S klidným svědomím mohu řít, že politik bijící se v hruď a tvářící se, že vše dělá pro moje dobro, není můj hrdina. Tahle doba má své hrdiny někde úplně jinde a může jimi být kdokoli. I vy!
"Ty jsi ještě větší hrdina, než jsem si myslela," řekla Markéta Vaškovi, svému milému, když přiznal, že v Lidlu, kde nakupuje, zatímco ona ještě pracuje, je pokaždé narváno.
Na to, aby se stal člověk hrdinou, vůbec nemusí zabít sedm jednou ranou, či se nebát potmě. Nemusí být úspěšný ve své kariéře, či vydělávat jmění. Není třeba, aby měl královský titul, nebo třeba vysokoškolský. Být hrdinou není závislé na velikosti bankovního konta, ani na velikosti pohlaví. Hrdina nemusí být akademický malíř, národní umělec, vítěz jakéhokoli závodu, ani člověk všeobecně známý. Hrdinou může být každý z nás.
Hrdinkami jsou holky, mé známé, které po chemoterapii obrečely vypadávající chomáče svých krásných dlouhých vlasů, pak vzaly nůžky, ostříhaly se dohola, nasadily paruku a s hrdě vztyčenou hlavou šly dál.
Hrdiny všedních dnů jsou lidé, se kterými jsem měla nedávno tu čest. Ženy, muži, mámy, tátové kteří se starají o své autistické či různě tělesně postižené děti. Jejich příběhy mě dostaly na kolena, oči začaly ronit slzy. Pochopila jsem malichernost svých problémů.
Hrdinkou je moje třiaosmdesátiletá tchýně, silná diabetička, žena pohybující se pomocí chodítka, která jen tak mimochodem upeče kachnu, uvaří bramborové i kynuté knedlíky, dva druhy zelí, knedlíčkovou polévku a pak sezve celou svoji rodinu ke stolu.
Mezi hrdiny musím zařadit i svou matku. Ještě v sedmdesáti třech letech učila žáky ve škole číst, psát a počítat. Učila by jistě dodnes, kdyby její školu pro nedostatek všeho - dětí, učitelů i financí nezavřeli. Tak si pořídila permanentku do divadla, jezdí se zahrádkáři na zájezdy a stará se o zahrádku, dům i o svého přítele.
Neříkejte, že hrdiny nejsou rodiče, kteří neúnavně rozvážejí své potomky do školek, škol, kroužků, sportovních klubů. Autobusák, který počká na dobíhající osobu.
Hrdinou byl pro mě mladý muž, který u Skryjského jezírka, zrovna když jsme se tam nacházeli i my, zavolal: "Kdo tady ztratil patnáct set?" Hádejte, čí byly a kdo ty peníze vytrousil, když mě chtěl vyfotit, jak slejzám i s kolem ze skály? Hádáte dobře. Byl to můj muž, kterému jsem chytře, jak to umím jen já, poradila, ať s sebou netahá celou peněženku a dá si peníze jen tak do kapsy v cyklistickém triku. "Kdybyste byl starší, dala bych vám pusu," chci poctivého nálezce odměnit, ale tuším, že by to byl danajský dar. "Tak dejte pusu mně, já jsem jeho otec," ozval se vedle stojící pán v mých letech. Poděkuji polibkem. Však je to hrdina, když vychoval svého syna k poctivosti.
Pro mou dceru byl hrdinou dne úplně neznámý pán pracující na nádraží, který u nás znenadání zazvonil a nechal si ji zavolat. Pak diskrétně sdělil, že její maturitní vysvědčení docestovalo vlakem na konečnou stanici do Chebu, kde ho našla uklízečka, a poslala zpátky do stanice, ze které ona pochází. A prý na pokladně na nádraží na ni už dychtivě čeká (vysvědčení, ne ten hrdina!).
Pohlazením pro duši je úsměv i milá odpověď na jakoukoli otázku v obchodě, dopravním prostředku, či v čekárně na cokoli.
Aby člověk mohl být hrdinou všedních dní, nepotřebuje žádné zvláštní pomůcky. Nemusí být ve vrcholné politice a tvářit se, že všechno co dělá, dělá pro lidi. Stačí být milý, hodný, laskavý, vlídný, zdvořilý k ostatním. Je-li třeba, ochotně, bez váhání nabídnout pomoc. Nikoho neurážet, ani nikomu neubližovat. Rozdávat úsměvy a lásku. Nedělat jiným naschvály a nesnažit se druhého vytočit. Je to tak snadné! Zkuste!
