Pátek 10. dubna 2020, svátek má Darja
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 10. dubna 2020 Darja

Bolavá záda, krvavé koleno aneb Vzhůru do Beskyd

2. 06. 2016 14:24:06
Dlouhý zimní večer. V krbu praskají polena, teplo domova se rozlévá po celém těle. Svět se zdá být růžový jako dětská tvářička, Beskydy se mění v Polabskou nížinu, cesta po D1 i D5 přes celou republiku ve výlet zalitý sluncem.

Člověk na gauči snadno zapomene, že přeplněná dálnice se stává pastí, ze které není úniku. A že ze západního cípu republiky do východního je to šílená porce kilometrů i když si vezete zadek v autě.

Ale ty výhledy... zasním se při vzpomínce na Beskydy.

„Já se vrátím,“ pronesla jsem loni při odjezdu z Valašského Hrbu, a proto za dlouhého zimního večera odesílám registraci. Třicet horských kilometrů.

Po Velikonocích se v mém těle zabydlují viry a nechtějí ani za nic pryč. Za měsíc duben uběhnu sotva třicet kilometrů a v květnu? Kdybych neběžela Vltavu Run, bylo by to podobné. Vltavu si odběhnu, snad při mně stojí běžecký Bůh, na své poměry celkem slušně. Protože mě za čtrnáct dní čeká kopcovitá třicítka v Beskydech, chci se přece jen trochu rozběhat.

V neděli před Hrbem se protahuji tak intenzivně, až mi rupne v zádech. Skřípne mě to dozadu, a to tak, že když udělám stoj spatný, nevidím si na špičky palců na nohách. Z profilu vypadám jako židle, zadek vystrčený dozadu. Dokonce i můj muž říká: „Nějak ti narost‘ zadek.“ Je to miláček, nezabili byste ho?

Rychlý (tedy v rámci možností) přesun k fyzioterapeutce. Naštěstí je také běžkyně a ještě ke všemu moje dcera. Říká, že do soboty je ještě daleko – to vím taky - necelý týden, nic závažného neshledává, ordinuje sadu cviků a trpělivost. Chacha, ta mi chybí celý život.

Ve středu přijde startovní číslo na Hrb. Jdu zkusit záda rozběhat. Po prvním kilometru utřu slzy vzteku a přejdu do chůze. Po příchodu domů si dám sadu cviků několikrát za sebou, jdu se prohřát do sauny a přeregistruji se na dvacítku.

Čtvrtek.

Uběhnu šest kilometrů bez bolesti a věřím, že to bude dobrý. Cviky nezanedbávám. Že bych se přeregistrovala zpátky na třicítku? Ne! Nemám nic naběháno. Takhle málo jsem naběhala naposledy ve svých běžeckých začátcích. Záda zabolí jen občas a jen málo.

Pátek.

Cesta do Beskyd je jedno veliké pekelné peklo. Přetížená D5 nezvládá nápor. To, co jindy ujedeme za hodinu, nám trvá tři. V duchu lituju, že jsem tenhle podnik vůbec vymyslela, ale navenek nedávám na sobě nic znát. Jsem zvědavá, jak se budou záda tvářit po devítihodinovém sezení v autě. Těsně před půlnocí dorazíme na místo, polkneme hlt Becherovky a znaveně upadneme do postele. Z nebe se valí proudy vody, blesky osvětlují kopce kolem, které se předvádí ve své monumentálnosti. Hrom všechnu tu hrůzu znásobí. "Tak tam nahoru mám zítra jako běžet?" Znovu lituju, že tu vůbec jsme.

A záda? Vůbec o nich nevím, když se postavím rovně, vidím si špičky nohou. Léčba šokem evidentně funguje.

Sobota.

Přiznávám si, že nemám naběháno a těsně před startem zvažuji přeregistraci na desítku. Ale přece jsem neabsolovovala to šílené martyrium po českých silnicích kvůli pár kilometrům. Tu dvacítku prostě dám, i kdybych se měla do cíle doplazit.

