Pátek 29. května 2020, svátek má Maxmilián, Maxim
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 29. května 2020 Maxmilián, Maxim

Kdybych byla chlapem,

10. 12. 2015 13:26:36
ležela by na mých bedrech veškerá tíha tohoto světa - globální oteplování, imigranti, prezident, nekorektnost médií, Sparta versus Slávie. Musela bych zabezpečit rodinu, splácet hypotéku, a tedy dřít od rána do večera.

Ráno bych se, v době kdy rodina ještě spí, potichu vyplížila z postele a odjela do práce. Předpokládám, že bych zastávala minimálně střední manažerskou pozici. V práci bych chtěla být včas, abych stihla vyřídit resty minulých dní, než se strhne každodenní kolotoč. Ve stresu bych prožila celý den. Určitě bych měla vysoký tlak a možná i nadváhu. Po příchodu domů bych byla tak unavená, že bych jen mlčky snědla jídlo, které mi žena předloží, snažila se chvíli věnovat dětem, ale přiznám, že po celodenním tlaku by mě to dost obtěžovalo. Znaveně bych upadla na gauč, naladila sportovní kanál a okamžitě usnula.

Naštěstí jsem žena. Matka tří dětí ve věku mezi třemi a deseti lety.

Ráno, v době kdybych ještě mohla spát, mě vzbudí budík mého partnera. Několikrát s ním zatřesu, že už musí jít. Vstávat ještě nemusím, ale už jsem vzhůru a zabrat se mi nepodaří. Přemýšlím, co udělám k večeři a co doma chybí. (Dřív, když jsem ještě neměla svoji milovanou rodinu, jsem přemýšlela takhle nad ránem, co si vezmu na sebe.) Ještě než to vymyslím, vzpomenu si, že jsem nepodepsala úkol, který mi včera strčil do ruky nejstarší. Kam jsem jenom dala ten sešit? Zrovna jsem skládala nádobí do myčky, tak snad není tam? Leknu se, vyskočím a pádím k myčce. Hmm, byl tam. Ach jo, to zase bude vysvětlování učitelce, budu tam muset dopoledne zavolat. Doufám, že si dítě teď ráno nevzpomene.

Hned, když jsem už tady, myčku vyklidím, připravím dětem snídani a svačinu. Jdu je budit. Musím na ně opatrně, trpělivě, něžně. Mají těžká rána a pokud probuzení nezvládnou, zase přijdu pozdě do práce.

Hurá, dnes jsme to zvládli. V jedné ruce držím toaletní papír, čekám, až se malá vykaká, druhou se snažím napatlat na oko řasenku. Doufám, že to nepopletu. Snídaně je rozdrobená na stole i pod stolem, kakao vylité jen málo, svačiny v aktovkách, vše jde podle plánu.Ještě pár dohadů o čepici, rukavice a šálu a to se všemi třemi. Sama svoji šálu ani rukavice nemůžu najít. Starší děti odcházejí do školy, nejmladší vedu do školky. Kašle, teče jí zelená nudle. Modlím se, aby vydržela do pátku. O víkendu se pokusím vykurýrovat ji. Ve dveřích si vzpomene, že jsme zapomněli myšáka. Prolezeme celý byt, dělám, že nevidím odpadlé bláto z jejích bot. Myšáka vítězně najdu za válendou. Čapnu ji za ruku a letíme na poslední chvíli. Vzpouzí se, ach to roztomilé období vzdoru. Když řvoucí dítě zanechám ve školce, jsem zralá na psychiatra a probouzí se ve mně výčitky, jestli bych neměla zůstat s dcerou doma. Ovšem hypotéka se neptá.

Po šestnácté hodině vypnu počítač, promnu unavené oči, vyrazím k domovu. Cestou ze školky se stavíme na nákup. Odtáhnu dítě od regálů s čokoládou a bonbóny. V jedné ruce řvoucí dítě, v druhé plný nákupní košík. Zpocená až na zadku hledám peněženku ve své obří kabele. Prodavačka se na mě netrpělivě utrhne, ať si to dítě uklidním. Asi se to nezdá, ale ráda bych jí vyhověla. Možná bych měla poděkovat nevrlé důchodkyni za mnou, která ví přesně, jak se mají děti vychovávat, připomíná mi, že jsem neschopná a pronáší další uchu lahodící slova. Přes křik mé dcery by mě stejně neslyšela, tak na ni jen v duchu vypláznu jazyk.

