Řítíme se do... aneb Pozdrav zdarma
To si takhle o prázdninách vyběhnu na svoji obvyklou trasu. Vede po modré turistické značce, přesto tu málokdy někoho potkám. Dnes je to jiné. Jsou prázdniny a lidi turistují. V dálce před sebou zahlédnu nějaký pohyb. Zaostřím, nic. Poznám, že rozmazaný flek a já si to šineme proti sobě. Když se dostaneme na vzdálenost, kterou mé stárnoucí oko dokáže rozklíčovat, vidím - je to rodina. Máma, táta, kluk - asi osm let a dívka, tipovala bych ji na čtrnáct. Cestička je úzká, stěží se vedle sebe vejdou dvě postavy. Všichni cupitají za tátou, na druhém místě hošík, na konci jejich vláčku vlaje matka. Dívka se courá, dělá, že je nezná. Těším se, jak se pozdravíme, jsem totiž zdravící typ. Miluju ten pocit sounáležitosti, jsme sami uprostřed přírody, na stejné trase, a pozdrav ho ještě dokáže umocnit.
Myslím si, že pán je gentleman a bude mě chtít pozdravit první. Nepolezu mu přece do zelí jako nějaká feministka. On však dává najevo, že se mnou nebude ztrácet čas a škoda slova, které padne vedle. Mlčí jako ryba a já svoji odpověď (Dobrý den) spolknu. Zatím ke mně dojde chlapec, který se nebojí pozdravit, je slušně vychovaný a na půl pusy zamrmlá: "bdý den," což mi udělá velkou radost. Hlasitě, zřetelně, aby to slyšel i táta, odpovím: "Ahoj!" a vydoluju ze sebe ten nejkrásnější úsměv. Usmívám se a už ze mě leze: "Dobrý den," když se maminka zamračí, otočí hlavu na druhou stranu a rychlým krokem mě mine. No tak nic, paní. Doběhnu k dívce. Ta se na mě podívá, pozdraví. Nahlas, příjemně, s úsměvem. A já radostně odpovídám.
Kroutím hlavou, proč rodiče neumí říct dvě slova, zatímco děti ano. Vliv školy?
Dnes je na mé běžecké stezce, kde jindy potkávám jen mouchy a klíšťata, pořádně narváno. Proti mně se objeví dva pánové středních let. Jsou určitě o nějaký ten pátek mladší, jsou to muži a tak zase vyčkávám. První mě obkrouží jako bych byla duch, s tím druhým dokonce dojde k očnímu kontaktu. Pokynu mu hlavou, jakože na pozdrav. A co myslíte, pána to nevyprovokovalo k žádné zdravící akci. Hmm, tak zase nic!
Jsem rozčarovaná. Nechci uvěřit, ale mám pocit že se svět zbláznil!
Doběhnu mezi chaty. U cesty stojí dva kluci přibližně třináct až patnáct let. V ruce pyšně drží své rybářské pruty a volají: "Tatí, vem stoličku." Předpokládám, že budou dělat, že mě nevidí, ostatně věk na to mají. Najednou se oba otočí směrem ke mně a oba nahlas, zřetelně pozdraví. Lidi, já mám takovou radost, že bych je nejraději objala. Což pochopitelně neudělám, protože bych je tím asi nadosmrti od zdravení odradila.
O mládeži se tvrdí, že je zkažená, nevychovaná, zlobivá a k ničemu. Moje dnešní zkušenost mi říká něco jiného.
Tuhle jsem zašla do Penny marketu. Je to jeden z prvních, který se v naší republice objevil. Ať ho přestavují, jak chtějí, pořád má úzké uličky. Těžko se tam vejdou dva košíky vedle sebe. Jeden opravdu starý pán mi košíkem přejel nohu, holí, která mu čouhala z podpaží, mě přetáhl po zádech, protože pospíchal k pečivu. Asi se bál, abych mu všechny rohlíky nevyfoukla. Další seniorka s trvalou na hlavě mě košíkem vytlačila z uličky se slovy, že nemám zdržovat, když nevím, co chci. Přitom mi tykala. Asi paní zapomněla doma brýle, a spletla si mě s kolegyní důchodkyní. I když... kdyby nezvedli věk odchodu do důchodu, už bych si tu velkorysou státní rentu taky mohla užívat. Vzhledem k tomu, že půjdu do důchodu až "bůhababišvíkdy", asi nikdy nedostanu šanci, aby se ze mě stala podobně nedůtklivá kraksna.
