Nejezte chemické zabijáky! To se snadno řekne...
Já totiž zhubnout nedokážu. Miluju jídlo. Každé. Zdravé, ale to nezdravé, plné chemie, úplně nejvíc.
Už několik let jsem nekoupila domů chipsy. Je to přece strašnej hnus, který by normální člověk nevzal do pusy. Jenže vždycky se ke mně nějak dostanou. Sedím na oslavě a přede mnou je miska, ne, ohromná mísa chipsů. V duchu se pohoršuju - asi se zbláznili, jak můžou tenhle sajrajt kupovat? Já tedy tohle jíst nebudu! Jen oči mísu neustále hypnotizují. Musím si sednout na ruce, ty potvory často dělají, co chtějí, aby po brambůrkách nešly. Odolávám. Už pět minut. Šest. Sedm. Najednou, ani nevím jak, ruka vystřelí a sáhne po brambůrku. Strčí mi ho do pusy a já jen zachrochtám blahem. Už tu ruku nedokážu zastavit. Cpe mi chipsy do pusy po plných hrstech. A já křupu a křupu. Slastí ani nedýchám. Kde je ta dáma, která tu doteď seděla? Ta osoba, která jí zdravě? Která ještě před chvíli touto pochutinou pohrdala?.
Opatrně se kolem rozhlédnu, abych se ujistila, že mi někdo nechce ujídat. Nebudu a nebudu se dělit, sama mám málo. Žeru, drobky odpadávají od úst, lepí se na ňadra, drolí do klína, teď mi dokonce jeden brambůrek upadl. Zašlapu ho do koberce, nejsem přece takové prase, abych jedla ze země. Přisunu si poloprázdnou mísu k sobě a už jen paběrkuji poslední drobečky. Uff. Snědeno. Odkládám mísu a dělám jako by nic. Během hodiny mi bude blbě, psychicky i fyzicky, ale nad plnou mísou to neřeším.
Oříšky. Slané buráky. Je to pěkné svinstvo. Prý jsou plné plísné, jedů a já nevím čeho ještě. Také sůl není nic, co by měl člověk vyhledávat. Regál s nimi v Lidlu objíždím velkým obloukem. Dívám se na druhou stranu a odolávám. Do chvíle než dorazím k pokladně a tam už neuteču. Proradný prodejce znalý marketingových triků (taky je znám, ale stejně podlehnu - fungují!) mi je předloží ve výši očí ve frontě na kasu. Ruka si zase dělá, co chce. Házím pytlík do košíku a předem už vím, co bude následovat. Hned po příchodu domů pytlík třesoucí se rukou trhám, stejně jako feťák aplikuje drogu. Usedám na gauč a začnu! Zanořím ruku do pytlíku, naberu plnou hrst. S rozkoší se na dlaň podívám, koutky se samovolně roztáhnou, pevná vůle zhnuseně odešla podívat se do lednice na mrkev a brokolici. Popelka začíná přebírat oříšky. Nejdřív vyzobávám půlky a čtvrtky. Nechci, aby kazily umělecký dojem. Jakmile mám v dlani pouze celé buráky, cítím uspokojení z dobře vykonané práce. Jeden po druhém strkám do úst a užívám si onen přenádherný pocit blaha. Křup! Nabrat další hrst. Všechno se opakuje. Mňam! Obsah celého balení mizí v mých útrobách jako vlak v zatáčce.
Miluju čokoládu s celými ořechy. Hryžu čokoládu, abych se dostala co nejdříve k oříšku. Nechápu, proč si nekoupím někdy jen ořechy samotné - bez čokolády. Asi proto, že miluju čokoládu!
Nekupuju si na ulici zmrzlinu. Je plná cukru, a cukr, jak známo, patří mezi zabijáky.
