Pátek 29. května 2020, svátek má Maxmilián, Maxim
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 29. května 2020 Maxmilián, Maxim

Odhalení! Čas si dělá co chce... to není fér

29. 01. 2016 14:59:46
Čas je fyzikální veličina, která je velice relativní. Někdy týden uteče tak rychle, jako by trval pár minut. A naopak. Jindy se pár minut vleče celý týden.

Středeční večer. Čas běží tak akorát, víno ze sklenice ubývá rychle a Terka povídá pomalu: "Každý ráno mi čas letí jako blázen, je úplně splašenej a já kvůli tomu chodím denně pozdě do práce. Rozhodla jsem se ho přelstít tím, že si nařídím budík o půl hodiny dřív. Už večer při ulehnutí do postele, jsem se mu vysmívala, že mě ráno nedostane. Převalovala jsem se na posteli a nemohla se dočkat rána. Těšila se jako prvňáček, jak budou spolupracanti čumět, až do práce dorazím včas. Všem vyrazím dech, když já, věčný zpozdilec, vejdu do kanceláře. Jako bych slyšela obdivné, hlasité hmmm, které zašumí hned, když otevřu dveře. Dvě kolegyně, které mě právě pomlouvají, tak si jisté, že je nemůžu přistihnout, od sebe rychle odskočí. 'Vy jste tady dneska nějak brzy,' řekne šéf, usměje se a půjde mi vypsat prémie. A víš, jak to dopadlo?"

"No nevím, ale předpokládám, žes jim vytřela zrak."

"Ha, ha," usmála se a rychle dopila sklenici. Pak pokračovala dál: "Jako vždycky. Zazvonil budík, vyskočila jsem radostně z postele s myšlenkou - Dneska mám půl hodiny navíc. S těmi třiceti minutami k dobru jsem se mohla dlouze a detailně prohlížet v zrcadle, udělat si depilaci nohou. Několikrát se převléknu, až svůj outfit doladím do posledního detailu. Ne jako obvykle, kdy na sebe naházím, co najdu. Ovšem čas si dělá, co chce, jako vždy se snaží mě přelstít a já začínám pomalu nabírat časový skluz. Nejdřív jen vteřiny, pak minuty.
No co ti mám povídat... Neklaplo to! Do kanceláře jsem dorazila úplně stejně jako včera, předevčírem, minulý měsíc i minulý rok. Nefunguje to!"

Tak to jsou oni. Ti, na které pořád čekám, letí mi hlavou po celou dobu jejího vyprávění.

"Aha! Tak ty patříš mezi opozdilce, na které takoví, jako jsem já, pořád někde čekají. Kolik já vystála dolíků, když jsem měla sraz s kamarádkou, která chodí všude pozdě. Kdybys věděla, jak často jsem stepovala v mrazu před školou, a modlila se, aby čas poposkočil a školník konečně odemkl bránu vzdělávání. Autobus mi nikdy neujel a na nádraží jsem znala zpaměti všechny jízdní řády. Co jsem asi tak měla dělat při čekání na příjezd vlaku. Vždyť mě by mohly dráhy žalovat, že jsem při poskakování, aby mi nebyla zima, ošoupala dlaždice v nádražní hale. A to nemluvím o téměř stoprocentním zpoždění, které rychlíky mívají."

Terka se směje. Nechápu, co jí na tom připadá tak vtipný.

Pokračuju dál: "Takovej člověk, jako jsem já, to má těžký. Teď, když jsem zmoudřela, chápu, že je lepší čekat v klidu domova. A tak každé ráno zůstávám doma, než přijde správná chvíle k odchodu. Všechno mám hotové, zaleju kytky, přečešu třásně u koberce a když mi zbyde chvilka, vytřu ještě chodník. Chodník byl už vycíděný, leskl se jako zrcadlo a já dostala oprávněný strach, že na něm někdo uklouzne, zlomí si nohu a ještě ho budu mít na svědomí. Usoudila jsem, že asi vstávám zbytečně brzy, a posunula budík o půl hodiny později. Uléhám s myšlenkou, jak si krásně pospím, a že nebudu muset ráno dělat zbytečnosti, než nastane čas odchodu. Probudím se. Už se nemůžu dočkat, až budík konečně zazvoní. Několikrát zkontroluju, je-li nastaveno zvonění a jestli už můžu vstávat. Pokaždé zklamaně klesám zpátky na polštář. Musím vydržet. Hurá, konečně slyším budící zvuk. Vystartuju do nového dne jako raketa. Síla zvyku mi nedovolí ztrácet čas. V rychlosti spáchám ranní hygienu, snídani a i nezbytnou kávu. Zbývá mi pořád tolik času, zaleju kytky. Pořád času dost. Já snad půjdu zase leštit chodník." Terka nevěřícně kroutí hlavou.

"No co ti mám povídat... Neklaplo to! Ráno probíhalo úplně stejně jako včera, předevčírem, minulý měsíc i minulý rok. Nefunguje to!"