Starší jsou už doma. Snažím se je donutit, aby si udělaly úkoly hned, cvičily na klavír, připravily si tašku na zítra. Dám prádlo do pračky, zahraju pexeso, které prohraju, protože odbíhám kontrolovat sporák. No a co, tak mám jen jednu dvojici. Zkouším třeťáka z násobilky a vyjmenovaných slov. Kontroluju sklon písmen v písance prvňáka, testuju svoji trpělivost při koktání a zadrhávání, když čte o Emě, o mámě a míse v čítance. Postavím věž z kostek. Postavím znovu věž z kostek, uklidním nejmladší, že nevadí, když spadla. Vyndám prádlo z pračky a upozorním starší děti, že jdu věšet (prádlo!), ať hlídají malou. Pro jistotu vypnu sporák, na kterém bublají špagety, které se rozvařily, už když jsem stavěla věž.

Vypínám počítač i televizi dětem před nosem. Nejmladší řve, že se chce dívat na reklamy. Prostřední je uražená. Nejstarší potřebuje plátno a bavlnky na zítřejší pracovky. Děkuju Bohu, že si vzpomnělo teď a ne ráno. Jdu hledat.

"Děti, táta už brzy přijde!" všichni se těší, radostně pošťuchují, smějí.

"Ty si kráva!"

"Mami, von mě bije. Nech toho ty pitomče!"

"Krávo!"

"Kjávo!" papouškuje nejmladší. Čekám, že nejpozději zítra bude takto titulovat učitelku ve školce.

Roztrhávám smečku řvoucích a rvoucích se děcek. Už několik hodin se mi chce na záchod. Beru časopis (knížku jsem neotevřela několik let!) a zamknu se. Na dveře pořád někdo buší: "Mami, jsi tam?" Zvoní zvonek. Sousedka si přišla postěžovat, že moc dupeme, a že její muž nemůže spát.

Zapínám žehličku, z kupy prádla lovím to, do čeho se zítra miláčci oblečou.

Muž přichází z práce. Usedáme ke stolu, rozvařené špagety nejedou nikomu. Muž mlčí, děti ryčí, chtějí hranolky nebo aspoň místo tuňáka kečup. Tuhle chemickou šmakuládu doma nevedu. Tuňák obsahuje spoustu živin, které děti potřebují. Bohužel to stejně nežerou!

Otec s nimi chvilku blbne, rozdovádí je, pak usíná u fotbalu.

Čas kvapí, s vypětím všech sil se snažím nahnat rozjívené miláčky do vany. Dohlédnu, aby se umyly a vyčistily si zuby. "Vyčůrat a spát!"

Přečtu pohádku, padají mi víčka. Těším se, že budu mít od nich chvíli klid, zhasnu světlo, políbím a obejmu každého, unaveně přesunu své tělo k televizi. Ještě pořád se někdo courá, že má žízeň, že ho bolí bříško nebo že se bojí. Odcházím s nimi do jejich pokojíčků, přikládám na bříška nahřáté poklice, natřepávám peřiny, foukám bolístky.

Sprchu, měla bych se odlíčit, je poslední myšlenka toho dne, kterou vnímám. Na dětské válendě v nepohodlné poloze usnu tak tvrdě, že by mě neprobudil ani ohňostroj. Nad ránem se proberu, na cestě do ložnice se s mužem potkáme. Jde od televize. Dáme si pusu na dobrou noc.

Jsem ráda, že jsem ženou. Na mých bedrech neleží veškerá tíha světa. Nemusím se starat o globální oteplování ani o to, kdo je prezidentem. Sparta nebo Slávie je mi zcela ukradená.

Jako žena mám na starosti takové maličkosti jakými jsou plná břicha, plná lednice, čisté prádlo, návštěvy dětského lékaře, rovnátka na zubech, uklizený byt či podepsané úkoly. Coby žena si můžu kdykoli namalovat na ksicht krásný obličej, nalakovat nehty, či obléknout hezké šaty s velkým výstřihem.

Jen prozatím nevím kdy!

Autor: Zuzka Součková | čtvrtek 10.12.2015 13:26 | karma článku: 38.27 | přečteno: 3035x

Další články blogera

Zuzka Součková

Je svět v pořádku?

