Pátek 10. dubna 2020, svátek má Darja
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 10. dubna 2020 Darja

Genitálie... Jak jim říkáte doma vy?

17. 12. 2015 13:25:06
Moje maminka měla velice přísnou, prudérní výchovu. Aby toho nebylo málo, stala se z ní učitelka. Vyslovit před ní jakékoli slovo označující jakýkoli pohlavní orgán, bylo jako sednout si na ostře nabroušený nůž.

S přísnou a prudérní výchovou pokračovala i u svých potomků, tedy u mě a mého mladšího bratra. Slova jako penis, prsa, oplodnění, porod a podobná se v naší rodině považovala za sprostá. Natožpak jejich pejorativní odnože. Všechny tyhle výrazy byly pro nás tabu. Ať dělám, co dělám, nemohu si vzpomenout, jestli jsme měli nějaký familiérní název pro pohlavní orgány. Nějaký ten pindík, pinďour, ptáček, pták, péro, pytlík, pinďulka, prcinka, pipinka?

Pamatuju si akorát, že když se kamarádce narodil bratříček, tak mi pyšně ukázala jeho, jak doma říkali, komínek.

Ve druhé třídě jsem zaslechla slovo, které mi znělo líbozvučně. "Prcat". Složila jsem na něj písničku, kde text songu tvořilo tohle jediné slovo v různých tóninách. Několik dní jsem ji pilovala v soukromí dětského pokojíčku. Už tenkrát jsem tušila, že na hudebním poli mi nejspíš pšenka nepokvete, ale má touha předvést své první hudební ztvárnění textu byla silná. Když jsem nabyla jistoty, že text o jednom slově umím dokonale, posadila jsem rodinu na gauč, na hlavu si nasadila hnědé punčocháče, které měly evokovat dlouhé vlasy, do ruky vzala místo mikrofonu švihadlo a začala pět. Matka mi nedovolila dojít ani k refrénu, když zařvala: "Dost!" Dostala jsem na zadek a přísný zákaz ještě někdy vyslovit tohle slovo! (Mami, já to nevyslovila, když je to napsaný, tak to přece není sprostý!) A tak moje hudební kariéra skončila dřív než mohla začít jenom proto, že jsem si pro zhudebnění vybrala špatné slovo. Na otázku "proč?" mi odpovědí bylo, že to je sprostý a že to slušné holčičky neříkají.

Podobně žádné odpovědi se mi dostalo, když jsem se o nějaký ten pátek později zeptala na věc, která mi už delší dobu vrtala hlavou: "Mami, a jak se dělají děti?" Matka zrudla, odešla ke sporáku a začala usilovně míchat upečenou bábovku.

Že se život točí dokola, jsem pochopila, když moje tehdy pětiletá dcera začala zpívat vlastní skladbu s oduševnělým textem: "Pipina, pinďour, prdel,..." Zatímco moje matka se řehtala nahlas, já hystericky řvala: "Dost! Tohle slušné holčičky neříkají!"

Prvního skoro nahého dospělého muže jsem viděla v patnácti letech. Učitelka mě dopoledne uvolnila ze školy, protože jsem měla horečku. Jdu opuštěným šedivým ponurým zimním městem (za mých mladých let byly ulice v pracovní době liduprázdné). Stál na rohu. Nevím proč, ale vždycky moje oči padnou tam, kam by neměly. Častokrát vidím věci, které vidět nechci. Tenkrát mé oči přitáhlo něco. Onen dotyčný držel v ruce hnusnou promodralou tlustou žížalu, která mu lezla z poklopce. Krve by se ve mně nedořezal. Komínek?

Vzala jsem nohy na ramena, utíkala pryč se srdcem bijícím až v krku a žaludkem naruby.

Mnohem otrlejší jsem byla a poměrně bezpečněji se cítila, když se profesor menšího vzrůstu opřel o katedru a z rozepnutého poklopce mu vypadlo cosi. Na stole jako na výstavce ležel kus strakatých trenek naplněný jeho mužskou chloubou. Ve třídě to zašumělo, některá z nás vypískla, profesor se lekl, odskočil od katedry a bylo po divadle. Otočil se ke třídě zády, zapnul poklopec, vytáhl notes: "Tak, kdopak nám dneska půjde k tabuli?" V místnosti bylo rázem ticho jako v hrobě.

Moje známá v létě na terase hospůdky, kde jsme popíjely víno, a přijela parta na kolech prohlásila: "Když vidím cyklisty, nevím kam s očima." Vykecala jsem to tehdy svému muži a on od té doby nosí na kolo volné šortky. Nebudu nic zastírat, oni i běžci v běžeckých leginách také kolikrát ukazují hodně. Já mám ovšem většinou smůlu. Běhají rycheji než já a tak je spíš vídám jen zezadu a zdálky.