Čas je relativní. Dělá si co chce. Někdy letí a spěchá jako horská bystřinka, jindy se líně převaluje jak řeka nad jezem. Nejrychleji utíká, když se nám to nehodí do krámu a na čas si dává, pokud bychom chtěli něco mít už za sebou.

Ano, čas je velice relativní fyzikální veličina, která si dělá co chce! To není fér. A proto se jím nenechme zahnat do kouta!

Autor: Zuzka Součková | pátek 29.1.2016 14:59 | karma článku: 23.81 | přečteno: 946x

Další články blogera

Zuzka Součková

Je svět v pořádku?

Brzké jarní ráno, venku je ještě tma. Zavrtím se na posteli, probudí mě nějaký zvuk. Nastražím uši. Aha. To první ptáci zpěváci nastupují na scénu. Zatím zřejmě jen ladí tóny jako muzikanti před koncertem.

3.5.2020 v 19:05 | Karma článku: 21.95 | Přečteno: 546 | Diskuse

Zuzka Součková

V ortopedické čekárně

Pravou berli postavím do rohu, vezmu za kliku, otevřu dveře. Nezapomenu zastrčit berli zpátky do podpaží a ladným skokokrokem se vsunu dovnitř. Čekárna je plná, ale jedna židle zasunutá v koutě na mě čeká. Ztěžka na ni dopadnu.

27.4.2019 v 19:48 | Karma článku: 35.87 | Přečteno: 3156 | Diskuse

Zuzka Součková

Jsem nemohoucí, ale bojuju

Klaním se před všemi, kteří mají jakýkoli handicap. Ať už někomu neslouží ruce, nohy, oči, uši, či nějaký tělesný orgán, vždycky je to problém. Mně momentálně podala výpověď ze služby pravá noha.

17.4.2019 v 12:48 | Karma článku: 27.78 | Přečteno: 1230 | Diskuse

Zuzka Součková

Vytrácí se slušnost?

Scházím školní schodiště, proti mně se žene dětské stádo. Nedržet se zábradlí, ti malí predátoři by mě smetli. Někteří pozdraví.

25.3.2019 v 18:09 | Karma článku: 42.12 | Přečteno: 3274 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Marek Valiček

Květák s vajíčkem je dneska už šatobriard

Sem tam si při našem tlachání se Zorinou dáváme inspirace k tomu, co uvařit, nebo na čem si pošmakovat...

29.5.2020 v 15:57 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 19 | Diskuse

Dáša Stárková

Paní Veroniko Brožová, jste skvělá, držte se a nedejte se

Nenechte se prosím udolat. Učinila jste správně, že jste hejtmanku Středočeského kraje informovala. Díky její reakci víme, jak nespolehlivé máme vedení a jak bezostyšně hazarduje se zdravím vás zdravotníků i nás občanů.

29.5.2020 v 14:52 | Karma článku: 19.21 | Přečteno: 219 | Diskuse

David Gruber

Když lidé na internetu myslí emocemi, a ne rozumem

Internetová diskusní kanálie, závistivé pomluvy, drsné polemiky hemžící se urážkami, sebezahleděná nadpozemská jistota o vlastní pravdě a o nepravdě těch druhých... Toho jsme svědky dnes a denně zhusta. Co za tím vězí?

29.5.2020 v 14:02 | Karma článku: 12.43 | Přečteno: 292 | Diskuse

Zdeňka Ortová

Pamatovák aneb Mozkový jogging

Věděli jste, že člověk v dávných dobách ušel denně v průměru 19 kilometrů? A že pro správnou činnost paměti je nezbytný pohyb?

29.5.2020 v 10:59 | Karma článku: 16.63 | Přečteno: 246 | Diskuse

Pavla Kolářová

Kam s ní?

Před lety byla taková příjemně měkoučká, pěkně tvarovaná a pružná. Každý se s ní rád pomazlil a těch radostí, co si do sytosti užili... Jó to byly časy! Bezstarostné mládí plné divokých a vášnivých nocí, láskyplných vzdechů a...

28.5.2020 v 16:04 | Karma článku: 15.93 | Přečteno: 415 | Diskuse
VIP
Počet článků 280 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3237

„V okamžiku, kdy jsem pochopila, že dokážu všechno, co si umanu, se můj život obrátil naruby. Životní zkušenosti mi ukázaly, že se nemusím brát vážně a s úsměvem jde všechno líp. Limity, které mám, si tvořím sama ve své hlavě a je jen na mně, jestli je překonám.“

 

Jsem autorkou knih:

Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě

Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne,

a knih fejetonů ze života:

Běh života s úsměvem

Diagnóza žena

Když mi budete chtít něco sdělit, můžete napsat: zuzkasouckova@atlas.cz

 

Pokud se vám mé psaní líbí, navštivte také moji fb stránku, kde často glosuji běžné životní situace:

https://www.facebook.com/zuzkasouckovaspisovatelka/?pnref=lhc

Vaše vzkazy mne potěší.

Najdete na iDNES.cz