Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nejezte chemické zabijáky! To se snadno řekne...

2. 02. 2017 14:11:15
"Ty jsi se krapítek spadla," řekl Vláďa. Běžec. Je mu 75 a nikdy jsem ho nepředběhla. Přesto, nebo právě proto, zatáhnu břicho, vypnu hruď. Aby si zblízka nevšiml, že jsem nezhubla nic. Možná gram díky ustřiženým 5 cm vlasů.

Já totiž zhubnout nedokážu. Miluju jídlo. Každé. Zdravé, ale to nezdravé, plné chemie, úplně nejvíc.

Už několik let jsem nekoupila domů chipsy. Je to přece strašnej hnus, který by normální člověk nevzal do pusy. Jenže vždycky se ke mně nějak dostanou. Sedím na oslavě a přede mnou je miska, ne, ohromná mísa chipsů. V duchu se pohoršuju - asi se zbláznili, jak můžou tenhle sajrajt kupovat? Já tedy tohle jíst nebudu! Jen oči mísu neustále hypnotizují. Musím si sednout na ruce, ty potvory často dělají, co chtějí, aby po brambůrkách nešly. Odolávám. Už pět minut. Šest. Sedm. Najednou, ani nevím jak, ruka vystřelí a sáhne po brambůrku. Strčí mi ho do pusy a já jen zachrochtám blahem. Už tu ruku nedokážu zastavit. Cpe mi chipsy do pusy po plných hrstech. A já křupu a křupu. Slastí ani nedýchám. Kde je ta dáma, která tu doteď seděla? Ta osoba, která jí zdravě? Která ještě před chvíli touto pochutinou pohrdala?.

Opatrně se kolem rozhlédnu, abych se ujistila, že mi někdo nechce ujídat. Nebudu a nebudu se dělit, sama mám málo. Žeru, drobky odpadávají od úst, lepí se na ňadra, drolí do klína, teď mi dokonce jeden brambůrek upadl. Zašlapu ho do koberce, nejsem přece takové prase, abych jedla ze země. Přisunu si poloprázdnou mísu k sobě a už jen paběrkuji poslední drobečky. Uff. Snědeno. Odkládám mísu a dělám jako by nic. Během hodiny mi bude blbě, psychicky i fyzicky, ale nad plnou mísou to neřeším.

Oříšky. Slané buráky. Je to pěkné svinstvo. Prý jsou plné plísné, jedů a já nevím čeho ještě. Také sůl není nic, co by měl člověk vyhledávat. Regál s nimi v Lidlu objíždím velkým obloukem. Dívám se na druhou stranu a odolávám. Do chvíle než dorazím k pokladně a tam už neuteču. Proradný prodejce znalý marketingových triků (taky je znám, ale stejně podlehnu - fungují!) mi je předloží ve výši očí ve frontě na kasu. Ruka si zase dělá, co chce. Házím pytlík do košíku a předem už vím, co bude následovat. Hned po příchodu domů pytlík třesoucí se rukou trhám, stejně jako feťák aplikuje drogu. Usedám na gauč a začnu! Zanořím ruku do pytlíku, naberu plnou hrst. S rozkoší se na dlaň podívám, koutky se samovolně roztáhnou, pevná vůle zhnuseně odešla podívat se do lednice na mrkev a brokolici. Popelka začíná přebírat oříšky. Nejdřív vyzobávám půlky a čtvrtky. Nechci, aby kazily umělecký dojem. Jakmile mám v dlani pouze celé buráky, cítím uspokojení z dobře vykonané práce. Jeden po druhém strkám do úst a užívám si onen přenádherný pocit blaha. Křup! Nabrat další hrst. Všechno se opakuje. Mňam! Obsah celého balení mizí v mých útrobách jako vlak v zatáčce.

Miluju čokoládu s celými ořechy. Hryžu čokoládu, abych se dostala co nejdříve k oříšku. Nechápu, proč si nekoupím někdy jen ořechy samotné - bez čokolády. Asi proto, že miluju čokoládu!

Nekupuju si na ulici zmrzlinu. Je plná cukru, a cukr, jak známo, patří mezi zabijáky.
Jednou za týden provozuji týdenní nákup. Popojíždím plnícím se košíkem, když v tom se dostanu do uličky s mrazáky. Ačkoli nechci, oči se stočí špatným směrem, tělo zabočí za nimi a stojím u zmrzlin. Provokativně, jako by mě balil nějaký puberťák, na mě mrkají litrové vaničky zmrzlin. Plné barviv, konzervantů, éček, kalorií, kilokalorií, joulů a dokonce i kilojoulů. A ještě se tam určitě něco najde... Chvíli váhám - ano? - ne? Ne! V okamžiku, kdy se proberou chuťové buňky, zapomínám na předsevzetí i na chemii. A rozhodování vázne už jen nad vanilkovou, ořechovou, čokoládovou. Tak kterou? Beru vše! Cestou domů se těším na ten zmrzlinový orgasmus. Jak ploché jsou mé touhy! Ještě ani neuklidím nákup, když si sedám na terasu s vaničkou vanilkové. Lžičku položím na zmrzlinu v pravém úhlu a jako bych chtěla máslem namazat chléb, stahuji první vrstvu. Nabírám studenou hmotu a zároveň krotím Pavlovovy reflexy. Sliny mi kapou až na podlahu, když strčím ten chemický zázrak do úst a nechám chladnou sladkost rozplývat se na jazyku. Než se stačí rozpustit v mých ústech, lžička už jede další kolo, další várku. Jsem schopná vaničku sežrat, bez ohledu na následky.

