Blackout aneb Jak se žije potmě
Maminka rychlým pohledem zkontrolovala stav nabití baterie, ani na moment neodtrhla zrak od displeje a pološeptem zamumlala: "Jen blbni! Jak jsi na to přišla?" "Říkala nám to paní učitelka ve školce, že prej nepůjde elektrika a všude bude zima, nebude svítit světlo, nebudeme mít co jíst, a krámy budou taky pořád zavřený a nebudou ani jezdit auta a ani vlak nepojede. A maminko, já se bojím." "Nechápu, proč vás ve školce pořád něčím straší. Nevěř všemu. Víš co, vyfotíme se spolu, tak se pěkně usmívej, já to pak dám na fejsbuk, a budeme sledovat, komu se to líbí, jo?" uklidnila dcerku a jak řekla, tak udělaly.
Být bez elektřiny. To za mého dětství v šedesátých letech nebylo nic neobvyklého. V prosincovém podvečeru s maminkou a bratrem vyvalujeme vanilkový rohlíčky, rozehřátá trouba už nedočkavě čeká na svoji první várku, když v tom světlo zabliká, v žárovce hrkne a rozhostí se tma. "Pepo, pojď sem, asi praskla žárovka a vypadly pojistky," zavolá máti na tátu. Přitom lamentuje: "Já to tady mám rozdělaný, a už to zase nefunguje." Nám nařizuje, ať se ani nehneme, abychom si potmě něco neudělali. "A nejezte to syrový těsto, nebo vám bude špatně," uděluje rozkazy jako generál před bitvou. Je vševšdoucí? Otec vyspává u televize, jejíž obrazovka právě zčernala a vysílá pořad "pořád-tma", vstávat se mu nechce, ale naléhavý hlas jeho ženy ho nenechá v klidu. Přesto se nenamáhá jít na chodbu paneláku nahazovat pojistky, stačí mu letmý pohled z okna, aby dokázal určit stav toku elektrické energie na našem sídlišti. Hlásí: "Ne, to nejsou pojistky, už je zase potmě celý sídliště."
Někde už blikají svíčky, jinde je zřejmě ještě nenašli a někteří, stejně jako my, je nemají vůbec. Když nešla elektrika minulý týden, poslední a jediná svíčka dohořela. Matka ji buď zapomněla koupit, nebo je neměli jako další nedostatkové zboží třeba mandarinky, banány, či dětské tepláky.
Nám to ale nevadí. Mrazák, který by při nedostatku "šťávy" vytekl, nemáme. Lednice je poloprázdná, protože se do ní moc potravin nevejde a v obchodě stejně vázne zásobování. Jogurty vozí ve čtvrtek, salámy v pátek a maso se kupuje jen na neděli. Obyčejná hořčice, kterou tak zbožňuju namazanou na chleba, vydrží i v teple a s máslem a paštikou se taky nic nestane, když nebudou chvíli v chladu. Čerstvé mléko sice do druhého dne zkysne, ale my ho vypijeme k bramborám na loupačku s tvarohem. Mňam. Z dalších elektrospotřebičů máme ještě žehličku a fén. Oba nejsou životně důležité. Pračku nevlastníme. V přízemí paneláku je prádelna. Pod kotlem se zatopí, aby byla teplá voda a pak se pere mechanickým přístrojem na kliku. Panelák je sice vyhřívaný dálkovým topením. U nás na rohu stojí kotelna a u ní jsou hromady uhlí. Já sice nevím, jestli bylo třeba k rozvodu tepla nějaké elektřiny, ale nám tenkrát topili tak málo, že kdyby netopili vůbec, velký rozdíl by nebyl.
V obchodě na rohu mají místo pokladny šuplík a všichni platí hotově. Nákup prodavačka sčítá na papírku pod sebe. Váha na zboží je mechanická a já nikdy nepochopila, jak dotyčná dokáže při letmém pohledu spočítat, kolik zboží stojí. Každý večer prodávající klíčem obchod zamkne, pak vezme do ruky dlouhou tyč s hákem a stáhne ještě roletu opatřenou visacím zámkem.
