Narodili jsme se jako lidé, a přesto v sobě každý máme kousek zvířete. Někdo je slepice, jiný kočka, prase, ten řve jako tygr. Navzájem si říkáme Ty vole. A učitelka, která chce po dětech vědomosti, je pro některé rodiče kráva.
Ovšem někteří svoji zvířeckost před veřejností umně skrývají. Pouze doma za zavřenými dveřmi odkopou své jádro a dají průchod zlu.
Na své životní cestě jsem potkala ženu. Trochu jsme se spřátelily, obě jsme v té době měly malé děti. Potkávaly jsme se u dětské lékařky, vozily spolu kočárky. Fajn holka. Občas jsme se sešly na kávu. Byla plachá, vzorně se starala o své dvě dcery. První měla v době, kdy se ještě učila prodavačkou a do plnoletosti jí zbýval kousek života.
O svém muži nemluvila. Jen kusé odpovědi na otázky: Co dělá tvůj muž? Jezdí. Je v práci? Ano. Pojedete na dovolenou? Ne.
Odpovědi na mé hloupé otázky vrhaly stín na její tvář, ale já si toho nevšimla.
Jednou mě požádala o půjčení stovky. Podruhé měla na ruce velkou modřinu. Potřetí chodila, přestože nebylo léto a ještě to ani nebylo módní, ve slunečních brýlích. Opuchlý ret vysvětlovala včelím žihadlem. Nikdy se neodhalila a ačkoli měla pěknou postavu, oblékala se jako vdova. Žádný výstřih. Knoflíčky košile vždy úzkostlivě zapnuté až ke krku. Sukně volná, kalhoty plandající na vyhublém těle.
Brala jsem ji tak, nepřemýšlela nad tím, že by něco mohlo být jinak, než se tváří.
Byl počátek osmdesátých let, o domácím násilí se ani v jediném časopise ze dvou, které tady vycházely, nepsalo. Soudruzi cíleně nechávali občany a občanky v nevědomosti.
Pak se jednou svěřila: "Jirka strašně žárlí, když se zdržím s kočárkem venku, zuří, nadává a někdy mě bouchne. Ale jen málo," dodá na jeho omluvu. Málo! Já blbá, proč mi to nedošlo dřív? Mít modřiny není jen tak. Zlobím se na sebe. Chci jí pomoct. Ale jak? Nevím. A ani ona neví, co bude dál. Svého muže omlouvá. On je hodný, vydělává. Když tedy nepropije výplatu. Pak jí nadává, že neumí uvařit pořádné jídlo. Zlobí se na ni, že se špatně obléká, že má pihy, a prý taky ztloustla. Vždycky si najde důvod, aby ji ponížil, zbil, ublížil.
Je mi jí lito, ale nevím, co s tím. Jednou jí poskytnu azyl. Když se pak udobřili, ona mu odpustila. Řekla, že si to stejně zavinila sama, a vyčetla mi, že nepotřebuje, abych ji zachraňovala. Nechávám tedy zbaběle věci tak. Děti nám rostou, už se tak často nevídáme. Obě ukončujeme mateřskou, jdeme do práce. Já se stěhuji pryč. Přesto na ni občas myslím.
Potkaly jsme se po dvaceti letech. Její příběh měl ten lepší konec. Když ji jednou málem zabil, sebrala odvahu, sbalila děti a odjela k rodičům. Nakonec jí pomohli, i když z počátku se jí snažili namluvit, že ji určitě nebil jen tak, a že si to určitě zasloužila. Ach, i od nich slyšela slova, která v sobě celé roky živila.
Dlouhou dobu poté se cítila méněcenná. Raněná. Bolavá. Na těle i duši. Dlouho se léčila na nervy. Teď po padesátce se konečně cítí dobře. Mužům ale stejně pořád nevěří.
Měla jsem radost, přesto si i nadále pokládám otázky: Není škoda těch ztracených let? Proč se to děje? Kde se bere tahle zvířecí primitivnost mezi lidmi?
Vždyť její život byl díky člověku, kterého tenkrát dávno na úplném začátku potkala, dlouhé roky zahalený do černého hávu. Škoda těch dní!