Tuhle mi dal přednost ve dveřích mladý pohledný muž, zdálky na mě volal pozdrav kluk, kterého jsem kdysi díky své dceři znala. Na silnici mě vybrzdil důchodce v klobouku, který vjel do křižovatky zcela bezostyšně. Při túrách na Malé Fatře jsme potkávali spousty lidí a všichni navzájem jsme se na sebe usmívali a zdravili.
My lidi jsme každý jiný. A proto nelze házet různé věkové kategorie do různých pytlíků. Buďme rádi, když se potkáme se slušným člověkem. A sami se chovejme tak, jak bychom si přáli, aby se lidé chovali k nám.
Pozdrav a úsměv nic nestojí, udělají spoustu radosti, a proto je rozdávejme "plnými ústmi".
Zuzka Součková
Historka vskutku fekální
Když člověk trpí syndromem dráždivého tračníku, stává se z obyčejné vycházky drama, ve kterém jde nejen o zachování důstojnosti, ale i o čistotu prádla. Ačkoli se to po slovensky nazývá hnačka, zrychlení kroku nic neřeší!
Zuzka Součková
Je svět v pořádku?
Brzké jarní ráno, venku je ještě tma. Zavrtím se na posteli, probudí mě nějaký zvuk. Nastražím uši. Aha. To první ptáci zpěváci nastupují na scénu. Zatím zřejmě jen ladí tóny jako muzikanti před koncertem.
Zuzka Součková
V ortopedické čekárně
Pravou berli postavím do rohu, vezmu za kliku, otevřu dveře. Nezapomenu zastrčit berli zpátky do podpaží a ladným skokokrokem se vsunu dovnitř. Čekárna je plná, ale jedna židle zasunutá v koutě na mě čeká. Ztěžka na ni dopadnu.
Zuzka Součková
Jsem nemohoucí, ale bojuju
Klaním se před všemi, kteří mají jakýkoli handicap. Ať už někomu neslouží ruce, nohy, oči, uši, či nějaký tělesný orgán, vždycky je to problém. Mně momentálně podala výpověď ze služby pravá noha.
Zuzka Součková
Vytrácí se slušnost?
Scházím školní schodiště, proti mně se žene dětské stádo. Nedržet se zábradlí, ti malí predátoři by mě smetli. Někteří pozdraví.
Zuzka Součková
Obědy zdarma pro všechny
Tak, děti, jdeme na oběd, máte ho zadarmo. Ale, pančelko, já nechci, mně ty obědy v jídelně nechutnají," řekne Maruška, otřese se hrůzou při vzpomínce na včerejší oběd. Nebylo to sice jídlo pro gurmána, ale bylo teplé a zdarma.
Zuzka Součková
Úchylák v bazénu
Chvilku si ho nevšímám, ale pak si uvědomuju, že plave za mnou. Když mě předplave, protože tak pomalu jako já asi neumí, počká si, a zase ho cítím za sebou. Začíná mi to být nepříjemné. Kouká mi na zadek, nebo co?
Zuzka Součková
Předvolební slibování aneb Čeká nás zářná budoucnost?
Už je to tu zas. Předvolební sliby. Politici pevným přímým pohledem shlížejí na nás obyčejné občany ze svého piedestalu umístěného na každé volné ploše a slibují.
Zuzka Součková
Určeno rodičům pubertálních fracků: Jak přežít pubertu (návod)
Puberta je hormonálně podmíněný proces, na jehož konci je dosaženo pohlavní zralosti a schopnosti reprodukce. Tak hovoří věda. Laicky řečeno je puberta stav, kdy zúčastnění denně přemýšlejí nad vraždou, či sebevraždou.
