Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Tyranové týrají...

24. 08. 2017 12:53:37
Narodili jsme se jako lidé, a přesto v sobě každý máme kousek zvířete. Někdo je slepice, jiný kočka, prase, ten řve jako tygr. Navzájem si říkáme Ty vole. A učitelka, která chce po dětech vědomosti, je pro některé rodiče kráva.

Ovšem někteří svoji zvířeckost před veřejností umně skrývají. Pouze doma za zavřenými dveřmi odkopou své jádro a dají průchod zlu.

Na své životní cestě jsem potkala ženu. Trochu jsme se spřátelily, obě jsme v té době měly malé děti. Potkávaly jsme se u dětské lékařky, vozily spolu kočárky. Fajn holka. Občas jsme se sešly na kávu. Byla plachá, vzorně se starala o své dvě dcery. První měla v době, kdy se ještě učila prodavačkou a do plnoletosti jí zbýval kousek života.
O svém muži nemluvila. Jen kusé odpovědi na otázky: Co dělá tvůj muž? Jezdí. Je v práci? Ano. Pojedete na dovolenou? Ne.
Odpovědi na mé hloupé otázky vrhaly stín na její tvář, ale já si toho nevšimla.
Jednou mě požádala o půjčení stovky. Podruhé měla na ruce velkou modřinu. Potřetí chodila, přestože nebylo léto a ještě to ani nebylo módní, ve slunečních brýlích. Opuchlý ret vysvětlovala včelím žihadlem. Nikdy se neodhalila a ačkoli měla pěknou postavu, oblékala se jako vdova. Žádný výstřih. Knoflíčky košile vždy úzkostlivě zapnuté až ke krku. Sukně volná, kalhoty plandající na vyhublém těle.

Brala jsem ji tak, nepřemýšlela nad tím, že by něco mohlo být jinak, než se tváří.
Byl počátek osmdesátých let, o domácím násilí se ani v jediném časopise ze dvou, které tady vycházely, nepsalo. Soudruzi cíleně nechávali občany a občanky v nevědomosti.
Pak se jednou svěřila: "Jirka strašně žárlí, když se zdržím s kočárkem venku, zuří, nadává a někdy mě bouchne. Ale jen málo," dodá na jeho omluvu. Málo! Já blbá, proč mi to nedošlo dřív? Mít modřiny není jen tak. Zlobím se na sebe. Chci jí pomoct. Ale jak? Nevím. A ani ona neví, co bude dál. Svého muže omlouvá. On je hodný, vydělává. Když tedy nepropije výplatu. Pak jí nadává, že neumí uvařit pořádné jídlo. Zlobí se na ni, že se špatně obléká, že má pihy, a prý taky ztloustla. Vždycky si najde důvod, aby ji ponížil, zbil, ublížil.
Je mi jí lito, ale nevím, co s tím. Jednou jí poskytnu azyl. Když se pak udobřili, ona mu odpustila. Řekla, že si to stejně zavinila sama, a vyčetla mi, že nepotřebuje, abych ji zachraňovala. Nechávám tedy zbaběle věci tak. Děti nám rostou, už se tak často nevídáme. Obě ukončujeme mateřskou, jdeme do práce. Já se stěhuji pryč. Přesto na ni občas myslím.

Potkaly jsme se po dvaceti letech. Její příběh měl ten lepší konec. Když ji jednou málem zabil, sebrala odvahu, sbalila děti a odjela k rodičům. Nakonec jí pomohli, i když z počátku se jí snažili namluvit, že ji určitě nebil jen tak, a že si to určitě zasloužila. Ach, i od nich slyšela slova, která v sobě celé roky živila.

Dlouhou dobu poté se cítila méněcenná. Raněná. Bolavá. Na těle i duši. Dlouho se léčila na nervy. Teď po padesátce se konečně cítí dobře. Mužům ale stejně pořád nevěří.
Měla jsem radost, přesto si i nadále pokládám otázky: Není škoda těch ztracených let? Proč se to děje? Kde se bere tahle zvířecí primitivnost mezi lidmi?

Vždyť její život byl díky člověku, kterého tenkrát dávno na úplném začátku potkala, dlouhé roky zahalený do černého hávu. Škoda těch dní!

