Sranda musí bejt. I kdyby na chleba nebylo
Jdu po ulici a všímám si, jak málokdo se usmívá. Proč se lidi pořád mračí? Když jsem po revoluci vyjela poprvé do Švědska, byla jsem v šoku. Všude jsem potkávala lidi, kteří se usmívali. Na mě. Jen tak. Moc se mi to líbilo.
Lidi, zkusme se na sebe trochu usmívat, uvidíte, že nám bude líp.
Já se směju odjakživa ráda. Ovšem občas mě v nevhodnou dobu přepadají nekontrolovatelné záchvaty smíchu.
Ve druhém ročníku gymnázia jsme dostali na dějepis mladou krásnou absolventku jakési školy. Byla jen o pár let starší a z dějin toho věděla přibližně stejně jako my. Ovšem vypadala jako modelka. Dnes by určitě sbalila nějakého hokejistu. Koncem sedmdesátých let jí nezbývalo nic jiného než učit puberťáky. Kluci zapomínali dýchat, když vcházela do třídy, my holky jsme nedýchaly závistí. Po zazvonění si sice dávala na čas, ale když konečně dorazila... áách... pohodila svými dlouhými hedvábnými vlasy: "Posaďte se!" přičemž milostivě pokynula rukou. Pak na katedru odložila kabelku, vedle ní sebe. Nohu přes nohu. Klukům vypadávaly oči z důlků ve snaze zahlédnout víc, než je dovoleno. Zálibně si přepočítala prsty, zkontrolovala nalakované nehty a opatrně, aby se lak neodřel, vytáhla z kabelky notes.
"Ták kdopak půjde dneska k tabuli? Petrák!"
"Petrák chybí," bez mrknutí oka oznámí svou nepřítomnost Petrák.
"Tak kohopak tedy si vyvoláme?"
Dívám se do lavice, dělám, že tu nejsem. Jsem dutá jako bambus a vím, že bych se nedokázala zachovat jako Petrák. Nemám Petrákovo koule. Jen si opakuju v duchu: "Mě ne, mě ne,..."
"Tak pojďte vy, Hurtlová!"
Hurtlová se zvedne, ze mě spadne napětí, z ostatních taky a ze třídy se stává diskuzní fórum. Někdo si čte, někdo opisuje úkol z matematiky, někdo ještě snídá, někdo už svačí, někdo si povídá, někdo napovídá a někdo se pokouší dospat proflámovanou noc.
Paul se zvedá z lavice: "Támhle je pavouk, souško, jdu ho zašlápnout."
"Souška" asi neslyší a dál se věnuje Hurtlové. Co si tam ty dvě spolu povídají, je ve hvězdách. Možná řeší barvu laku na nehty, možná probírají otroctví.
S Irenou se na sebe podíváme. Usmějeme se, a bezdůvodně zničeho nic se začneme chechtat. Zpočátku se může zdát, že půjde jen lehký o závan smíchu. O zpestření nudné hodiny. Ale smích nejde utišit, naopak nabírá na síle. Irena jej dokáže ovládnout, mně to nejde. Dusím ho v dlaních, ve svetru, stále sílí. A najednou, jako když trubka spustí sólo, ze mě vylétne hlasitý řehot, který nedokážu zastavit ani umlčet, i když hodně chci. A pak, že prej všechno jde, když se hodně chce. Ležím na lavici, z očí mi stříkají slzy, tělem otřásají výbuchy smíchu a z hrdla se ozývají nekontrolovatelné zvuky dušené předloktím. Když zvednu hlavu, poprskám záda těm, kteří mají tu smůlu, že sedí přede mnou. Když už, už se zdá, že bude klid, rozhlédnu se kolem a z mého nitra vyrazí další vlna řehtání a hýkání. Kobyla by vedle mě zrudla hanbou. V duchu si přeříkávám: Kdo se směje neví čemu, podobá se přihlouplému. Nepomáhá to!
I lachtan by pochopil, že to je na profesorku už moc.
Zvedne hlavu, pohodí vlasy, prohlédne si nehty, napřímí své tělo, přísně se na mě podívá. Přeskočí jí hlas, když zařve jako lvice: "Okamžitě běžte za dveře!" Vztyčeným ukazováčkem namíří nejdřív na mě, pak na dveře. Poněkud zbytečně. Jiná smíchy řvoucí, nekontrolovatelné zvuky vydávající holka tady už není a dveře jsou ve třídě také jenom jedny.
"Vraťte se, až se uklidníte!"
Mým tělem otřásají výbuchy smíchu ještě, když jsem zavírám dveře.
Školní chodba. Při hodině nepřirozeně tichá, smutná až hrozivá. Smích mě okamžitě přejde. Na mlčenlivé temné chodbě si rychle uvědomím nevhodnost svého chování. V okamžiku jsem klidná jako hladina řeky nad jezem. Pamětliva slov kantorky beru za kliku a vcházím dovnitř. Stačí jediný pohled na třídu a další záchvat smíchu na sebe nenechá čekat. Vyprsknu smíchy, až mi culík poskočí.
