Být odlišný je normální
To si takhle vyběhnu, na ruku připnu sporttester, do uší strčím sluchátka a naplánuji minimálně patnáct kilometrů. Tyhle výdobytky civilizace už nějakou dobu nepoužívám. Mám ráda běh v poklidu bez měření rychlosti, tepů, frekvence kroků a bůhví čeho ještě. Takže když jsem si to vzala, abych jako zjistila, jak na tom jsem, vymstilo se mi to. Koukám na display hodinek. Vidím prd, protože stařecká vetchozrakost a malé číslice. Čumím na hodinky, zaostřuji, nedávám pozor na cestu. Škobrtnutí o kámen a už letím. Letová fáze je minimální, zato brzdná dráha dlouhá. Jo, setrvačnost je sviňa! Jedu po levé noze až za roh.
Chvilku ležím, nevěřím tomu, co se stalo, zkouším hýbat končetinami. Všechno je OK. Tak se zvedám. Na levé noze šrámy, kůže servaná, crčí krev. Přiložím toaletní papír, který jsem s sebou prozřetelně vzala, sice pro jiné účely, a sleduji, jak rychle se barví do ruda. Obracím směr, jdu domů. Doma mě drahý ošetří a já ještě po hodině, když šrámy přestanou krvácet, vyběhnu.
Nejsem přeci žádná sralbotka, aby mě jeden pád odradil od běhu.
Rána bolí jako čert. Vzpomínám, jak jsem svým dětem léčila podobné odřeniny, se kterými chodily často domů. Tímto se vám, milé děti, omlouvám, jak jsem vás podezírala, že děláte zbytečné scény, když ránu čistím kysličníkem nebo dokonce ji drbu kartáčkem, abych odstranila kamínky.
K mému úrazu mi bylo doporučeno, nechat volně na vzduchu, potírat Hemagelem a řepíkem. Což pilně provádím. Jsem nucena odpískat sobotní triatlon, protože to bolí čím dál víc, noha je oteklá a rána živá. Po týdnu jsem opět schopná vyběhnout, přestože rána pořád bolí (stále méně!), ale vypadá hrůzně (stále více!). Vypadá, jako bych byla nakažená malomocenstvím, je to taková "volezlá" noha.
Na ulici sleduju kolemjdoucí. Většina lidí se na ni podívá, zašklebí, a se snadno pochopitelným odporem odvrátí tvář. Není mi to milé a trochu se za to stydím.
A najednou mi dochází, jak se asi musí cítit lidé, kteří jsou odlišní svým tělesným či jiným zdravotním handicapem od většiny. Jak na ně ostatní civí a nevědí, jak se tvářit. Tito lidé s postižením většinou nejsou „nemocní“, není třeba je litovat, ale pochopit a uznat, že mají své kvality.
Zuzka Součková
Historka vskutku fekální
Když člověk trpí syndromem dráždivého tračníku, stává se z obyčejné vycházky drama, ve kterém jde nejen o zachování důstojnosti, ale i o čistotu prádla. Ačkoli se to po slovensky nazývá hnačka, zrychlení kroku nic neřeší!
Zuzka Součková
Je svět v pořádku?
Brzké jarní ráno, venku je ještě tma. Zavrtím se na posteli, probudí mě nějaký zvuk. Nastražím uši. Aha. To první ptáci zpěváci nastupují na scénu. Zatím zřejmě jen ladí tóny jako muzikanti před koncertem.
Zuzka Součková
V ortopedické čekárně
Pravou berli postavím do rohu, vezmu za kliku, otevřu dveře. Nezapomenu zastrčit berli zpátky do podpaží a ladným skokokrokem se vsunu dovnitř. Čekárna je plná, ale jedna židle zasunutá v koutě na mě čeká. Ztěžka na ni dopadnu.
Zuzka Součková
Jsem nemohoucí, ale bojuju
Klaním se před všemi, kteří mají jakýkoli handicap. Ať už někomu neslouží ruce, nohy, oči, uši, či nějaký tělesný orgán, vždycky je to problém. Mně momentálně podala výpověď ze služby pravá noha.
Zuzka Součková
Vytrácí se slušnost?
Scházím školní schodiště, proti mně se žene dětské stádo. Nedržet se zábradlí, ti malí predátoři by mě smetli. Někteří pozdraví.
Zuzka Součková
Obědy zdarma pro všechny
Tak, děti, jdeme na oběd, máte ho zadarmo. Ale, pančelko, já nechci, mně ty obědy v jídelně nechutnají," řekne Maruška, otřese se hrůzou při vzpomínce na včerejší oběd. Nebylo to sice jídlo pro gurmána, ale bylo teplé a zdarma.
