Dámská kabelka - tajemná jako ženská duše

Žena je tajuplná bytost, do jejíhož nitra často nepronikne ani ona sama, natož někdo jiný.Tajemnost a tajemství ženu zahaluje, jako když tma pohltí den. Pochopit ženskou duši, stáváte se kandidátem Nobelovy ceny.

Má kabelka je o hodně tajemnější než moje duše. Je jako mořská hlubina. Temná a neprobádaná. Co se na jejím dně nachází? Taky bych ráda věděla. Mnohdy se mi stane, že na povrch vypluje věc, kterou jsem už dávno odepsala, ale často z ní nejsem schopná vylovit zvonící telefon. Klíče? Kapitola sama pro sebe.

Stojím přede dveřmi, nohy křížem, stahuju pánevní i hýžďové svalstvo, lehce podupávám. Už cestou jsem popobíhala, abych byla co nejdříve doma. Chce se mi totiž hrozně moc na záchod. Prohledávám kabelku. Klíče, které jsem před hodinou při odchodu z práce do kabelky vhodila, se snad ztratily. Nemůžu je v tašce najít. Nenávidím svoji kabelku, své klíče, svůj močový měchýř, emigranty, imigranty, granty, haranty, garanty, panty, fanty a vlastně celý svět.

Uzluju nohy, kroutím se.

Snažím se na rohožku vyvrhnout obsah kabely dřív, než se na ni vypustí močový měchýř. Nákup - kilo mouky, láhev vína, půlku chleba, cibuli, pomeranče. Dále pak papírové kapesníky i všechny  tři rtěnky. Nesmějte se, nejsem marnivá, nosím při sobě tři, kdybych náhodou nemohla jednu najít. Stává se mi to náhodou hodně často. Zase nenosím s sebou hřeben, pročesávám si vlasy prsty, které mám pořád při ruce. Pudřenka. Diář s propiskou. Kde se tady vzala tahle knížka, kterou jsem měla vrátit před měsícem do knihovny? Telefon. Spodní kalhotky. Pro případ nouze. Neblbněte, nejsou použité, to jen jsem připravená na všechny varianty. Jestli nenajdu klíče, budou se hodit. "Co tam ještě bude? Kde jsou sakra ty klíče?" chytám se beznadějmě za hlavu.

Ve chvíli, kdy už to vypadá na nehodu typu buď mokrá rohožka nebo smrt á la Tycho de Brahe, vydoluju klíče, odemknu a utíkám do nitra bytu na záchod.

A tak je to s mojí taškou pokaždé.

Mám pocit, že se mi mstí za všechny nespravedlnosti, kterých jsem se na ní dopustila. Třeba, jak jsem ji tuhle zapomněla i s deštníkem v kavárně. Naštěstí pršelo a já se hned ode dveří vrátila pro deštník. Taška se válela hned vedle, tak jsem si ji sebrala. Jako bych za to mohla, že jsem v roztržitosti na ni zapomněla, když jsem při odchodu po dvou dvojkách červenýho (po třech, no!) bezostyšně čuměla na toho hezkýho mladíka od vedlejšího stolu.

Nebo, jak jsem vytáhla místo peněženky ze dna kabely plastovou kačenu. Vysvětlí mi někdo, kde se tam vzala? Mé nejmladší dceři je přes dvacet a na hraní zcela určitě používá úplně jiné hračky.

Musíte se mnou souhlasit, že moje kabela je plná tajemství a záhad.

Ale s tím je konec. Dostala jsem krásnou, červenou, značkovou, elegantní kabelku. Je taková maličká, velikosti balíčku kávy. Oč je menší, o to byla dražší a tím se dostala na první místo mezi mými poklady. Tahle vysoce elegantní kabelka ze mě konečně udělá dámu.

Do ní, i kdybych chtěla, nenarvu ani drobeček navíc. Pojme pouze brýle, telefon, klíče, peněženku a doklady. Balíček kapesníků tam rvu silou vůle a mnohdy je moje vůle na tašku krátká. V téhle kabelce má vše svoje místo předem určené. Nestane se, že bych nemohla něco najít. Nevejde se tam diář ani knížka. Už se neprohýbám pod její tíhou, když ji zavěsím na předloktí a je mi jasný, že bolavý loket mi nezpůsobila ona. S touto taškou se mi nikdy nepovede rozluštit záhadu dámské kabelky. Tato taška žádné tajemství neskrývá.

A tak mi nezbývá nic jiného, než nezbytné zbytečnosti nosit v příruční tašce. Tam se vejde celý nákup a další a další kraviny. Když ji přehodím přes rameno, podlomí se mi nohy a rameno klesne k zemi.

Na doživotí jsem odsouzená k nošení tašek a luštění jejich záhad.