V minulém článku jsem zmínila dvě hospody. Zatímco ze špinavé jsme byli se psem vykázáni (nevadí mi to), ve druhé, čisté a s vysokou úrovní služeb, nás přijali s úsměvem. Na toulkách Čechami jsem v pohostinství zažila víc.
Předpokládám, že mnozí čtenáři znají můj minulý blog o zážitku z venkovské putyky. Pro neznalé k nahlédnutí zde.
Na další cyklistický výlet jsme vyrazily s kamarádkou. Měly jsme, co se týče kilometráže, poměrně nabitý program. Přesto jsem asi v polovině výletu žadonila, že chci do hospody. Byla mi zima a byly jsme promoklé.
Cestujeme po českém venkově, projíždíme malebnými vesničkami, hlubokými lesy, přes pole a louky. Jsme tam povětšinou samy pouze se značenými cyklostezkami. Jako cyklistka jsem spokojená s hustou sítí značených cyklostezek. Ekonom v mé hlavě se trochu bouří, když si uvědomí, jak drahé muselo být vybudování těchto stezek, u kterých je vždy cedule, ža jsou tady díky podpoře EU. Čeští turisté mají také vybudované a značené trasy, bez podpory EU většinou využívají stávajících pěšinek, málokdy na nich najdete drahé dřevěné lavice se stoly.
Mimo hlavní turistické trasy se moc lidí nepohybuje. Za hlavní turistické trasy považuji Šumavu, Krkonoše, Jizerské, Orlické hory, Jeseníky, jižní Moravu, Beskydy a další krásná místa hojně navštěvovaná. Ono je vždy něco za něco. Buď je na každém kroku restaurace, ale prodíráte se davy lidí, nebo nezavadíte o človíčka, ale pak se nemůže člověk divit, že nezavadí ani o osvěžovnu.
Konečně! Po čtyřiceti kilometrech vidíme první otevřenou hospodu.Vyprávím kamarádce, jak mě titulovali někteří čtenáři pod minulým článkem (viz odkaz výše) fiflenou, a protože fiflena opravdu nejsem, už zastavuju u putyky. Na první pohled vypadá příšerně. Nic pro dámičky. Kamarádce se dovnitř nechce: "Určitě tam budou samí chlapi a já jsem taková stydlivka."
"Já se potřebuju nutně zahřát, jsem ztuhlá jako psi Čecha Jana Němce, když dobýval severní pól a jestli nedostanu hned čaj, zlomím se v příští zatáčce jako ti psi." Ztuhlá slézám z kola, zmrzlými prsty lovím peněženku, chytám kamarádku za loket: "Neboj, já tě před nima uchráním."
Vlezeme dovnitř. Měla pravdu, sedí tam asi deset chlapů. Ale také dvě ženy. Hlasitě pozdravíme, já se usměju na osazenstvo. Kamarádka se za mnou stydlivě schovává, klopí oči. Je asi o pět centimetrů vyšší, o trošku užší, tak ponechám na úsudku čtenářů, jak se jí to daří. Jedna ze dvou žen vyskočí. Je to ta mladší, hezká holka v pruhovaném tričku a džínách, a už se hrne za pípu. "Jo vy jste tady obsluha," na to já. Kamarádka se nenápadně, jako by tam ani nebyla, plíží usadit do kouta, já zůstávám stát u výčepu.
"Co si dáte?"
"Čaj. Nemáte prosím vás nějaký větší hrnek?" třesu se chladem jako ratlík a drkotám zubama. Slečna chápe. Natáhne se na horní polici, vyloví půllitrový hrnek. Kamarádka chce taky takový hrnec. Dívka hledá, šátrá, pak odejde a za chvíli se vrací s krásným půllitrovým puntíkatým hrnkem.
"Holky, dejte si rum," volá na nás zrzek od stolu u okna.
"A to je dobrej nápad, víte, že si ho dáme, my jsme tak zmrzlý," otřesu se a zacvakám zubama jako průvodčí kleštičkama. Otočím se na výčepní: "Ještě nám dejte dva malé rumy, jak říká tady pán," a jdu zaujmout místo u stolu. Ani se nenadějem a přistanou před námi rumy i čaje. A také lístek. Je na něm 10 a čtyři čárky. "To jako stojí každý deset korun?" divíme se. Jsme zvyklé na čaj minimálně za dvacet pět, spíš za třicet i čtyřicet. Zato dostanete většinou koflíček čaje jako Buckinghamském paláci. Nikdy nepochopím, co na tom jednom pytlíku a jedné a půl deci vody stojí takový balík. Opravdu z nápojů je nejlevnější většinou pivo.
Objednáváme si ještě bramboračku. Od stolu volám na slečnu, která si mezitím zase sedla, jestli je domácí. "To je jasný, s domácí majoránkou i vlastnoručně nasbíranýma houbama. Zeptejte se tady kuchaře." U stolu se vykloní muž, kouká na mě. "Vy jste kuchař? Já jsem se vás nechtěla dotknout, znáte to, jak někde vydávají pytlíkovou polívku za vlastnoruční výrobu." Zasměje se, pokývá hlavou jako, že tu polívku opravdu vařil a jde ji ohřát. Servírka na lístek připíše 20 a dvě čárky. Vypadávají nám oči z důlků a při placení necháváme slečně štědré dýško.
Tahle hospoda nebyla nijak nóbl. Neměla plyšové koberce ani záclony na oknech. Na záchodě nehrála hudba, nebyl krém na ruce, ale nechyběl toaletní papír ani mýdlo. Z jídla měli jen utopence, brambůrky a onu bramboračku. Na dubových lavicích seděli v sobotu odpoledne nejspíš štamgasti, v klídku si pokuřovali cigára i dýmku, a popíjeli svá piva. Pokřikovali na nás: "Holky, kam jedete? Neblbněte, vždyť tam prší. A je zima. Zůstaňte tady s náma." Smáli se a kdybychom tam byly déle, určitě by před námi přistála další runda. Pod stolem se válel pes. Naskočil mi pocit déja vu. Jako bych se ocitla v nějakém filmu pro pamětníky. Bylo tam teplo, příjemná atmosféra a chlapi, co na nás volali - holky!.
Možná byste chtěli vědět, kde se tahle kouzelná hospoda s atmosférou zašlých časů nachází. Ale já vám to neřeknu. Možná ji na svých toulkách najdete, možná objevíte jí podobnou. Ode mě se to ale nedozvíte. Nejsem žádnej bonzák!
