"Políbila mě...,"

zašeptal kamarád uprostřed hlučné, zakouřené putyky právě v okamžiku, kdy jsem ucucávala ze své sklenky. Víno skočilo do špatné dírky, já se rozkašlala a všichni v okruhu půl metru byli osprchovaní.  Skrze slzy, které mi vyhrkly, jsem na něj pohlédla. Skráně mu zdobily šediny, což muže dělá zajímavým, zatímco u ženy evokuje stáří. Prořídlé temeno na kráse nepřidá ani muži. Přes pásek se valil břich, zato ručičky i nožičky působily vyhuble. Jeho pohyby byly lehce nekoordinované, v dětství prodělal obrnu. Vypadal jakoby mdlého rozumu, přesto patřil mezi nejchytřejší lidí, které jsem kdy poznala.

„Kdo? Jakto? Znám ji? Jak vypadá? Je hezká? Mladá?” chrlila jsem na něj otázky, aniž bych mu dala jakoukoli šanci odpovědět. Možná tohle bude důvod, proč často na mé dotazy neodpovídá ani můj muž. Ovšem u něj mám pocit, že jakmile utichly svatební zvony, nechal si implantovat čidlo, které při zaslechnutí prvních tónů mého hlasu přepíná jeho sluch do režimu OFF.

Jen se potutelně usmíval a objednal si další pivo. Odešel na záchod, a nechal mě na místě s mojí zvědavostí. Když se vrátil, znovu pokoušel moji trpělivost: „Políbila mě!”

Nedá pokoj, dělá drahoty jako ženská, takže asi chce, abych to z něj vytáhla. „No tak, nedělej fóry, už jsi to nakousnul, tak povídej s kým co máš,” nedám pokoj ani já. Dopíjí před chvílí objednané pivo a přistává před ním rum. Hmmm, dneska pije první ligu, pomyslím si potichu, ale nic neříkám, nejsem přece jeho matka.

„Ppprosim tě, vždyť se na mě ppopodívej, krasavec vypadá jinak!” povzdechl si.

Podívala jsem se na něj zblízka, bylo mu tehdy přes padesát, hezkej nebyl nikdy a ještě mu trčely chlupy z nosu. Momentálně už byl trochu opilý, což jeho tělesný handicap ještě zvýraznilo a ke všemu v opilosti začal zadrhávat v řeči.

„No tak, co máš tedy pořád s tím, že tě políbila?”

„Mmmm", zamumlal. "Pppolíbila mě mmú-múza!”

Odkašlal si, několikrát se nadechl, chytil se za srdce, což na okamžik vypadalo jako, že má infarkt, ale zřejmě si myslel, že to k umění patří, a on právě v ten okamžik se cítil jako umělec. Začal procítěně bez škobrtnutí, zato s náležitým patosem recitovat výsledek polibku múzy:

„Kde jsou ty doby velebné, kdy všechny údy byly ohebné,
až na ten jeden, až na ten jeden!
Ty doby dávno minuly, a všechny údy ztuhnuly,
až na ten jeden, až na ten jeden!”

Pak se lehce uklonil, rošťácky jako malej kluk se na mě podíval, a začali jsme se spolu řehtat.

P.S.: tenhle člověk už několik let není mezi námi. V mém srdci stále zůstává. A tento blog mu tam nahoru posílám!