Jednou za týden provozuji týdenní nákup. Popojíždím plnícím se košíkem, když v tom se dostanu do uličky s mrazáky. Ačkoli nechci, oči se stočí špatným směrem, tělo zabočí za nimi a stojím u zmrzlin. Provokativně, jako by mě balil nějaký puberťák, na mě mrkají litrové vaničky zmrzlin. Plné barviv, konzervantů, éček, kalorií, kilokalorií, joulů a dokonce i kilojoulů. A ještě se tam určitě něco najde... Chvíli váhám - ano? - ne? Ne! V okamžiku, kdy se proberou chuťové buňky, zapomínám na předsevzetí i na chemii. A rozhodování vázne už jen nad vanilkovou, ořechovou, čokoládovou. Tak kterou? Beru vše! Cestou domů se těším na ten zmrzlinový orgasmus. Jak ploché jsou mé touhy! Ještě ani neuklidím nákup, když si sedám na terasu s vaničkou vanilkové. Lžičku položím na zmrzlinu v pravém úhlu a jako bych chtěla máslem namazat chléb, stahuji první vrstvu. Nabírám studenou hmotu a zároveň krotím Pavlovovy reflexy. Sliny mi kapou až na podlahu, když strčím ten chemický zázrak do úst a nechám chladnou sladkost rozplývat se na jazyku. Než se stačí rozpustit v mých ústech, lžička už jede další kolo, další várku. Jsem schopná vaničku sežrat, bez ohledu na následky.
Jinak jsem v jídle skromná. Chleba se sádlem a solí mi stačí. Půl bochníku!
Běhám, jezdím na kole, chodím, měsíčně stovky kilometrů. Všichni říkají: "Ty si můžeš dát, co chceš. Ty se máš, to vyběháš." Jen já vím, jaké sportovní dávky mě to stojí, abych netloustla. Jsem prostě žravá! Nenažraná! Nedojedená! Pořád při chuti!
Ale říkám si: "No co, život mám jenom jeden a tak si ho musím užít. A přece si nebudu občas upírat to, co mi chutná, protože to není žádoucí a pro tělo vhodné! A když budu chřoupat ty nezdravé brambůrky sto let, dožiju se docela vysokého věku!"
Zuzka Součková
Historka vskutku fekální
Když člověk trpí syndromem dráždivého tračníku, stává se z obyčejné vycházky drama, ve kterém jde nejen o zachování důstojnosti, ale i o čistotu prádla. Ačkoli se to po slovensky nazývá hnačka, zrychlení kroku nic neřeší!
Zuzka Součková
Je svět v pořádku?
Brzké jarní ráno, venku je ještě tma. Zavrtím se na posteli, probudí mě nějaký zvuk. Nastražím uši. Aha. To první ptáci zpěváci nastupují na scénu. Zatím zřejmě jen ladí tóny jako muzikanti před koncertem.
Zuzka Součková
V ortopedické čekárně
Pravou berli postavím do rohu, vezmu za kliku, otevřu dveře. Nezapomenu zastrčit berli zpátky do podpaží a ladným skokokrokem se vsunu dovnitř. Čekárna je plná, ale jedna židle zasunutá v koutě na mě čeká. Ztěžka na ni dopadnu.
Zuzka Součková
Jsem nemohoucí, ale bojuju
Klaním se před všemi, kteří mají jakýkoli handicap. Ať už někomu neslouží ruce, nohy, oči, uši, či nějaký tělesný orgán, vždycky je to problém. Mně momentálně podala výpověď ze služby pravá noha.
Zuzka Součková
Vytrácí se slušnost?
Scházím školní schodiště, proti mně se žene dětské stádo. Nedržet se zábradlí, ti malí predátoři by mě smetli. Někteří pozdraví.
Zuzka Součková
Obědy zdarma pro všechny
Tak, děti, jdeme na oběd, máte ho zadarmo. Ale, pančelko, já nechci, mně ty obědy v jídelně nechutnají," řekne Maruška, otřese se hrůzou při vzpomínce na včerejší oběd. Nebylo to sice jídlo pro gurmána, ale bylo teplé a zdarma.
Zuzka Součková
Úchylák v bazénu
Chvilku si ho nevšímám, ale pak si uvědomuju, že plave za mnou. Když mě předplave, protože tak pomalu jako já asi neumí, počká si, a zase ho cítím za sebou. Začíná mi to být nepříjemné. Kouká mi na zadek, nebo co?
Zuzka Součková
Předvolební slibování aneb Čeká nás zářná budoucnost?
Už je to tu zas. Předvolební sliby. Politici pevným přímým pohledem shlížejí na nás obyčejné občany ze svého piedestalu umístěného na každé volné ploše a slibují.
