Zkuste si vyrazit do Beskyd na Lysou horu. Tam Vás pozdraví každý.

Ano, už sem si všimnul, že jsou ruzne štreky, kde se lidi chovaji jinak...

Je to tak.

Dost mne mrzí, že lidé z měst zapomínají, že pro obyvatele venkova je stále ještě vzájemný pozdrav - samozřejmostí !

Celkem nic moc a "ústmi" to dostalo smrtící úder.

"ústmi" je taková moje slovní hříčka... och, kdybych tušila, že vás tak zasáhne... děkuji, že jste ten nic moc text dočetl až dokonce...

diky, nikdy neraeaguji na poznamky v diskusich, jaci musi byt Anglosaxove tupi, kdyz se stale usmivaji a dekuji

Byla jsem ve věku mezi holkou a slečnou. V Hodoníně šla proti mně sůseda Zezulová a já jsem si uvědomila, že jsem nepozdravila. Tryskem jsem oběhla celý blok, sousedku jsem naštěstí znovu potkala a pozdravila. Nechtěla jsem udělat rodičům hanbu, že mě špatně vychovali.

Mám ráda, když se lidé pozdraví a usmějí.

Jééé, vítejte v klubu

Pěkné! Já jsem zdravící typ. A také objímací. Asi je to na mně poznat - skoro všechny děti ze školy mne totiž objímají, kdykoli mne potkají. Ale třeba Simonka (zasvěcení vědí) mne zdraví pouze tehdy, není-li v dohledu maminka - to sena mne pověsí jako klíště. Pokud je maminka nablízku, dělají obě, že jsem neviditelná (a dělají to nejen mně)

Přijdou mi opravdu zvláštní... no nic, jejich problém

Měj se při neděli hezky!

.... za běhu radši nezdravím,- sem to jednou prubl a ten sípávej skřek vyzněl jako "pomoc!",- všeci mi chceli volat rychlou!

To máte dobrý, jeví-li o vás někdo zájem

...a pěkný víkend!

Každý jak jsme nastavený a vychovaný. Hodnotit někoho, že je nevychovaný, když nejenže neumí sám pozdravit, ale neumí na pozdrav ani odpovědět je zbytečné. Dotyčný nemůže za to, že rodiče té výchově příliš nedali. Když se sem tam projdu lesem, většinou se s míjejícími pozdravíme, na vsi taky, i když dotyčné vůbec neznám. Ve městě bych se uzdravil. Tam si člověk od zdravení asi snáz odvykne.

Václave, já jsem momentálně na vesnici. Jezdim sem třicet let. A je to jak to píše Zuzka. Jede proti mě chlap na kole, známe se....já připravenou odpověď na pozdrav....a nic

Na horách se zdraví běžně. V Praze mě pokaždé překvapí, když mě někdo v lesoparku pozdraví. Většinou to bývají druzí běhající šílenci. Na děti jen rodiče zařvou "Tu nemusíš dohonit, ať neupadneš!" Jako bych tam vůbec nebyla. (A tak rychle zas neběhám.) Jednou jsem byla běhat u mamky, na malém městě. Vybíhám závěrečný kopec, musel na mě být fakt pohled, ještě ke všemu jsem se zbytečně moc oblékla, a proti mně se šine banda puberťáků. Pozdravili. Každý zvlášť.

No ... Tentokrát nesouhlasím. Pokud jsem někde venku (na ulici, v přírodě), tak jsem většinou zamyšlený a dávám pozor, abych se někde nepřerazil. Takže to je jeden důvod, proč nezdravím. A druhý důvod je ten, že nevím proč bych se měl na kdekoho vesele zubit. Mám svých starostí dost. Sluníčkáře rád nemám.

No a v tom je ten problem. Mate svych starosti dost, tak co byste se zajimal o nekoho jineho. A proto, kdyz nekam jdete nebo vstoupite, natrefite na spoustu "ustaranych" lidi. Ale jak to psala pani, usmev nic nestoji a clovek se citi mnohem prijemneji. Mne naopak potesi, kdyz nekdo pozdravi nebo odpovi na pozdrav a jeste se k tomu usmeje. Nic po nem nechci a on po mne, je to jen takovy prijemny pocit lidske sounalezitosti.