Proč jezdí všichni k moři?

29. 07. 2015 15:50:52
"Já chci taky k moři, všichni už tam byli!" otravuju každý rok. Dáša cestuje do Jugoslávie a Petr byl už dvakrát u Balatonu (no já vím...), jenom my trávíme léto u rybníka za humny.

S bráchou nedáme rodičům pokoj, dokud nás k moři nevzali. Tedy k moři... do NDR k Baltu.

Bylo mi třináct, bratrovi jedenáct, když otec přinesl poukazy ROH na rodinnou dovolenou. "Pojedeme k moři, děti, do Německa," otočil se na matku a potichu, smutně dodal: "Sice jenom východního." Jásáme, do jedenácti večer skáčeme po postelích a pištíme: "Pojedeme k moři." Přijde sousedka, nemůže spát a rodičům vyhrožuje, že rušení nočního klidu oznámí na uličním výboru (pro ty, kteří nepamatují - uliční výbor byla místní organizace KSČ, která dohlížela na chování obyvatel a udávala je vyšším orgánům za případnou kriminální nebo kontrarevoluční činnost.). Umlčí nás peřinou. No tak ne, jenom řeknou: "Jestli se okamžitě neuklidníte, nepojedete nikam!" Stejně se nemůžeme dočkat. Těšíme se na teplou čistou vodu, na horký písek, na nekonečné potápění, na exotické rybičky, na večerní korzo v nových letních šatech. Přesně jak to říkala Dáša. Ne jako u rybníka, kde koušou komáři a "hovada", voda smrdí rybinou, nohy se boří do bahna, na dno není vidět a z vodní fauny je možné občas zahlédnout jen líně se převalujícího kapra.

A tak v polovině července vyrážíme naším bílým přibližovadlem sovětské provenience zvaném Moskvič směr sever NDR. Ano, v autě, ve kterém nejpozději půl hodiny po nasednutí začnu zvracet a zvracím a zvracím a zvracím. Celou cestu. Strašně smrdělo. Pořád! Od chvíle, kdy ho otec přivezl, až do jeho konce (toho auta!). Takže, když po hodinách utrpení dorazíme na místo, jsem vyblitá z podoby a zbytek rodiny barvy "kafebraundozelena" si hlídá žaludek v krku. Cesta byla pro všechny očistec, ale jsme tu. U moře!

Temné těžké mraky nad námi hrozivě visí. Slunce s námi hraje na schovávanou a momentálně vyhrává. Vítr, jako rozzuřený býk, nám ukazuje svoji sílu, ale my s bráchou trváme urputně na tom, že chceme vidět moře a pláž, a to hned. Matka snahu nabalit nás do svetrů a kalhot po chvilce vzdává, a já si vyrážím v nových šatičkách na ramínka. První závan ledového vichru mě sice málem odfoukne zpátky do Čech, ale ustojím to. Jen po těle mi naskáče husí kůže a trošku se klepu. Už ve třinácti vím, že parádě se musí obětovat pohodlí.

S promodralými rty dorazíme na pláž. Liduprázdnou. Nevadí, stejně nemáme rádi tlačenice. Koše na opalování chránící před větrem, které u Baltu najdete na každé pláži, jsou k sobě přivázány řetězy, aby neuletěly.

Rozložíme deky, rodiče zůstávají oblečení a zasednou na ně, aby je zatížili. Jinak hrozí, že je budeme na pláži nahánět. Toužebně dlouho očekávaný okamžik na dosah. Konečně se vykoupu v moři. Šup do vody. Brrrr. Teplota vody si se vzduchem nijak nezadá. Pohybuje se snad někde těsně kolem bodu mrazu?

Stojím ve vodě, Baltské moře omývá mé kotníky a cítím, jak mé nadšení vyprchává s každou novou vlnou. Tak tohle je to tolik očekávané moře? Stála cesta plná útrap vůbec za to? Jak je to možné? Dáša o Jugoslávii říkala něco úplně jiného (inu, zeměpis nikdy nepatřil mezi mé silné stránky!). Chce se mi plakat, ale zuby drkotají zimou, a ani jediná slza nechce opustit teplo mých očí.