Vyběhneme. Trať si pamatuju z loňska. „Ale ne! Takový kopce tady loni nebyly. Stejná trať, jen kopce nějak vyrostly.“

Na pátém kilometru ještě trochu závodím, a nechci se zdržovat obíháním louže. Šup! Noha podklouzne a už se válím v blátě. Z kolene obaleného bahnem crčí krev. Turisté mi nabízejí vodu, tak omyju ránu. Krev nechávám volně téct po noze.

Chvíli na to přichází bod zlomu - má snaha: „Tu doběhnu..., nenechám se předběhnout!“ se mění v: „No a co!“

Běžím dál. Rozbité koleno krvácí a trochu bolí. Ale záda drží, úpon, který mě trápí už několik měsíců taky. Jsem vděčná za povrchové zranění. Proti mně se objevují běžci z tras, které startovaly o hodinu nebo půl dříve. Tady se běží tam a zpátky. Delší tratě mají jinde otočky. Někteří závodníci si všímají mého zranění, někteří mě litují, jiní mi fandí, někteří mě minou bez povšimnutí a někdo mě chce i ošetřovat. A také mi říkají, jak jsem dobrá. Na otočce mi dobrovolníci nutí ošetření, ale já se směju, že to není nic. Tolik lidí se o mě už nestaralo několik desetiletí.

Otočka a cesta zpátky. To je zajímavý. Tam to bylo pořád do kopce a stejná cesta zpátky je taky pořád do kopce. Ale ty výhledy... V hlavě se mi rozezní - ...zemský ráj to napohled... Jo, v duchu si zpívám hymnu. Přestanu, až když si uvědomím, že při státní hymně se má stát v pozoru. Tak to bych se do cíle v limitu nedostala. V duchu si řeknu: „ To je teda cesta.“ Hard disk okamžitě nahodí „Na Okoř je cesta...“, která probere z letargie peristaltiku. Cupitám se staženými půlkami po hřebenu a toužebně vyhlížím lesík. To se může stát jenom mně. Přesto jsem šťastná, při sezení na bobku mě nebolí ani záda ani kolena ani svaly. Jen krvavé koleno.

Tři kilometry před cílem si poposkočím přes louži a čapne mě křeč do lýtka. Už jsem se chtěla divit, že by křeče nedorazily na mejdan.

U cesty sedí na zemi kluk. Zastavím a ptám se, jestli má taky křeče. Prý ne, točí se mu hlava, je celý bledý. Přinutím ho lehnout si na záda a dát nohy nahoru, což vzápětí udělá a pošle mě pryč.
A pak už jen kopec dolů do cíle. Mezitím ještě jeden nahoru, který tady zatím stačil vypučet: „Ten tu prve určitě nebyl!“

Mám to v kapse. Přestože mi nic nehrálo na ruku, do cíle jsem se dopravila v celkem slušném stavu. Noha od kolene do ponožky krvavá, boty obalené bahnem, vlk zakousnutý tam, kam nepatří, ale úsměv a ruce nahoře při probíhání cílovou bránou musí být.

Později mě ošetřila Horská služba. Náčelník do protokolu píše, že se mi to stalo při rekreační chůzi. „On mě snad viděl na trati?“

Druhý den? Bolí mě jen odřenina, jinak nic! Běh léčí, i když bolí!

Autor: Zuzka Součková | čtvrtek 2.6.2016 14:24 | karma článku: 27.94 | přečteno: 1087x

Další články blogera

Zuzka Součková

V ortopedické čekárně

Pravou berli postavím do rohu, vezmu za kliku, otevřu dveře. Nezapomenu zastrčit berli zpátky do podpaží a ladným skokokrokem se vsunu dovnitř. Čekárna je plná, ale jedna židle zasunutá v koutě na mě čeká. Ztěžka na ni dopadnu.

27.4.2019 v 19:48 | Karma článku: 35.51 | Přečteno: 3069 | Diskuse

Zuzka Součková

Jsem nemohoucí, ale bojuju

Klaním se před všemi, kteří mají jakýkoli handicap. Ať už někomu neslouží ruce, nohy, oči, uši, či nějaký tělesný orgán, vždycky je to problém. Mně momentálně podala výpověď ze služby pravá noha.