Matka plech s cukrovím potmě odloží na kuchyňskou linku a sesedneme si všichni kolem stolu.
Začíná černá hodinka. Vyprávíme si zážitky z právě uplynulého dne, a když rodiče vytáhnou historky z dětství a mládí, úplně se zapomeneme s bratrem pošťuchovat. S rozzářenýma očima nasáváme atmosféru dětství našich rodičů, které se nám zdá být nádherné, přestože byla válka. Je to tak krásná chvíle, že všichni litujeme, když se po dvou hodinách rozsvítí, trouba začne hřát, televize řvát a my děti musíme jít spát.
Kdysi, v minulém století za mého mládí to bez elektřiny bylo fajn. Alespoń mně jako dítěti se to tak jevilo.
Dnes jsme na téhle šťávě, která k nám proudem teče zásuvkami, závislí. Copak o to, svíček mám doma dostatek, zapaluji si je kvůli atmosféře téměř denně. Ale světlo, je to poslední, proč ji potřebujeme. Dnes bez elektřiny už nedokáže fungovat nic.
Zde si přečtěte, co a jak bude, pokud dojde k BLACKOUTu.
Naše blahobytná moderní společnost má všechno na co si vzpomene, ale jen za určitých podmínek. Držme si palce, ať k "blekblejtu" nedojde.
Zuzka Součková
Historka vskutku fekální
Když člověk trpí syndromem dráždivého tračníku, stává se z obyčejné vycházky drama, ve kterém jde nejen o zachování důstojnosti, ale i o čistotu prádla. Ačkoli se to po slovensky nazývá hnačka, zrychlení kroku nic neřeší!
Zuzka Součková
Je svět v pořádku?
Brzké jarní ráno, venku je ještě tma. Zavrtím se na posteli, probudí mě nějaký zvuk. Nastražím uši. Aha. To první ptáci zpěváci nastupují na scénu. Zatím zřejmě jen ladí tóny jako muzikanti před koncertem.
Zuzka Součková
V ortopedické čekárně
Pravou berli postavím do rohu, vezmu za kliku, otevřu dveře. Nezapomenu zastrčit berli zpátky do podpaží a ladným skokokrokem se vsunu dovnitř. Čekárna je plná, ale jedna židle zasunutá v koutě na mě čeká. Ztěžka na ni dopadnu.
Zuzka Součková
Jsem nemohoucí, ale bojuju
Klaním se před všemi, kteří mají jakýkoli handicap. Ať už někomu neslouží ruce, nohy, oči, uši, či nějaký tělesný orgán, vždycky je to problém. Mně momentálně podala výpověď ze služby pravá noha.
Zuzka Součková
Vytrácí se slušnost?
Scházím školní schodiště, proti mně se žene dětské stádo. Nedržet se zábradlí, ti malí predátoři by mě smetli. Někteří pozdraví.
Zuzka Součková
Obědy zdarma pro všechny
Tak, děti, jdeme na oběd, máte ho zadarmo. Ale, pančelko, já nechci, mně ty obědy v jídelně nechutnají," řekne Maruška, otřese se hrůzou při vzpomínce na včerejší oběd. Nebylo to sice jídlo pro gurmána, ale bylo teplé a zdarma.
Zuzka Součková
Úchylák v bazénu
Chvilku si ho nevšímám, ale pak si uvědomuju, že plave za mnou. Když mě předplave, protože tak pomalu jako já asi neumí, počká si, a zase ho cítím za sebou. Začíná mi to být nepříjemné. Kouká mi na zadek, nebo co?
Zuzka Součková
Předvolební slibování aneb Čeká nás zářná budoucnost?
Už je to tu zas. Předvolební sliby. Politici pevným přímým pohledem shlížejí na nás obyčejné občany ze svého piedestalu umístěného na každé volné ploše a slibují.
Zuzka Součková
Určeno rodičům pubertálních fracků: Jak přežít pubertu (návod)
Puberta je hormonálně podmíněný proces, na jehož konci je dosaženo pohlavní zralosti a schopnosti reprodukce. Tak hovoří věda. Laicky řečeno je puberta stav, kdy zúčastnění denně přemýšlejí nad vraždou, či sebevraždou.
