Jak jsem se odnaučovala kouřit
"Od zejtřka nekouřím!" Třesoucí se rukou vytáhnu a zapálím poslední cigaretu z poslední krabičky, kterou jsem kdy ve svém životě pro svoji potřebu včera zakoupila.
Je večer a úplněk na obloze vede mé kroky k tak radikálnímu rozhodnutí.
Škoda, že už nemám cigára, ještě jednu bych si dala. Jednu, tu poslední. Hmmm, takže poslední byla ta předposlední, matu sama sebe svojí brilantní matematickou úvahou.
Ráno se probouzím, a první co mě napadne je slovo cigareta. Hned ho zaženu a přísně si připomenu, že ode dneška nekouřím.
Plná elánu vyskočím z postele. Začíná přece nový život. Počítám kolik peněz ušetřím, když nebudu kouřit a hned vím, za co je utratím. Ještě trochu váhám, jestli si koupím tu kabelku, která je k sehnání jen v NDR nebo jestli pojedu na zájezd k Balatonu.
Posnídám bohatě. Na nový asketický život se musím předem posilnit. V duchu přemítám, že se ze mě stane Mirek Dušín v sukni. A hned si připadám taková lepší. Odvážná, odhodlaná, vytrvalá, trpělivá, zdravotně nezávadná až žádoucí.
Odcházím za prací. Na autobusové zastávce mě přes nos praští vůně cigaretového dýmu. Slastně nasaju. Pak si vzpomenu na své odhodlání a už se rozčiluju: To je smrad! Ty lidi vůbec nemají pochopení pro nás nekuřáky! Vůbec mě nepohoršuje, že ještě včera jsem tu dýmila jako parní lokomotiva. Ale dneska je dneska!
"Pojď s námi na cigáro," lákají mě kolegyně. Odmítám. Pak sama sedím téměř půlhodiny v kanceláři a zase se rozčiluju, jak jsou líné, nezodpovědné, a že přece nebudu za ně dělat jejich práci. Fuj, ti kuřáci! Pořád si připadám taková lepší a možná trochu i kuřačkami pohrdám. Nevšímám si, jak nervózně bubnuju prstem do stolu a nohou vydupávám árii z Prodané nevěsty, ze které plynule přecházím do Beethovenovy Symfonie č. 5 c moll op. 67 „Osudová“ ...ó, jak symbolické.
Kuřačky za směnu stihly několikrát odejít na cigáro, zatímco já jsem uvázaná u stolu jako pes u boudy s pocitem, že to tady za ně musím oddřít.
Z práce odcházím domů totálně vyřízená. Byt je opuštěný. Projedu staré kabáty, jestli bych nenašla někde zapomenutou cigaretu nebo aspoň ohořelý nedopalek. Nenajdu nic, huba mi jde šejdrem a tak raději odcházím na lože s nadějí, že zítra už bude líp. Zítra mě už závislost honit nebude. Jak jsem naivní, zjistím ráno.
Situace se druhý den opakuje. Stále odolávám. Jen nohy a ruce pořád do něčeho tlučou a dupou. Bolí mě hlava a v oku mám tik. Možná i stříhám ušima, což naštěstí pod vlasy není vidět. Kolegyně zase tráví polovinu pracovní doby na chodbě. Takhle soudružky ten socialismus nevybudujete!
Odpoledne mám schůzku. U nás v městečku tehdy nebyly žádné nekuřácké kavárny, dokonce tam nebyly žádné kavárny. Takže v hospodě. Probíjím se šedivou clonou cigaretového dýmu a lačně vdechuju kouř. Pak si vzpomenu, že stojím na druhé straně a zamračím se, jak jsou ti kuřáci bezohlední. Krev mi tepe ve spáncích, hlava bolí jako střep, nemůžu dýchat. Lapám po dechu a toužím po cigaretě.
