Třikrát v pekle a dost!

„Co mě to zase napadlo? Co já nána tady v tomhle počasí asi dělám? Proč jsem jenom nezůstala ležet v chládku na dece u bazénu?” říkala jsem si ve třicetistupňovém vedru, když jsem ještě s dalšími sto deseti šílenci čekala.

Na bedně: sice vypadám, že tančím a sestry z psychiatrické léčebny mě chtějí odchytit, ale byly to pořadatelky a já si své vítězství užívala...

Čekala na startovní výstřel ve 13,23 hodin, který zahájí akční mikrotriatlon v Krušných horách. Závod, na kterém jsem se zjevila s podobnými myšlenkami už popáté. Od doby, kdy jsem dorostla do babičkovského věku, dokonce už i několikrát stála na bedně. Když jsem viděla startovní listinu a zjistila, že konkurence v mé věkové kategorii není silná, musela jsem dorazit. I přes nepřízeň počasí. Rozuměj pekelné vedro.

U rybníka na Přebuzi v nadmořské výšce 886 m n. m. byla v poledne toho dne pekelná výheň. Voda byla chladná a příjemně osvěžující. Protože disciplína plavání, i přes můj styl á la paní radová, není moc dlouhá, moc jsem si chlazení neužila, brzy jsem vylezla z vody a šup šup ke kolu.

Přes mokré plavky, doufala jsem, že budou mé tělo v pekelné výhni ochlazovat, natáhla cyklodres a trenky, na bosé nohy cykloboty, na hlavu helmu, a tradááá odjezd od rybníka směrem kopec nahoru.

Prvních šest kilometrů do kopce. Ztrvdlé nohy a vyprahlý krk. Slunce pálí, na silnici není kousek stínu. Mám v kole cyklistickou láhev (víte, že se tomu prej říká bidon?), ale nemůžu se napít. Když jedu do kopce, pomáhám si i rukama, a když jedu z kopce, musím pevně držet řídítka. Trasa na tomhle závodě vede buď nahoru nebo dolů. Jakmile sjedu ze silnice a dostanu se na lesní cestu, musím pozornost ještě zbystřit. Cesta je plná písku, kamenů, listí, větví a zatáček. Snadno člověk dostane smyk. Takže žádné usínání na vavřínech nepřipadá v úvahu. Kopec dolů mi dává zabrat ještě víc, než kopec nahoru.

Má hláška: „Každý kopec má svůj konec,” se i tady kupodivu naplní. Ani nevím jak, jsem na konci cyklistické části. Seskakuji z kola, sedám na zem, přezouvám cykloboty za běhnyboty. Dlouze piji, protože je to první a možná poslední možnost v tomto závodě doplnit tekutiny.

Za plného slunce vybíhám vstříc cíli. Malinký kopeček dolů a prudký dlouhý kopec, hádejte kam asi? Ano, nahoru. Přecházím do chůze. Je to sice ve stínu, ale horko je mi šílené, dech se krátí a nohy těžknou. Cítím, jak mě silně rozbolela hlava. Na chvíli jsem ochromená myšlenkou, že mě asi "klepne pepka". Ale pak se přemluvím, že dneska ještě ne-e a rozhodnu se "pepku" vyběhat. Povedlo se! Když jsem si na onu bolest v cíli vzpomněla, zjistila jsem, že už nebolí.

Ale, každý kopec má svůj... jsem nahoře. Čeká mě louka plná slunce. Snažím se uvést své nohy do pohybu, alespoň vzdáleně připomínající běh. Ne že by se mi to plně podařilo, přesto mám mlhavý pocit, že běžím. V dálce vidím auto. „Jééé, oni tady udělali občerstvovačku,” raduji se. Jen chvíli. Jsou to balíky slámy a já už mám z vedra halucinace.

U hřbitova není dneska ještě můj konec, ale stojí tam pořadatelé s kelímky vody. Dva do mě. Jeden na hlavu. Takový byl plán. Celý kelímek jsem si chrstla do očí a kromě mrtvice, kterou jsem rozběhávala, jsem ještě oslepla. Po paměti běžím dál. 

Cíl na dohled. Hele, tak už zase vidím!

Pořadatel, ten sadista, nás nechá ještě vyškrábat od potoka kolmo nahoru, abychom mohli zase seběhnout zpět.

Cíl!!!

Motám se, jsem přehřátá. Možná mám dokonce i úpal nebo úžeh (nikdy nevím, který je který) a hledám kousek stínu a chladu. Do ruky mi někdo podává iontový nápoj (ten zrzavý!), na ex ho do sebe hodím. Když jsem překonala všechny neduhy, které mě na trati chtěly skolit, zvládnu i alkohol.

Pak už jen vyhlášení vítězů. Nevím, proč jsem se tak honila, když výsledek byl předem určený mými soupeřkami, které tentokrát vůbec nedorazily.

P.S.: pořadatelé se převlékli za zdravotníky. Motto závodu znělo: Jedeme na krev! Se mnou mohli být spokojení, já jsem tuhle větu zcela naplnila.