Zuzka Součková
Jak mi nevyšlo stát se součástí reklamy
Reklamní svět je svět krásných lidí, plný světel, úsměvů, radosti, štěstí a lásky. Obyčejnému člověku dodává spoustu naděje, že i jeho by něco takového mohlo potkat.
Zuzka Součková
Učitelčin obyčejný rok
Každý, kdo vychodil základní školu, ví přesně, jak mají učitelé žáky učit. Co s nimi mají dělat, jaké učivo probírat, a co by po těch chudinkách dětech neměli nikdy chtít.
Zuzka Součková
Vy nemáte slevovou kartičku?
Zaměstnanci lékárny Benu se ze mě roky marně snaží udělat pacienta vnucováním slevové karty. Ač letitá dáma, návštěvníkem lékárny jsem poměrně sporadickým. Nechodím pro léky pravidelně, asi proto, že žádné pravidelně neužívám.
Zuzka Součková
Padesátiletá rebelka. Fakt?
Když je jednomu padesát a víc, nedbá názoru okolí. Pro mě za mě, ať si kdo chce, co chce, říká. Mně je to fuk!
Zuzka Součková
Jak jsme se málem stali obětí trestného činu
Už několik let jezdíme po světě s obytným autem a s koly. Kola vozíme na zadním stojanu. Můj muž je pečlivý a opatrný. Kola zamyká několika řetězy a přikrývá plachtou.
Zuzka Součková
Jít na WC ve vlaku vyžaduje hodně odvahy...
Po kolejích jezdí vlaky. V dobách mého mládí byly špinavé, záclonky utahané, smradlavé. Záchody znečištěné, sedadla nepohodlná. Koženka na nich studená a při delší cestě dokázala přitáhnout do zadních partií pořádného vlka.
Zuzka Součková
Muž a žena po třiceti letech soužití
Člověk je párový tvor. Většina. Já tedy ano a předpokládám, že i můj muž. Společně káru života táhneme třicet pět let. Je tedy zřejmé, že navzájem si vidíme až na úplné dno. Můj muž mě často prokoukne až tam, kam já nedohlédnu.
Zuzka Součková
Svoboda je pryč, vážení!
Svoboda je možnost, případně schopnost volit, rozhodovat a jednat „podle své vůle,“ ať je jakákoli a nést za to přiměřenou odpovědnost. Poslední dobou se nad tím pozastavuju a přestávám věřit svým očím. Mě chce někdo omezovat?
Zuzka Součková
Návod k použití aneb Lidi, vzpamatujme se!
Koupili jste si v poslední době nějakou věc? Ano? A všimli jste si, jakou jste k tomu obdrželi knihu s názvem Návod k použití? Nemám na mysli elektroniku, kde návod má své oprávnění, ale třeba obyčejný hrnec.
Zuzka Součková
Gabriela Koukalová a poruchy příjmu potravy
Anorexie či bulimie jsou nemoci. Mnohdy postihnou krásné, mladé dívky, u kterých by to nikdo nečekal. Není to žádný výplod choré mysli, jsou to závažné choroby, které mnohdy spustí několik slov pronesených v blízkosti dotyčné.
Zuzka Součková
Učitel, ten tvrdý chleba má
Učitelé mají pořád prázdniny, chodí do práce na osmou, domů v poledne, dokonce mají i volné víkendy, a ještě pořád brečí, že mají málo peněz. Alespoň takto je veřejností profese učitele většinou vnímána.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 281
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3262x
Jsem autorkou knih:
Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě
Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne,
a knih fejetonů ze života:
Běh života s úsměvem
Diagnóza žena
Když mi budete chtít něco sdělit, můžete napsat: zuzkasouckova@atlas.cz
Pokud se vám mé psaní líbí, navštivte také moji fb stránku, kde často glosuji běžné životní situace:
https://www.facebook.com/zuzkasouckovaspisovatelka/?pnref=lhc
Vaše vzkazy mne potěší.