Jak jsme se málem stali obětí trestného činu

Už několik let jezdíme po světě s obytným autem a s koly. Kola vozíme na zadním stojanu. Můj muž je pečlivý a opatrný. Kola zamyká několika řetězy a přikrývá plachtou.

Tentokrát jsme vyrazili do Rakovníka na cyklistický závod. Jela s námi dcera, takže na stojanu stála kola tři. My s mužem máme starší modely, dcera má kolo nové, protože před dvěma roky jí v Praze ukradli fungl nový bicykl přivázaný u nemocnice v Motole, kde studuje a pracuje. Sice jsme tenkrát zuřili, že na něm jezdí, ale od toho asi bicykly jsou, a tak následující Vánoce se Ježíšek smiloval a přinesl znovu kolo. „Ale to už je poslední! Další kolo si už budeš kupovat sama.“ Pod touto pohrůžkou o něj dbá jako o vlastní.

Do Rakovníka jsme dorazili v podvečer, omrkli místo cíle - penzión Šéba, kde nás uchvátil svou vstřícností nejspíš pan majitel a těšili se na zítra. Ještě najít místo k zaparkování, kde přespíme. Nechtěli jsme nikam daleko, přece jen start závodu je brzy ráno - v šest hodin. Našli jsme parkování a zalehli.

Bohužel jsme si nevšimli, že spíme u objektu s názvem UBYTOVNA! Pozorný čtenář už asi pochopil.

Uprostřed noci se probudím a hrozně se leknu. Vedle mě stojí postava a vystrašeně něco šeptá. Je to k smrti vyděšená dcera: „Za autem stojí tři cikáni a domlouvají se, jak nám ukradnou kola.“ Dcera ležela na zadním lůžku, od kol oddělena pouze stěnou vozu, kterou tvoří laminát a polystyren. Takže slyšela z venku každé slovo. Má absolutní hudební sluch, snadno rozezná tři hlasy i přízvuk našich nepřizpůsobivých občanů. Ale to bych rozeznala asi i já s absolutním hudebním hluchem.

Špitá roztřeseným hlasem: „Organizuje to nějakej starej, už se domlouvají delší dobu, ten mladej nechce, nabízeli mu nejdřív tisícovku, pak zvedli cenu na patnáct set. On pořád nechce. Říká, že se auto rozhoupe a probudí nás.“ Pomaloučku, potichoučku, opatrně slezeme z horní postele. Srdce mi buší až v krku. Mám velký strach, takhle blízko zločinu jsem ještě nikdy nebyla. Zbytek rodiny je na tom zřejmě podobně. Odtáhnu roletu, což udělá jakýsi zvuk. Zavřeným oknem koukám ven, těsně u zadního nárazníku vidím velkou černou postavu s cigaretou a rozsvíceným mobilem. Kouknu na hodinky, je půl druhé. Nohy se mi třesou, žaludek obrací, srdce buší. Přecházíme v autě, muž jde pro klíče od vozu do skříňky, já ho zapřísahám, ať ho ani nenapadne vylézt ven. Zamykám vchodové dveře na druhý západ. Muž usedá za volant a ve zpětném zrcátku pozoruje postavy za autem. Přemýšlíme. Zatím nám nikdo nic nekrade, budeme volat policii? Budeme křičet nahlas, jakože voláme policii? Mají zbraň? Bojím se osobního konfliktu. Člověk si myslí, že v autě je bezpečno, ale je to jen iluze. Pokud se začne střílet, nemáme šanci.
Budeme čekat, až nám zničí kola, nosič i vůz? Kola jsou tak důkladně zabezpečená, že nápad zlodějů, zřejmě přeříznout pásy na nosiči a stáhnout kola, nemůže klapnout. Asi by dokázali vytrhnout stojan i se třemi koly, a škody by bylo dost.

„Ví o nás, viděl tě, mami,“ referuje dcera i nadále naslouchající slovům, která se říkají u nosiče kol, říkal, „ty pyčo, čumí z vokna."

Za okamžik dva lidé - muž a žena - nasedají do oktávky, která stojí kousek od nás, třetí - mladý kluk s mobilem v ruce - odchází směr ubytovna.

My si oddychneme. Nastartujeme auto a jedeme přespat za město.

Vždycky jsem se bála v přírodě. Od jisté doby vím, že nebezpečí číhá ve městech, kam se stahují živly pro snadnou kořist.
Také vím, že se kola v poslední době hodně kradou. Tuhle se ke mně prostřednictvím sociální sítě dostala prosba Policie ČR, ať se přihlásí majitel stotisícového kola, které bylo nalezeno ve sklepě známého recidivisty, který nikdy nepracoval. Pokud se nepřihlásí majitel, kolo recidivistovi zůstane.

Také jsem našla odpověď na otázku, kterou jsem si nedávno, když jsem předjížděla cyklistu, položila: Jak je možné, že místní známý flákač, osoba, která žije ze sociálních dávek, může vlastnit drahé závodní kolo?

Tož asi tak!