Jinak jsem v jídle skromná. Chleba se sádlem a solí mi stačí. Půl bochníku!

Běhám, jezdím na kole, chodím, měsíčně stovky kilometrů. Všichni říkají: "Ty si můžeš dát, co chceš. Ty se máš, to vyběháš." Jen já vím, jaké sportovní dávky mě to stojí, abych netloustla. Jsem prostě žravá! Nenažraná! Nedojedená! Pořád při chuti!

Ale říkám si: "No co, život mám jenom jeden a tak si ho musím užít. A přece si nebudu občas upírat to, co mi chutná, protože to není žádoucí a pro tělo vhodné! A když budu chřoupat ty nezdravé brambůrky sto let, dožiju se docela vysokého věku!"

Autor: Zuzka Součková | čtvrtek 2.2.2017 14:11 | karma článku: 41.10 | přečteno: 5305x

Další články blogera

Zuzka Součková

Přísný zákaz dotýkat se dětí

Připomíná mi to hlášku „Nedotýkejte se drátů na zem spadlých!“ Povýšili, či ponížili jsme své děti na úroveň vysokého napětí? Pravda, situace mezi generacemi často nepostrádají napětí, ale opravdu se bychom se neměli dotýkat dětí?

14.3.2017 v 9:54 | Karma článku: 47.67 | Přečteno: 13091 | Diskuse

Zuzka Součková

Horor poštovní

Někdy se to už tak sejde, že jeden musí vyrazit na poštu. Čeká tam na mě dopis do vlastních rukou a také balíček, který jsem si sama objednala. Byla to moje chyba, že jsem se stavěla cestou z práce, tedy ve špičce.

4.3.2017 v 7:32 | Karma článku: 32.95 | Přečteno: 2417 | Diskuse

Zuzka Součková

Virový masakr... nejen prezidentský

Viry jsou úplně malé potvory, které dokáží člověku diktovat. Tihle malí predátoři, co je netvoří ani jedna celá buňka, dokonce zabíjí. Není divu, jejich název pochází z latinského „virus“ – jed. A za oběť si vyberou zrovna mě!

13.2.2017 v 14:06 | Karma článku: 31.30 | Přečteno: 2603 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Milan Radek

Starosta Londýna do této hodiny o teroristickém útoku ještě mlčí

A Londýňané se ptají kde je. Trump jr. se ozval a dal k dobrému dřívější tweet starosty Khana, že prý teroristické útoky k velkému městu patří, a Trump ml.to okomentoval že si musí dělat srandu. Nejde o ty břídily kteří neumí ani

22.3.2017 v 21:48 | Karma článku: 25.50 | Přečteno: 432 | Diskuse

Jan Pražák

Společný orgazmus, ano nebo ne?

Varování: Pokud jste upjatí a úzkoprsí škarohlídi, kterým se příčí otevřené psaní o živočišném potěšení, rozhodně tento článek neotvírejte a rychle utečte někam dál. Jinak se nad ním pohoršíte a nebudete moct usnout.

22.3.2017 v 21:01 | Karma článku: 9.18 | Přečteno: 364 | Diskuse

Karel Trčálek

Muslimové jsou stejně mírumilovní jako křesťané

Pokud se nějakým způsobem zbavíme jedné a půl miliardy lidí, bude nas světě konečně klid a pokoj, nehledě, že naše křesťanská civilizace bude zachráněná. To přece stojí za pokus!

22.3.2017 v 18:20 | Karma článku: 8.95 | Přečteno: 475 | Diskuse

Pavel Nitka

Poslouchat češtinu v českých televizích je přežitek aneb Smrt dabingu!

Čeština na našich televizních obrazovkách totiž zabíjí schopnost televizních diváků rozumět angličtině. A to je v dnešním světě neodpustitelné. Zrušme dabing a ti co nebudou rozumět, mají smůlu. Nemají být tak zaostalí...

22.3.2017 v 17:38 | Karma článku: 28.05 | Přečteno: 859 | Diskuse

Stisk

Tříděný odpad vynáším jednou za čtvrt roku, zbytek je pro žížaly, říká Michaela Ondráčková

Michaela Ondráčková se řídí nepsanými pravidly životního stylu zero waste. Spolu se svými kamarádkami založila první český zero waste blog, začala nakupovat bezobalově a pořídila si domácí žížalí kompostér.

22.3.2017 v 17:35 | Karma článku: 6.57 | Přečteno: 299 | Diskuse
Počet článků 234 Celková karma 38.01 Průměrná čtenost 2985

Jsem především matka 3 dětí. Když děti dospěly, začala jsem běhat. Přestože jsem nikdy nebyla sportovní typ. Na mém příkladu je vidět, že když se chce, všechno jde

Vaše vzkazy mne potěší

Kliknutím na foto autorky se zobrazí všechny její články

V loňském roce vyšla moje prvotina, kniha s názvem Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě

29. 2. se narodilo mé páté dítě. Druhé papírové. Knížka Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne. Váží 365 g, má 250 stran, barevnou obálku, látkovou záložku a uvnitř je spousta písmen. Její hodnotu mimořádně zvedají překrásné ilustrace od mé dcery.
Obě dvě jsme v pořádku. Vy, kteří toužíte obohatit svoji knihovnu, napište mi. Děkuji vám za přízeň a doufám, že s ní strávíte krásné chvíle.

Zájemci o ni se mohou přihlásit na mém mailu: zuzkasouckova@atlas.cz

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.