Můj společník, kuřák, už na mě mává. Objednává víno, kávu a na stůl vyndá krabičku cigaret. Seznamuju ho se svým rohodnutím a mám pocit, že se uchichtnul. Vůbec mě neobdivuje, nepodporuje. Naopak, svádí na scestí, když vyklepává bílou tyčinku a gestem naznačí, jetli si dám. Pohoršeně zavrtím hlavou a nohy pod stolem se zkroutí do X, Ypsilon, Zet. Závistivě pozoruju, jak škrtá zapalovačem, vyfukuje namodralý dým a následně jak elegantním pohybem odklepává popel do popelníku. Já chci takyyy, šeptá mé závislé já.
Beru do ruky láhev vína, točím s ní dokola, strhávám etiketu. Tu trhám na malé kousíčky, pak ještě na menší a menší až na úplně nejmenší. Já chci cigaretu!!!! křičí celé mé tělo.
Loučíme se.
U první trafiky se zastavím: "Prosím jedny Sparty!" S pocitem prohry a viny lačně vdechuju cigaretový dým a sleduju rudé světlo na konci téhle bílé tyčinky.
Tak snad zase někdy jindy
Když jsem později otěhotněla, přestaly mi cigarety vonět, ba dokonce začaly smrdět a dělalo se mi z nich špatně. Kouřt jsem přestala. Pak se už k tomuto zlozvyku nevrátila. Případným zájemcům o ukončení poměru s cigaretami doporučuji. Vůbec to nebolelo.
Zuzka Součková
Historka vskutku fekální
Když člověk trpí syndromem dráždivého tračníku, stává se z obyčejné vycházky drama, ve kterém jde nejen o zachování důstojnosti, ale i o čistotu prádla. Ačkoli se to po slovensky nazývá hnačka, zrychlení kroku nic neřeší!
Zuzka Součková
Je svět v pořádku?
Brzké jarní ráno, venku je ještě tma. Zavrtím se na posteli, probudí mě nějaký zvuk. Nastražím uši. Aha. To první ptáci zpěváci nastupují na scénu. Zatím zřejmě jen ladí tóny jako muzikanti před koncertem.
Zuzka Součková
V ortopedické čekárně
Pravou berli postavím do rohu, vezmu za kliku, otevřu dveře. Nezapomenu zastrčit berli zpátky do podpaží a ladným skokokrokem se vsunu dovnitř. Čekárna je plná, ale jedna židle zasunutá v koutě na mě čeká. Ztěžka na ni dopadnu.
Zuzka Součková
Jsem nemohoucí, ale bojuju
Klaním se před všemi, kteří mají jakýkoli handicap. Ať už někomu neslouží ruce, nohy, oči, uši, či nějaký tělesný orgán, vždycky je to problém. Mně momentálně podala výpověď ze služby pravá noha.
Zuzka Součková
Vytrácí se slušnost?
Scházím školní schodiště, proti mně se žene dětské stádo. Nedržet se zábradlí, ti malí predátoři by mě smetli. Někteří pozdraví.
Zuzka Součková
Obědy zdarma pro všechny
Tak, děti, jdeme na oběd, máte ho zadarmo. Ale, pančelko, já nechci, mně ty obědy v jídelně nechutnají," řekne Maruška, otřese se hrůzou při vzpomínce na včerejší oběd. Nebylo to sice jídlo pro gurmána, ale bylo teplé a zdarma.
Zuzka Součková
Úchylák v bazénu
Chvilku si ho nevšímám, ale pak si uvědomuju, že plave za mnou. Když mě předplave, protože tak pomalu jako já asi neumí, počká si, a zase ho cítím za sebou. Začíná mi to být nepříjemné. Kouká mi na zadek, nebo co?
Zuzka Součková
Předvolební slibování aneb Čeká nás zářná budoucnost?
Už je to tu zas. Předvolební sliby. Politici pevným přímým pohledem shlížejí na nás obyčejné občany ze svého piedestalu umístěného na každé volné ploše a slibují.
Zuzka Součková
Určeno rodičům pubertálních fracků: Jak přežít pubertu (návod)
Puberta je hormonálně podmíněný proces, na jehož konci je dosaženo pohlavní zralosti a schopnosti reprodukce. Tak hovoří věda. Laicky řečeno je puberta stav, kdy zúčastnění denně přemýšlejí nad vraždou, či sebevraždou.