Nejsem žádná bábovka, dodávám si odvahy, rozbíhám se a vrhám do vln. Jsem u moře! Vydržím! Vlny mě zalévají. Ano, je slané a pálí v očích.

"Neplav daleko," volá na mě matka a přikryje se ručníkem. Najednou se mi něco otře o tělo. Medúza. Slizká, hnusná. Rozhlížím se kolem a vidím jich celé houfy.

"Uááá, mamííí, uáááá," volám na pomoc jedinou osobu, která je vždy ochotná mě chránit a zachránit. Ječím hrůzou.

"Co se děje?" vyskočí matka, zahodí ručník a utíká k vodě. Je oblečená, zmrzlá a do vody se jí, aby mi pomohla, evidentně nechce. Tím mě pěkně naštvala, doufám, že jí to dokážu, než dospěju, odpustit (stalo se!). Zná mě a zřejmě si myslí, že se jedná o planý poplach.

"Co je? Co je? Co tam máš?" a dodává: " Neutop se!" Jak vidno, ani v krizové situaci nezapře učitelku. Smočí palec ve vodě, udělá krok, ale když vidí, že se vracím, vrací se i ona na břeh. Plavu jako o svůj třináctiletý život, jen abych už byla venku.

Utírám se do ručníku, zuby hrají staccato, div nepřekousnou jazyk. Všichni jsme zmrzlí, jako bychom nebyli na pláži, ale na sněhové pláni. V prudkém větru nás matka balí do dek a ručníků, které jsme pochytali, když se pokoušely využít okamžik volnosti a ulétnout. Zmrzlí jako rampouchy utíkáme z pláže pryč. Přitom doufáme, že zítra bude lépe.

Počasí nám u Baltu nepřálo. Vítr foukat nepřestal, a nepršelo jen jeden den. Hru na schovávanou vyhrálo slunce. Za celý týden vykouklo na pět minut a než jsme ho stačili zapikat, zase se fikaně schovalo. Takže jsme dovolenou u moře trávili podobně jako u rybníka za humny. Hráli karty, fotbálek, četli si v posteli. Akorát badminton nám nešel. Při prvním pokusu ulétl míček neznámo kam a další nám rodiče odmítli koupit. Šaty zůstaly po zbytek dovolené v kufru, zato pláštěnky si pobyt užily.

Do východního Německa k moři jsem se už vícekrát nedostala, ale později jsem trávila dovolené na jihu Evropy. A řeknu vám, bylo tam vedro k padnutí.

Autor: Zuzka Součková | středa 29.7.2015 15:50 | karma článku: 31.81 | přečteno: 4065x

Další články blogera

Zuzka Součková

Historka vskutku fekální

Když člověk trpí syndromem dráždivého tračníku, stává se z obyčejné vycházky drama, ve kterém jde nejen o zachování důstojnosti, ale i o čistotu prádla. Ačkoli se to po slovensky nazývá hnačka, zrychlení kroku nic neřeší!

30.12.2021 v 18:27 | Karma článku: 28.66 | Přečteno: 1137 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 67 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 22 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 22 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 14.84 | Přečteno: 278 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.52 | Přečteno: 480 | Diskuse
VIP
Počet článků 281 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3261

„V okamžiku, kdy jsem pochopila, že dokážu všechno, co si umanu, se můj život obrátil naruby. Životní zkušenosti mi ukázaly, že se nemusím brát vážně a s úsměvem jde všechno líp. Limity, které mám, si tvořím sama ve své hlavě a je jen na mně, jestli je překonám.“

 

Jsem autorkou knih:

Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě

Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne,

a knih fejetonů ze života:

Běh života s úsměvem

Diagnóza žena

Když mi budete chtít něco sdělit, můžete napsat: zuzkasouckova@atlas.cz

 

Pokud se vám mé psaní líbí, navštivte také moji fb stránku, kde často glosuji běžné životní situace:

https://www.facebook.com/zuzkasouckovaspisovatelka/?pnref=lhc

Vaše vzkazy mne potěší.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...