Autor: Zuzka Součková | čtvrtek 24.8.2017 12:53 | karma článku: 31.39 | přečteno: 1482x

Další články blogera

Zuzka Součková

Tour de česká hospoda aneb Atmosféra starých časů

V minulém článku jsem zmínila dvě hospody. Zatímco ze špinavé jsme byli se psem vykázáni (nevadí mi to), ve druhé, čisté a s vysokou úrovní služeb, nás přijali s úsměvem. Na toulkách Čechami jsem v pohostinství zažila víc.

4.9.2017 v 18:06 | Karma článku: 32.69 | Přečteno: 1158 | Diskuse

Zuzka Součková

Jak mě restaurace na českém venkově vrátila před rok 89

Zavedením EET některé venkovské hospody zavřely. Jezdíváme na kole mimo turistické oblasti a ráda bych si i tady dala kofolu, tam polévku, jinde třeba i nějaký zrzavý nealko ionťák. Už to není tak snadné jako dřív.

29.8.2017 v 15:32 | Karma článku: 44.82 | Přečteno: 21593 | Diskuse

Zuzka Součková

Může být DPD horší než Česká pošta?

Můj muž má smůlu. Tedy on má štěstí, že mě má, ale jeho smůla tkví v objednávkách přes internet. Objedná modrý snowboard, přijde růžový. Očekává běžecké hole. Kurýr je dodá zprohýbané, že by nešly zapíchnout ani k rajčatům.

15.8.2017 v 18:17 | Karma článku: 37.96 | Přečteno: 4673 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Vratislav Kozak

Transformace pivovarství v České republice

Stať byla publikována již v roce 1998. Naplnily se předpoklady autora, že dojde ke koncentraci pivovarského průmyslu a prodeji nejvýznamnějších producentů piva zahraničním zájemcům.

24.9.2017 v 12:51 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 100 | Diskuse

Václav Toman

Jak souvisí držení těla a naše myšlenky?

Doba čtení: 3 minut Při vzpřímeném držení těla si vybavíme spíše pozitivní vzpomínky. Jak je to možné?

24.9.2017 v 11:35 | Karma článku: 5.59 | Přečteno: 202 | Diskuse

Jan Pražák

Utrpení mladého horňáka

„Koukejte, kluci, támhleta v těch červenejch plavkách má nejmíň čtyřky. Dvouručky. Sice budou trochu volnější, ale zato s parádně velkejma bradavkama. Takový já znám.“

24.9.2017 v 11:23 | Karma článku: 13.19 | Přečteno: 520 | Diskuse

Dana Adámková

Tak a je to tady

To byla fuška. Řeknu vám, že mi ti malí drobečci dali zabrat. Ale musela jsem i zasmát pod vousy. Kdybyste viděli paničku, jak byla červená, funěla a tlačila stejně jako já.

24.9.2017 v 11:19 | Karma článku: 12.36 | Přečteno: 165 | Diskuse

Libuse Palkova

Tchýně a uzený

Kromě policajtů a politiků jsou dalším nejčastějším terčem vtipů tchýně. Následující knižní tituly se týkají nejen tchýní samotných, ale i toho, jaké radosti a strasti soužití s nimi přináší

24.9.2017 v 10:47 | Karma článku: 7.71 | Přečteno: 293 | Diskuse
VIP
Počet článků 246 Celková karma 34.48 Průměrná čtenost 3125

Jsem především matka 3 dětí. Když děti dospěly, začala jsem běhat. Přestože jsem nikdy nebyla sportovní typ. Na mém příkladu je vidět, že když se chce, všechno jde

Vaše vzkazy mne potěší

Kliknutím na foto autorky se zobrazí všechny její články

V loňském roce vyšla moje prvotina, kniha s názvem Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě

29. 2. se narodilo mé páté dítě. Druhé papírové. Knížka Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne. Váží 365 g, má 250 stran, barevnou obálku, látkovou záložku a uvnitř je spousta písmen. Její hodnotu mimořádně zvedají překrásné ilustrace od mé dcery.
Obě dvě jsme v pořádku. Vy, kteří toužíte obohatit svoji knihovnu, napište mi. Děkuji vám za přízeň a doufám, že s ní strávíte krásné chvíle.

Zájemci o ni se mohou přihlásit na mém mailu: zuzkasouckova@atlas.cz



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.