Zuzka Součková
Úchylák v bazénu
Chvilku si ho nevšímám, ale pak si uvědomuju, že plave za mnou. Když mě předplave, protože tak pomalu jako já asi neumí, počká si, a zase ho cítím za sebou. Začíná mi to být nepříjemné. Kouká mi na zadek, nebo co?
Zuzka Součková
Předvolební slibování aneb Čeká nás zářná budoucnost?
Už je to tu zas. Předvolební sliby. Politici pevným přímým pohledem shlížejí na nás obyčejné občany ze svého piedestalu umístěného na každé volné ploše a slibují.
Zuzka Součková
Určeno rodičům pubertálních fracků: Jak přežít pubertu (návod)
Puberta je hormonálně podmíněný proces, na jehož konci je dosaženo pohlavní zralosti a schopnosti reprodukce. Tak hovoří věda. Laicky řečeno je puberta stav, kdy zúčastnění denně přemýšlejí nad vraždou, či sebevraždou.
Zuzka Součková
Jak mi nevyšlo stát se součástí reklamy
Reklamní svět je svět krásných lidí, plný světel, úsměvů, radosti, štěstí a lásky. Obyčejnému člověku dodává spoustu naděje, že i jeho by něco takového mohlo potkat.
Zuzka Součková
Učitelčin obyčejný rok
Každý, kdo vychodil základní školu, ví přesně, jak mají učitelé žáky učit. Co s nimi mají dělat, jaké učivo probírat, a co by po těch chudinkách dětech neměli nikdy chtít.
Zuzka Součková
Vy nemáte slevovou kartičku?
Zaměstnanci lékárny Benu se ze mě roky marně snaží udělat pacienta vnucováním slevové karty. Ač letitá dáma, návštěvníkem lékárny jsem poměrně sporadickým. Nechodím pro léky pravidelně, asi proto, že žádné pravidelně neužívám.
Zuzka Součková
Padesátiletá rebelka. Fakt?
Když je jednomu padesát a víc, nedbá názoru okolí. Pro mě za mě, ať si kdo chce, co chce, říká. Mně je to fuk!
Zuzka Součková
Jak jsme se málem stali obětí trestného činu
Už několik let jezdíme po světě s obytným autem a s koly. Kola vozíme na zadním stojanu. Můj muž je pečlivý a opatrný. Kola zamyká několika řetězy a přikrývá plachtou.
Zuzka Součková
Jít na WC ve vlaku vyžaduje hodně odvahy...
Po kolejích jezdí vlaky. V dobách mého mládí byly špinavé, záclonky utahané, smradlavé. Záchody znečištěné, sedadla nepohodlná. Koženka na nich studená a při delší cestě dokázala přitáhnout do zadních partií pořádného vlka.
Zuzka Součková
Muž a žena po třiceti letech soužití
Člověk je párový tvor. Většina. Já tedy ano a předpokládám, že i můj muž. Společně káru života táhneme třicet pět let. Je tedy zřejmé, že navzájem si vidíme až na úplné dno. Můj muž mě často prokoukne až tam, kam já nedohlédnu.
Zuzka Součková
Svoboda je pryč, vážení!
Svoboda je možnost, případně schopnost volit, rozhodovat a jednat „podle své vůle,“ ať je jakákoli a nést za to přiměřenou odpovědnost. Poslední dobou se nad tím pozastavuju a přestávám věřit svým očím. Mě chce někdo omezovat?
Zuzka Součková
Návod k použití aneb Lidi, vzpamatujme se!
Koupili jste si v poslední době nějakou věc? Ano? A všimli jste si, jakou jste k tomu obdrželi knihu s názvem Návod k použití? Nemám na mysli elektroniku, kde návod má své oprávnění, ale třeba obyčejný hrnec.
Zuzka Součková
Gabriela Koukalová a poruchy příjmu potravy
Anorexie či bulimie jsou nemoci. Mnohdy postihnou krásné, mladé dívky, u kterých by to nikdo nečekal. Není to žádný výplod choré mysli, jsou to závažné choroby, které mnohdy spustí několik slov pronesených v blízkosti dotyčné.
Zuzka Součková
Učitel, ten tvrdý chleba má
Učitelé mají pořád prázdniny, chodí do práce na osmou, domů v poledne, dokonce mají i volné víkendy, a ještě pořád brečí, že mají málo peněz. Alespoň takto je veřejností profese učitele většinou vnímána.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 281
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3262x
Jsem autorkou knih:
Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě
Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne,
a knih fejetonů ze života:
Běh života s úsměvem
Diagnóza žena
Když mi budete chtít něco sdělit, můžete napsat: zuzkasouckova@atlas.cz
Pokud se vám mé psaní líbí, navštivte také moji fb stránku, kde často glosuji běžné životní situace:
https://www.facebook.com/zuzkasouckovaspisovatelka/?pnref=lhc
Vaše vzkazy mne potěší.