Brzké jarní ráno, venku je ještě tma. Zavrtím se na posteli, probudí mě nějaký zvuk. Nastražím uši. Aha. To první ptáci zpěváci nastupují na scénu. Zatím zřejmě jen ladí tóny jako muzikanti před koncertem.

3.5.2020 v 19:05 | Karma článku: 21.95 | Přečteno: 546 | Diskuse

Zuzka Součková

V ortopedické čekárně

Pravou berli postavím do rohu, vezmu za kliku, otevřu dveře. Nezapomenu zastrčit berli zpátky do podpaží a ladným skokokrokem se vsunu dovnitř. Čekárna je plná, ale jedna židle zasunutá v koutě na mě čeká. Ztěžka na ni dopadnu.

27.4.2019 v 19:48 | Karma článku: 35.87 | Přečteno: 3156 | Diskuse

Zuzka Součková

Jsem nemohoucí, ale bojuju

Klaním se před všemi, kteří mají jakýkoli handicap. Ať už někomu neslouží ruce, nohy, oči, uši, či nějaký tělesný orgán, vždycky je to problém. Mně momentálně podala výpověď ze služby pravá noha.

17.4.2019 v 12:48 | Karma článku: 27.78 | Přečteno: 1230 | Diskuse

Zuzka Součková

Vytrácí se slušnost?

Scházím školní schodiště, proti mně se žene dětské stádo. Nedržet se zábradlí, ti malí predátoři by mě smetli. Někteří pozdraví.

25.3.2019 v 18:09 | Karma článku: 42.12 | Přečteno: 3274 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Jitka Štanclová

Tak jak je to vlastně s tou podprsenkou?

Nosit, či nenosit. To zní dokonce jako známé "být, či nebýt". Toť otázka! Ale odpovědi se dočkáte, hlavně vy, milé dámy. Slibuji.

28.5.2020 v 14:14 | Karma článku: 24.47 | Přečteno: 843 | Diskuse

Edna Nová

Randění v padesáti

Má padesátiletá máti se zaregistrovala na seznamce. Tudíž Edna Bedna přináší bravurní reportáž o “zachovalých babičkách, jež randí jak o život“.

28.5.2020 v 12:49 | Karma článku: 34.81 | Přečteno: 1650 | Diskuse

Horst Anton Haslbauer

Ema už jako malá nedala na pejsky dopustit

Dnes jako dospělá slečna má za sebou různá studia v Česku i v Norsku a připravuje se na dráhu režisérskou. Video se odehrává na námi zrovna zakoupené chalupě, kdy tato byla na začátku přestavby svépomoci. Objevuje se tam

28.5.2020 v 7:59 | Karma článku: 4.64 | Přečteno: 139 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Utíkej!... dokud můžeš!

Oči vytřeštěné, ústa dokořán, ruce v pěst... Postava klečící v prachu, v bolesti a strachu. Lze z ní vyčíst jen touhu po záchraně. Nezbylo už nic víc. "Běž!!!" křikne na ní a pak vysíleně klesne.

28.5.2020 v 5:00 | Karma článku: 11.69 | Přečteno: 517 | Diskuse

Jana Kozubíková

kOmický blog CLXXXIX.

Opět zjišťuji, že jediná cesta, jak se vyhnout zklamání, je nemít očekávání. Nikoli očekávání přehnaná, ale naprosto žádná.

27.5.2020 v 20:54 | Karma článku: 12.23 | Přečteno: 238 | Diskuse
VIP
Počet článků 280 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3237

„V okamžiku, kdy jsem pochopila, že dokážu všechno, co si umanu, se můj život obrátil naruby. Životní zkušenosti mi ukázaly, že se nemusím brát vážně a s úsměvem jde všechno líp. Limity, které mám, si tvořím sama ve své hlavě a je jen na mně, jestli je překonám.“

 

Jsem autorkou knih:

Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě

Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne,

a knih fejetonů ze života:

Běh života s úsměvem

Diagnóza žena

Když mi budete chtít něco sdělit, můžete napsat: zuzkasouckova@atlas.cz

 

Pokud se vám mé psaní líbí, navštivte také moji fb stránku, kde často glosuji běžné životní situace:

https://www.facebook.com/zuzkasouckovaspisovatelka/?pnref=lhc

Vaše vzkazy mne potěší.

Najdete na iDNES.cz