Zuzka Součková
Jak mi nevyšlo stát se součástí reklamy
Reklamní svět je svět krásných lidí, plný světel, úsměvů, radosti, štěstí a lásky. Obyčejnému člověku dodává spoustu naděje, že i jeho by něco takového mohlo potkat.
Zuzka Součková
Učitelčin obyčejný rok
Každý, kdo vychodil základní školu, ví přesně, jak mají učitelé žáky učit. Co s nimi mají dělat, jaké učivo probírat, a co by po těch chudinkách dětech neměli nikdy chtít.
Zuzka Součková
Vy nemáte slevovou kartičku?
Zaměstnanci lékárny Benu se ze mě roky marně snaží udělat pacienta vnucováním slevové karty. Ač letitá dáma, návštěvníkem lékárny jsem poměrně sporadickým. Nechodím pro léky pravidelně, asi proto, že žádné pravidelně neužívám.
Zuzka Součková
Padesátiletá rebelka. Fakt?
Když je jednomu padesát a víc, nedbá názoru okolí. Pro mě za mě, ať si kdo chce, co chce, říká. Mně je to fuk!
Zuzka Součková
Jak jsme se málem stali obětí trestného činu
Už několik let jezdíme po světě s obytným autem a s koly. Kola vozíme na zadním stojanu. Můj muž je pečlivý a opatrný. Kola zamyká několika řetězy a přikrývá plachtou.
Zuzka Součková
Jít na WC ve vlaku vyžaduje hodně odvahy...
Po kolejích jezdí vlaky. V dobách mého mládí byly špinavé, záclonky utahané, smradlavé. Záchody znečištěné, sedadla nepohodlná. Koženka na nich studená a při delší cestě dokázala přitáhnout do zadních partií pořádného vlka.
Zuzka Součková
Muž a žena po třiceti letech soužití
Člověk je párový tvor. Většina. Já tedy ano a předpokládám, že i můj muž. Společně káru života táhneme třicet pět let. Je tedy zřejmé, že navzájem si vidíme až na úplné dno. Můj muž mě často prokoukne až tam, kam já nedohlédnu.
Zuzka Součková
Svoboda je pryč, vážení!
Svoboda je možnost, případně schopnost volit, rozhodovat a jednat „podle své vůle,“ ať je jakákoli a nést za to přiměřenou odpovědnost. Poslední dobou se nad tím pozastavuju a přestávám věřit svým očím. Mě chce někdo omezovat?
Zuzka Součková
Návod k použití aneb Lidi, vzpamatujme se!
Koupili jste si v poslední době nějakou věc? Ano? A všimli jste si, jakou jste k tomu obdrželi knihu s názvem Návod k použití? Nemám na mysli elektroniku, kde návod má své oprávnění, ale třeba obyčejný hrnec.
Zuzka Součková
Gabriela Koukalová a poruchy příjmu potravy
Anorexie či bulimie jsou nemoci. Mnohdy postihnou krásné, mladé dívky, u kterých by to nikdo nečekal. Není to žádný výplod choré mysli, jsou to závažné choroby, které mnohdy spustí několik slov pronesených v blízkosti dotyčné.
Zuzka Součková
Učitel, ten tvrdý chleba má
Učitelé mají pořád prázdniny, chodí do práce na osmou, domů v poledne, dokonce mají i volné víkendy, a ještě pořád brečí, že mají málo peněz. Alespoň takto je veřejností profese učitele většinou vnímána.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 281
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3262x
Jsem autorkou knih:
Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě
Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne,
a knih fejetonů ze života:
Běh života s úsměvem
Diagnóza žena
Když mi budete chtít něco sdělit, můžete napsat: zuzkasouckova@atlas.cz
Pokud se vám mé psaní líbí, navštivte také moji fb stránku, kde často glosuji běžné životní situace:
https://www.facebook.com/zuzkasouckovaspisovatelka/?pnref=lhc
Vaše vzkazy mne potěší.