Zuzka Součková
Určeno rodičům pubertálních fracků: Jak přežít pubertu (návod)
Puberta je hormonálně podmíněný proces, na jehož konci je dosaženo pohlavní zralosti a schopnosti reprodukce. Tak hovoří věda. Laicky řečeno je puberta stav, kdy zúčastnění denně přemýšlejí nad vraždou, či sebevraždou.
Zuzka Součková
Jak mi nevyšlo stát se součástí reklamy
Reklamní svět je svět krásných lidí, plný světel, úsměvů, radosti, štěstí a lásky. Obyčejnému člověku dodává spoustu naděje, že i jeho by něco takového mohlo potkat.
Zuzka Součková
Učitelčin obyčejný rok
Každý, kdo vychodil základní školu, ví přesně, jak mají učitelé žáky učit. Co s nimi mají dělat, jaké učivo probírat, a co by po těch chudinkách dětech neměli nikdy chtít.
Zuzka Součková
Vy nemáte slevovou kartičku?
Zaměstnanci lékárny Benu se ze mě roky marně snaží udělat pacienta vnucováním slevové karty. Ač letitá dáma, návštěvníkem lékárny jsem poměrně sporadickým. Nechodím pro léky pravidelně, asi proto, že žádné pravidelně neužívám.
Zuzka Součková
Padesátiletá rebelka. Fakt?
Když je jednomu padesát a víc, nedbá názoru okolí. Pro mě za mě, ať si kdo chce, co chce, říká. Mně je to fuk!
Zuzka Součková
Jak jsme se málem stali obětí trestného činu
Už několik let jezdíme po světě s obytným autem a s koly. Kola vozíme na zadním stojanu. Můj muž je pečlivý a opatrný. Kola zamyká několika řetězy a přikrývá plachtou.
Zuzka Součková
Jít na WC ve vlaku vyžaduje hodně odvahy...
Po kolejích jezdí vlaky. V dobách mého mládí byly špinavé, záclonky utahané, smradlavé. Záchody znečištěné, sedadla nepohodlná. Koženka na nich studená a při delší cestě dokázala přitáhnout do zadních partií pořádného vlka.
Zuzka Součková
Muž a žena po třiceti letech soužití
Člověk je párový tvor. Většina. Já tedy ano a předpokládám, že i můj muž. Společně káru života táhneme třicet pět let. Je tedy zřejmé, že navzájem si vidíme až na úplné dno. Můj muž mě často prokoukne až tam, kam já nedohlédnu.
Zuzka Součková
Svoboda je pryč, vážení!
Svoboda je možnost, případně schopnost volit, rozhodovat a jednat „podle své vůle,“ ať je jakákoli a nést za to přiměřenou odpovědnost. Poslední dobou se nad tím pozastavuju a přestávám věřit svým očím. Mě chce někdo omezovat?
Zuzka Součková
Návod k použití aneb Lidi, vzpamatujme se!
Koupili jste si v poslední době nějakou věc? Ano? A všimli jste si, jakou jste k tomu obdrželi knihu s názvem Návod k použití? Nemám na mysli elektroniku, kde návod má své oprávnění, ale třeba obyčejný hrnec.
Zuzka Součková
Gabriela Koukalová a poruchy příjmu potravy
Anorexie či bulimie jsou nemoci. Mnohdy postihnou krásné, mladé dívky, u kterých by to nikdo nečekal. Není to žádný výplod choré mysli, jsou to závažné choroby, které mnohdy spustí několik slov pronesených v blízkosti dotyčné.
Zuzka Součková
Učitel, ten tvrdý chleba má
Učitelé mají pořád prázdniny, chodí do práce na osmou, domů v poledne, dokonce mají i volné víkendy, a ještě pořád brečí, že mají málo peněz. Alespoň takto je veřejností profese učitele většinou vnímána.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 281
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3262x
Jsem autorkou knih:
Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě
Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne,
a knih fejetonů ze života:
Běh života s úsměvem
Diagnóza žena
Když mi budete chtít něco sdělit, můžete napsat: zuzkasouckova@atlas.cz
Pokud se vám mé psaní líbí, navštivte také moji fb stránku, kde často glosuji běžné životní situace:
https://www.facebook.com/zuzkasouckovaspisovatelka/?pnref=lhc
Vaše vzkazy mne potěší.