„Součková dobrý den,“ zvednu telefon. „To jsem přece já,“ Kdo? Já? „Ahoj, nemám brejle, zato mám stařeckou vetchozrakost,“ rychle mi dojde, že volá Hanka, kamarádka, vrstevnice, která je na tom stejně.
„Jsem úplně hotová,“ zakvílí do telefonu.
Tuším, že to nebude jen tak, přehodím telefon z pravé do levé, abych dokončila veledůležitou činnost, kterou jsem začala, když přístroj zazvonil, tedy zalila si kávu. Zároveň vypínám bublající polévku, která by určitě zdrhla z hrnce, když nad ní nebudu mít dozor. V jedné ruce telefon, ucho přitisknuté na sluchátko, ve druhé šálek s kávou odcházím zaujmout pohodlnou polohu na gauči, protože to bude asi dlouhý.
„Já jsem fakt stará, dneska jsem to pochopila.“
Stará? Je o půl roku starší než já. Zrovna včera jsme spolu byly v divadle a já z ní nemohla spustit oči. Na sobě měla černé pouzdrovky. Ne, nemá zrovna postavu jako modelka, ale její tělo vypadá výborně. Je krásná. Prsa, pas, boky. Všechno na svém místě, tam kde to má být. Čokoládově hnědé, lesklé mikádo lemuje souměrný obličej, plné rty přetřené leskem (žádný pokus o francouzský šarm a rudá rtěnka, která ostatně nikomu kromě modelek v časopisech nesluší), tmavé oči s veselými jiskřičkami zvýrazněné řasenkou. Vrásky od smíchu a vějířky kolem očí její zralou krásu ještě umocňují. Černé pouzdrové šaty z ní a vlastně ze všech žen, které je obléknou, udělají Audrey Hepburn snídající u Tiffanyho. Byla jsem ráda, když zhasli a já už nemusela na její super krásu koukat. O přestávce jsem rychle do sebe hodila dvě vína, abych uklidnila Popelku, kterou jsem se vedle ní cítila být. A co měl říkat ten (asi padesátiletej!) dědek, co z ní nemohl spustit oči do doby, než si ho jeho žena odtáhla (Karle, pojď už, na mě tady táhne!). Karel poslušně jako pejsek hodil po Haně poslední roztoužený pohled, sklopil ocas i uši, a šel.
„Dneska ráno se sprchuju a najednou moje oko padne na zrcadlo. Víš přece, jak máme to zrcadlo přes celou zeď v koupelně. To byl taky nápad, si něco takového pořídit. Stejně jsem ho, když byly holky malé, a bylo pořád upatlané, roky jenom leštila. Víš, jak nesnáším špinavá zrcadla. Kde bych asi tak vzala čas se před ním nakrucovat,“ slova z ní padají jako mouka roztrženýho pytlíku. „No a teď, když už není na co koukat, se do něj raději nedívám vůbec. Zůstává mi aspoň iluze, že pořád vypadám dobře.“ Nebylo by špatný, vypadat tak příšerně jako ty, pomyslím si. „Kdo by se taky chtěl pořád utvrzovat v tom, že místo prsou má psí uši a místo plochého břicha čtyři žaludky.“ Když si umíš kupovat prádlo, tak můžeš mít třeba psí uši a několik žaludků. Asi jí závidím. Pořád ještě netuším, co se asi tak příšernýho v té koupelně mohlo stát.
„Ani nevím proč, já se úplně náhodou dnes při sprchování do něj koukla. A znovu. Ty vole!“
Ty vole! Řekla ty vole? Ona, která mluví jako kniha, nikdy nepoužívá sprostá slova. Když jsem tenkrát před ní řekla sprosté slovo na P (to, které dostanete, když budete dokola opakovat čapí), tak mě sjela pohledem, který zabíjel. Řekla ty vole? Ta distinguovaná manažerka, která v Tatrách absolvovala túru v saku a s kabelkou, která nosí pouzdrové šaty, lodičky, kostýmy a pravidelně navštěvuje svého kadeřníka, zubaře i gynekologa? Tak ta řekla ty vole? Je zle!
„Nevěřím, a jako smyslů zbavená vylézám ze sprchy, hlava napřed, za mnou mokré ťápoty, jdu k němu blíž. Mžourám do zrcadla, nemám brejle a nevěřím tomu, co vidím. Odmítám si připustit, že by to mohla být pravda. Je mi jedno, že za sebou nechávám mokrou stopu až do obýváku, kde mám brýle. Stejně si to budu muset utřít sama. Přitom se klepu – zimou i strachy, že se Pepa probudí a bude mít kecy, proč tu lítám nahatá a crčí ze mě jako z Rákosníčka, a taky hrůzou, že to, co jsem viděla bez brýlí, je pravda.“
Co v tom zrcadle viděla? Snad nějakýho mimozemšťana anebo se jí udělala piha na rameni? Jéžiši, aby tak měla rakovinu kůže!
„Dělej!“ trpělivostí jsem nikdy neoplývala. „No, já dnes pochopila, že stáří neutečeme.“ Mlčím. Tušila jsem to!
„Nasadím si brýle a stoupnu co nejblíže k zrcadlu. Koukám do místa, kde končí tělo a začínají nohy. Venušin pahrbek.“
„Pahorek!“
„No jo! Tak tam, kde jsem vždycky měla jako uhel černý klín, já se tam nedívala už hrozně dlouho, víš, blbě se mi to říká, no, jsem zešedivěla!“
Začnu se řehtat: „To si děláš srandu. Zešedivěla?“
„A ty snad né?“
„Já nevím, já se taky neprohlížím. A můj gynekolog nic neříkal.“
Smějeme se. Já úlevou, že to není nic vážného, ona trochu hystericky a trochu proto, abych si nemyslela, třeba že je fakt stará.
„Už musím končit, měj se, ahoj!“ ukončím telefonát rychleji, než stačí cokoli dodat.
A pak já, padesátka s duší šestnáctky, popadnu brejle a pomalu, potichu odcházím do ložnice, kde máme velké zrcadlo.