Kamarádčin chlapeček si po příchodu ze školky sedl ke stolu. Složil hlavu do dlaní jako myslitel, dlouhou dobu zadumaně mlčel, což u něj bylo neobvyklé, a pak pronesl větu, které se dodnes smějeme: "Maminko, já mám pindíka, Petřík má pindíka, tatínek má pindíka, jenom Hanička má vepředu takovou malou prdelku."

Autor: Zuzka Součková | čtvrtek 17.12.2015 13:25 | karma článku: 38.56 | přečteno: 4808x

Další články blogera

Zuzka Součková

V ortopedické čekárně

Pravou berli postavím do rohu, vezmu za kliku, otevřu dveře. Nezapomenu zastrčit berli zpátky do podpaží a ladným skokokrokem se vsunu dovnitř. Čekárna je plná, ale jedna židle zasunutá v koutě na mě čeká. Ztěžka na ni dopadnu.

27.4.2019 v 19:48 | Karma článku: 35.51 | Přečteno: 3069 | Diskuse

Zuzka Součková

Jsem nemohoucí, ale bojuju

Klaním se před všemi, kteří mají jakýkoli handicap. Ať už někomu neslouží ruce, nohy, oči, uši, či nějaký tělesný orgán, vždycky je to problém. Mně momentálně podala výpověď ze služby pravá noha.

17.4.2019 v 12:48 | Karma článku: 27.44 | Přečteno: 1175 | Diskuse

Zuzka Součková

Vytrácí se slušnost?

Scházím školní schodiště, proti mně se žene dětské stádo. Nedržet se zábradlí, ti malí predátoři by mě smetli. Někteří pozdraví.

25.3.2019 v 18:09 | Karma článku: 42.09 | Přečteno: 3234 | Diskuse

Zuzka Součková

Obědy zdarma pro všechny

Tak, děti, jdeme na oběd, máte ho zadarmo. Ale, pančelko, já nechci, mně ty obědy v jídelně nechutnají," řekne Maruška, otřese se hrůzou při vzpomínce na včerejší oběd. Nebylo to sice jídlo pro gurmána, ale bylo teplé a zdarma.

16.1.2019 v 19:39 | Karma článku: 43.03 | Přečteno: 3505 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Jana Kozubíková

kOmický blog CLXXV.

V koronadobách funguje řada věcí odlišně (a některé vůbec). Pociťuji mírné osobní zklamání, jelikož kromě zahaleného obličeje a rozpraskané pokožky často mytých rukou u sebe zásadní změny nepozoruji.

10.4.2020 v 5:50 | Karma článku: 7.32 | Přečteno: 110 | Diskuse

Edna Nová

Láska za časů COVID-19

Výzva pro časy budoucí: Pokud napíšu byť jen jediný další článek obsahující COVID-19 v názvu, tak mě prosím umlaťte. Nezasloužím si žádné slitování! A tak nyní slavnostně přísahám, že s virem se zde na mém blogu vidíte naposledy

9.4.2020 v 12:00 | Karma článku: 28.92 | Přečteno: 1036 | Diskuse

Ivana Klíma Šotnarová

Překvápko!!!

Tak to vám padne brada! Tomu, kdo má dvě, obě najednou. Kdo nevěří, ať tam běží!...ale až po karanténě... a možná se raději objednejte.

9.4.2020 v 8:38 | Karma článku: 13.25 | Přečteno: 385 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Když touha zabíjí...

Zase je to čeká, opět se potkají. Oba se vlastně na tohle setkání těší. Nebo ne?! Chtějí, ale trochu se bojí. Vzrušením ani nedýchají. Cítím v kostech, že tentokrát by oni dva... Ať se to konečně stane

9.4.2020 v 5:00 | Karma článku: 10.47 | Přečteno: 259 | Diskuse

Alena Damijo

Definice optimismu: Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř!

V Anglii nám začaly velikonoční prázdniny. Od současného školního roku se ale liší jen tím, že nevstávám se slepicemi, abych cizím dětem dala úkoly a jejich rodičům další práci, stejně jako cizí učitelky nepřidělávají práci mně.

8.4.2020 v 9:30 | Karma článku: 18.44 | Přečteno: 427 | Diskuse
VIP
Počet článků 279 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3244

„V okamžiku, kdy jsem pochopila, že dokážu všechno, co si umanu, se můj život obrátil naruby. Životní zkušenosti mi ukázaly, že se nemusím brát vážně a s úsměvem jde všechno líp. Limity, které mám, si tvořím sama ve své hlavě a je jen na mně, jestli je překonám.“

 

Jsem autorkou knih:

Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě

Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne,

a knihy fejetonů ze života: Běh života s úsměvem.

Když mi budete chtít něco sdělit, můžete napsat: zuzkasouckova@atlas.cz

 

Pokud se vám mé psaní líbí, navštivte také moji fb stránku, kde často glosuji běžné životní situace:

https://www.facebook.com/zuzkasouckovaspisovatelka/?pnref=lhc

Vaše vzkazy mne potěší

Najdete na iDNES.cz