17.4.2019 v 12:48 | Karma článku: 27.44 | Přečteno: 1175 | Diskuse

Zuzka Součková

Vytrácí se slušnost?

Scházím školní schodiště, proti mně se žene dětské stádo. Nedržet se zábradlí, ti malí predátoři by mě smetli. Někteří pozdraví.

25.3.2019 v 18:09 | Karma článku: 42.09 | Přečteno: 3234 | Diskuse

Zuzka Součková

Obědy zdarma pro všechny

Tak, děti, jdeme na oběd, máte ho zadarmo. Ale, pančelko, já nechci, mně ty obědy v jídelně nechutnají," řekne Maruška, otřese se hrůzou při vzpomínce na včerejší oběd. Nebylo to sice jídlo pro gurmána, ale bylo teplé a zdarma.

16.1.2019 v 19:39 | Karma článku: 43.03 | Přečteno: 3505 | Diskuse

Další články z rubriky Sport

Petr Horký

Zápisník zuřivého Sparťana: Velká fotbalová (čínská) loupež

Tak a je hotovo. Amatérské soutěže se už nedohrají. Nebudou termíny, někde možná ani hráči a bez bojů na place by soutěže ztratily na regulérnosti. A nesmíme zapomenout i na zdravotní rizika, protože koronavirus ještě není pryč.

8.4.2020 v 15:12 | Karma článku: 6.38 | Přečteno: 220 | Diskuse

Stisk Studentský deník

Mým jediným cílem je olympiáda, říká moderní pětibojař Marek Grycz

Několikanásobný juniorský mistr České republiky, juniorský mistr Evropy i vicemistr světa. Všechny tyto tituly dokázal ve své dosavadní kariéře posbírat teprve dvaadvacetiletý pětibojař Marek Grycz.

6.4.2020 v 20:54 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 75 | Diskuse

Josef Nožička

O odložení olympijských her a ruském dopingu

V souvislosti se zprávami o odložení olympiády v Tokiu asi mnozí sportovní příznivci rovněž zaregistrovali ne zrovna šťastný výrok bývalé ruské gymnastky Chorkinové.

31.3.2020 v 18:11 | Karma článku: 25.47 | Přečteno: 974 | Diskuse

Jan Tomášek

Double R Racing se dohodl s Ayrtonem Simmonsem

Závodní tým Double R Racing podepsal nového pilota v šampionátu EuroFormula Open. Novou akvizicí je osmnáctiletý Ayrton Simmons, který přichází z britských formulí. Ayrton má britské a španělské občanství.

24.3.2020 v 12:09 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 27 | Diskuse

Petr Horký

Zápisník zuřivého Sparťana: Ligu vyhrál Coronavirus, titul dejme se skřípěním zubů Slávii

Neviditelný a zákeřný vir dokázal nemožné. Zastavil fotbal skoro na celém světě. Fotbaloví milionáři a celebrity sedí doma na zadku a kopou maximálně do toaleťáku. No a vida! Jsou na světě pořád ještě důležitější věci než fotbal!

23.3.2020 v 18:13 | Karma článku: 8.54 | Přečteno: 205 | Diskuse
VIP
Počet článků 279 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3244

„V okamžiku, kdy jsem pochopila, že dokážu všechno, co si umanu, se můj život obrátil naruby. Životní zkušenosti mi ukázaly, že se nemusím brát vážně a s úsměvem jde všechno líp. Limity, které mám, si tvořím sama ve své hlavě a je jen na mně, jestli je překonám.“

 

Jsem autorkou knih:

Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě

Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne,

a knihy fejetonů ze života: Běh života s úsměvem.

Když mi budete chtít něco sdělit, můžete napsat: zuzkasouckova@atlas.cz

 

Pokud se vám mé psaní líbí, navštivte také moji fb stránku, kde často glosuji běžné životní situace:

https://www.facebook.com/zuzkasouckovaspisovatelka/?pnref=lhc

Vaše vzkazy mne potěší

Najdete na iDNES.cz