"A hele, slečna je nějaká veselá, tak nám pojďte ukázat, co umíte kromě smíchu."
Dějepisu jsem nikdy nijak nehověla, neměla jsem štěstí na učitele, který by mě dokázal pro dějiny nadchnout a nebavilo mě tupé biflování letopočtů. Vždy jsem se něco naučila, nechala se vyvolat, a pak až do dalšího nabiflování v klídku spala na vavřínech. Díky tomu jsou dodnes v mých historických znalostech mezery dosahující velikosti černých děr. Ale pozor! Data jako 1212 - Zlatá bula sicilská, 1620 - bitva na Bílé hoře, 1415 - upálení Mistra Jana Husa, 1348 - založení Karlovy univerzity a pak ještě asi tři vám odrecituji i o půlnoci.
Tenkrát se mě nezeptala na nic, co bych znala.
"Máte za pět a teď se smějte!"
Popravdě, moc do smíchu mi nebylo.
Už tehdy jsem pochopila, že smích sice je všelék, ale měl by se dávkovat ve správnou chvíli. Není dobré se smát na pohřbu, ve škole při vyučování, při slavnostním předávání maturitního vysvědčení, či ve chvílích, kdy vás tchyně vážně poučuje, že takhle se ty děti nevychovávají. Jednou z nejnevhodnější chvílí k nekontrolovatelným záchvatům smíchu, které mě přepadaly bez vyzvání, bylo, když zemřel Brežněv a republiku zasáhla smuteční atmosféra. V televizi a rozhlase vysílali pouze Chopinův Pohřební pochod a já se mohla umlátit smíchy.
Přesto je smích nebo alespoň úsměv ve většině ostatních situací vhodný.
Něco vám řeknu. Posaďte se, aby to s vámi nešlehlo. Život končí smrtí. Každý. Smrt není veselá, a proto se smějme, dokud jsme tady.
Zuzka Součková
Historka vskutku fekální
Když člověk trpí syndromem dráždivého tračníku, stává se z obyčejné vycházky drama, ve kterém jde nejen o zachování důstojnosti, ale i o čistotu prádla. Ačkoli se to po slovensky nazývá hnačka, zrychlení kroku nic neřeší!
Zuzka Součková
Je svět v pořádku?
Brzké jarní ráno, venku je ještě tma. Zavrtím se na posteli, probudí mě nějaký zvuk. Nastražím uši. Aha. To první ptáci zpěváci nastupují na scénu. Zatím zřejmě jen ladí tóny jako muzikanti před koncertem.
Zuzka Součková
V ortopedické čekárně
Pravou berli postavím do rohu, vezmu za kliku, otevřu dveře. Nezapomenu zastrčit berli zpátky do podpaží a ladným skokokrokem se vsunu dovnitř. Čekárna je plná, ale jedna židle zasunutá v koutě na mě čeká. Ztěžka na ni dopadnu.
Zuzka Součková
Jsem nemohoucí, ale bojuju
Klaním se před všemi, kteří mají jakýkoli handicap. Ať už někomu neslouží ruce, nohy, oči, uši, či nějaký tělesný orgán, vždycky je to problém. Mně momentálně podala výpověď ze služby pravá noha.
Zuzka Součková
Vytrácí se slušnost?
Scházím školní schodiště, proti mně se žene dětské stádo. Nedržet se zábradlí, ti malí predátoři by mě smetli. Někteří pozdraví.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Moderní lichváři připravují o bydlení dlužníky i jejich příbuzné. Trik je snadný
Premium Potřebujete rychle peníze, pár set tisíc korun a ta nabídka zní lákavě: do 24 hodin máte peníze na...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce
Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...
Trumpova bulvární odysea. Jeho věrní z něj dělali nadsamce, soupeře likvidovali
Premium Aktuální soud s Donaldem Trumpem, ve kterém se propírají i jeho opakované zálety, je unikátní...
Langšádlová končí jako ministryně pro vědu a výzkum. Nahradit ji může Havel
Helena Langšádlová z TOP 09 končí ve vládě Petra Fialy jako ministryně pro vědu a výzkum. Jméno...
Muž se nadýchal chemikálie, která unikla z tlakové lahve. Patrně jde o chlor
Kvůli úniku neznámého štiplavého plynu zasahovali hasiči ve středu a ve čtvrtek v Gorkého ulici v...
Zastal se urážené kamarádky, schytal kopanec do hlavy. Policie hledá útočníka
Pražští policisté pátrají po agresorovi, který v březnu v Karlíně napadl jiného muže. Incident se...
- Počet článků 281
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3262x
Jsem autorkou knih:
Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě
Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne,
a knih fejetonů ze života:
Běh života s úsměvem
Diagnóza žena
Když mi budete chtít něco sdělit, můžete napsat: zuzkasouckova@atlas.cz
Pokud se vám mé psaní líbí, navštivte také moji fb stránku, kde často glosuji běžné životní situace:
https://www.facebook.com/zuzkasouckovaspisovatelka/?pnref=lhc
Vaše vzkazy mne potěší.