Zuzka Součková
Jak mi nevyšlo stát se součástí reklamy
Reklamní svět je svět krásných lidí, plný světel, úsměvů, radosti, štěstí a lásky. Obyčejnému člověku dodává spoustu naděje, že i jeho by něco takového mohlo potkat.
Zuzka Součková
Učitelčin obyčejný rok
Každý, kdo vychodil základní školu, ví přesně, jak mají učitelé žáky učit. Co s nimi mají dělat, jaké učivo probírat, a co by po těch chudinkách dětech neměli nikdy chtít.
Zuzka Součková
Vy nemáte slevovou kartičku?
Zaměstnanci lékárny Benu se ze mě roky marně snaží udělat pacienta vnucováním slevové karty. Ač letitá dáma, návštěvníkem lékárny jsem poměrně sporadickým. Nechodím pro léky pravidelně, asi proto, že žádné pravidelně neužívám.
Zuzka Součková
Padesátiletá rebelka. Fakt?
Když je jednomu padesát a víc, nedbá názoru okolí. Pro mě za mě, ať si kdo chce, co chce, říká. Mně je to fuk!
Zuzka Součková
Jak jsme se málem stali obětí trestného činu
Už několik let jezdíme po světě s obytným autem a s koly. Kola vozíme na zadním stojanu. Můj muž je pečlivý a opatrný. Kola zamyká několika řetězy a přikrývá plachtou.
Zuzka Součková
Jít na WC ve vlaku vyžaduje hodně odvahy...
Po kolejích jezdí vlaky. V dobách mého mládí byly špinavé, záclonky utahané, smradlavé. Záchody znečištěné, sedadla nepohodlná. Koženka na nich studená a při delší cestě dokázala přitáhnout do zadních partií pořádného vlka.
Zuzka Součková
Muž a žena po třiceti letech soužití
Člověk je párový tvor. Většina. Já tedy ano a předpokládám, že i můj muž. Společně káru života táhneme třicet pět let. Je tedy zřejmé, že navzájem si vidíme až na úplné dno. Můj muž mě často prokoukne až tam, kam já nedohlédnu.
Zuzka Součková
Svoboda je pryč, vážení!
Svoboda je možnost, případně schopnost volit, rozhodovat a jednat „podle své vůle,“ ať je jakákoli a nést za to přiměřenou odpovědnost. Poslední dobou se nad tím pozastavuju a přestávám věřit svým očím. Mě chce někdo omezovat?
Zuzka Součková
Návod k použití aneb Lidi, vzpamatujme se!
Koupili jste si v poslední době nějakou věc? Ano? A všimli jste si, jakou jste k tomu obdrželi knihu s názvem Návod k použití? Nemám na mysli elektroniku, kde návod má své oprávnění, ale třeba obyčejný hrnec.
Zuzka Součková
Gabriela Koukalová a poruchy příjmu potravy
Anorexie či bulimie jsou nemoci. Mnohdy postihnou krásné, mladé dívky, u kterých by to nikdo nečekal. Není to žádný výplod choré mysli, jsou to závažné choroby, které mnohdy spustí několik slov pronesených v blízkosti dotyčné.
Zuzka Součková
Učitel, ten tvrdý chleba má
Učitelé mají pořád prázdniny, chodí do práce na osmou, domů v poledne, dokonce mají i volné víkendy, a ještě pořád brečí, že mají málo peněz. Alespoň takto je veřejností profese učitele většinou vnímána.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 281
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3262x
Jsem autorkou knih:
Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě
Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne,
a knih fejetonů ze života:
Běh života s úsměvem
Diagnóza žena
Když mi budete chtít něco sdělit, můžete napsat: zuzkasouckova@atlas.cz
Pokud se vám mé psaní líbí, navštivte také moji fb stránku, kde často glosuji běžné životní situace:
https://www.facebook.com/zuzkasouckovaspisovatelka/?pnref=lhc
Vaše vzkazy mne potěší.