Blog sice plný krve, ale neobsahující žádné násilí...

Upozornění: Slabším povahám nebo lidem, kteří při pohledu na krev omdlévají, nedoporučuji číst. Pokud přesto blog rozkliknete, vězte, že jste to udělali na vlastní nebezpečí! Autorka za váš následný stav neručí!

‚‚Maminko, ze mě teče krev, asi už umřu," ubrečená, s rozmazanou nudlí kolem nosu, rozcuchanými vlasy a upatlaná od zmrzliny přiběhla devítiletá Míša za mámou. Ta se skloní ke své holčičce, do jejích vlásků otře slzu, vezme dívku do náručí, políbí ji a odnáší pryč. Její srdce krvácí: Moje malá už není dítě. Tak rychle vyrostla. Proč tak brzy? Ještě jsem to nečekala a nepřipravila ji na to. Je to moje chyba. Už nám to začalo.

Já jsem na tom byla opačně. Zatímco všechny holky v naší osmičce už menstruovaly, nebo to alespoň tvrdily, já pořád nic. Tolik jsem toužila, dostat to! Doma vedle záchodu byl otevřený balík s vložkami. Sice jsem je nepotřebovala, ale vyzkouším je. Zdá se, že mi neladí k pleti a necítím se s vložkou z tvrdé buničiny zrovna komfortně, přesto pořád toužím dostat to.

Obzvlášť, když vyspělejší spolužačky neustále zajímá, jestli už mám krámy. Stydím se pořád říkat, že ještě ne a tak jednou poruším zásady Mirka Dušína a rudá až na zadku zalžu: "No jasně!"

Ale moje spolužačky to nejsou žádná mejdla, kterým bych mohla něco nalhat. Následuje kontrolní otázka: "A jakou barvu to má, když to dostaneší?" No, jakou barvu asi může mít krev? Pomyslím si a zcela bezelstně, suverénně, bez mrknutí oka odpovím: "Červenou."

"Takže kecáš, ještě to nemáš, protože zezačátku to má barvu hnědou."

"Hnědou?" nechci uvěřit, té také lhářce, ale ověřit si to nemůžu. Doma bylo toto téma naprosté tabu, starší sestru jsem neměla, jenom sestřenici a ta bydlela 150 km daleko.

Holky měly prsa, nosily podprsenky. Já byla plochá a rovná jako runway. Dovede si někdo představit, jaké ústrky jsem zažívala - bez toho, bez podprsenky a ještě nejmenší ze třídy? Nic, co by dokázalo zvedat sebevědomí čtnáctileté holce!

Kéž bych v té době dokázala ocenit, že život bez toho je nej...

Menstruace, když se konečně dostavila, u mě až na gymnáziu, si nikdy nevybírala, kdy přijít.

To takhle sjíždíme v kánoi Vltavu. Termín mám až za čtrnáct dní. Stejně jako mé kamarádky z ostatních lodí. Krvavá návštěva nás obšťastnila všechny. Naši manželé obden vybíhali z lůna přírody do okolních měst a vesnic, aby sehnali pro nás tolik důležité hygienické potřeby. Pak už nepřicházelo v úvahu koupání či opalování v plavkách. Ta, která měla horní díl plavek a dole šortky, byla jasná. Má to. Menstruaci. Uff, jak jsem nesnášela tohle značkování. Tehdy nebyla jiná šance. Vložky byly velké, dlouhé, tlusté, objemné, tvrdé, nedržely na svém místě a na kalhotách se zvenku rýsovaly.

Tampony v té době nebyly. Když se objevily, byly za prvé nedostatkovým zbožím a za druhé v příbalovém letáku byl tak názorně popsán anafylaktický šok, že si málokdo troufnul je použít.

Při tělocviku si vložky dělaly, co chtěly. Přestože aplikovaná na správné místo, po pár poskocích se vložka značky Viana Extra rozhodla cestovat. Zepředu dozadu, zezadu dopředu. Ruka v rozkroku, která vracela vložku na správné místo, nebylo nic neobvyklého. Když tenkrát při hodině tělocviku najednou z podlahy svým krvavým okem mrkala použitá vložka, všichni ztuhli. Učitel se odešel na chodbu vydýchat, její původní majitelka na záchod plakat hanbou.

Pak přišla kreativní Hanka s vynálezem - připevnit vložku ke kalhotkám spínacím špndlíkem. Pravda, 99% spodních kalhotek jsem měla od špendlíku děravých. S takovým "sexy" prádlem není nic jednoduchého začít žít pohlavním životem, přestože už na to máte věk.

O krvavých flecích na kalhotách a sukních se ani zmiňovat nebudu. Zažily jsme je asi všechny.

Po revoluci se trh s hygienickými potřebami změnil. Vztah k menstruačním tamponům také, když jsme zjistily, že na "západě" je nosí všechny, že s anafylaktickým šokem to nebude až tak horké a že se s nimi dá i koupat.

Přišly dokonce tampony s aplikátorem, takovou trubičkou z kartonu, dlouhou snad deset centimetrů, která má za úkol usadit tampon bez přímého dotyku na správné místo a pak být hozená do koše. Kamarádka vyprávěla, jak aplikovala s tamponem i aplikátor, který jí bránil v chůzi, dřel a bolel, tam dole. "Už tuhle blbost nikdy nepoužiju, nemohla jsem dát nohy k sobě, jak ze mě trčela ta štangle, dřela mě," v salvě smíchu zaniklo: "a byla jsem rozervaná do krve tři dny!"

Tohle měsíční krvácení mnohdy přichází nečekaně a nezvaně a jeho hostitelka vůbec nemá radost, že je tady. Častokrát je naopak vyhlíženo jako vzácný host a když nedorazí, přijdou slzy a pláč.

Přestože si myslíme, že menstruace není nic příjemného, všichni víme, že patří k životu stejně jako spánek.