stylu zero waste. Spolu se svými kamarádkami založila první český zero waste blog, začala nakupovat bezobalově a pořídila si domácí žížalí kompostér.

22.3.2017 v 17:35 | Karma článku: 6.57 | Přečteno: 302 | Diskuse
Počet článků 234 Celková karma 38.01 Průměrná čtenost 2985

Jsem především matka 3 dětí. Když děti dospěly, začala jsem běhat. Přestože jsem nikdy nebyla sportovní typ. Na mém příkladu je vidět, že když se chce, všechno jde

Vaše vzkazy mne potěší

Kliknutím na foto autorky se zobrazí všechny její články

V loňském roce vyšla moje prvotina, kniha s názvem Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě

29. 2. se narodilo mé páté dítě. Druhé papírové. Knížka Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne. Váží 365 g, má 250 stran, barevnou obálku, látkovou záložku a uvnitř je spousta písmen. Její hodnotu mimořádně zvedají překrásné ilustrace od mé dcery.
Obě dvě jsme v pořádku. Vy, kteří toužíte obohatit svoji knihovnu, napište mi. Děkuji vám za přízeň a doufám, že s ní strávíte krásné chvíle.

Zájemci o ni se mohou přihlásit na mém mailu: zuzkasouckova@atlas.cz

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.