Nepřišli jsme zemřít, ale žít do posledního okamžiku

Tak zní motto Hospice sv. Jiří. Zúčastnila jsem se dvacetičtyřhodinového běhu právě pro Hospic. Kilometry, které běžci uběhnou, si po dokončení zakoupí, a touto částkou přispějí. A aby jich nebylo málo, mají možnost kroužit na trati 24 hodin.

Tahle akce patří mezi mé největší běžecké zážitky.

A to nejen proto, že uběhnu za dvacet čtyři hodiny slušnou porci kilometrů. Ale není to totiž závod. Jedná se o běžecké setkávání pro dobrou věc.

Začínáme 15. 11. ve čtrnáct hodin a končíme běhat 16. 11. ve čtrnáct hodin. V této době má každý z běžců možnost běhat dokola na trati, která má délku 1,15km. Záleží na každém, kolik zaběhne. Na téhle akci není nikdo oficiální vítěz a nikdo není poslední. Vlastně ne. Znám jednu vítězku. Je jí Simona, mladá dvacetiletá dívka, kterou její nemoc poutá na invalidní vozík. Nevím přesně, co jí je. Ale vím přesně, že tahle Simona se svojí maminkou Jarkou kolečko obejde s chodítkem. Trvá jí to dlouho... Na konci je úplně propocená a možná i na konci sil. Ale neztrácí úsměv. Její výkon je úctyhodný, srovnatelný s výkony nejlepších atletů světa.

Setkání se Simonou a její nezlomná vůle mě motivovala k běhu v době, kdy už bolelo celé tělo.

Svůj závod prožívá každý pouze sám se sebou. Se svými cíli, touhami, se svými démony, starostmi, či bolestmi. Při tak dlouhém běhu se objevují různé trable a potíže, přichází a zase odchází nové, neznámé bolesti těla i duše, myšlenky beznaděje a následně zase naděje. Myšlenky, které člověka zrazují od běhu a nutí ho přestat. A pak zase přijde chuť bojovat se sebou a splnit si svůj cíl. A je jen na každém, jak se s nimi vyrovná. Tenhle běh je o překonávání sama sebe, o překonávání svých vnitřních hranic.

Pak je tu ještě další rozměr. Ten, který není tak viditelný a mohlo by se zdát, že je samozřejmý. Jenže není!

Zázemí.

Dobrovolníci.

Obdivuji neskutečnou ochotu a starostlivost lidí, dobrovolníků, bez kterých by běžci neměli servis. A že ten servis byl! Neustále horký čaj - dva druhy - zázvorový i černý. Studené nápoje - cola, iontový nápoj, voda s citrónem. Spousty jídla, buchty, ovoce, čokoláda, chléb se sádlem, škvarková pomazánka (na té jsem ujižděla já!), slané domácí tyčinky, vše nakrájené, jen strčit do pusy a běžet. Uvnitř hotelu Luisa pak káva, čaj, tři druhy polévek. Přišlo mi to jako z pohádky Hrnečku vař! Kdykoli jsem něco chtěla, bylo to. Bezedné várnice horké polévky, termosky s čajem, kávou. Jenže tady to nebyla pohádka, ale realita. Chvíli jsem při odpočinku pozorovala ten cvrkot. Dobrovolníci kmitali, nosili, krájeli, vykrajovali ovoce, mazali chleby, plnili tácy, myli nádobí, vyhazovali odpadky. Po celou dobu. Ve dne, v noci. My běžci byli opečováváni jako králové!

Patří jim velký dík!

Tahle akce opravdu stojí za to. Stavte se za rok. Byť byste třeba jen kolečko ušli. Ale garantuji vám, že když už tam budete, uběhnete či ujdete takovou vzdálenost, o které se vám nesní.

A proč ne, když všichni víme, že naběhané kilometry poslouží pro dobrou věc.

Vítězka Simona a její pořád dobrá nálada: