Řítíme se do... aneb Pozdrav zdarma

Všimla jsem si, že se nám tady rozmohl takový nešvar! Ne, ne, nedočkáte se žádného sprostého slova. Dokonce se nedočkáte žádného slova  

To si takhle o prázdninách vyběhnu na svoji obvyklou trasu. Vede po modré turistické značce, přesto tu málokdy někoho potkám. Dnes je to jiné. Jsou prázdniny a lidi turistují. V dálce před sebou zahlédnu nějaký pohyb. Zaostřím, nic. Poznám, že rozmazaný flek a já si to šineme proti sobě. Když se dostaneme na vzdálenost, kterou mé stárnoucí oko dokáže rozklíčovat, vidím - je to rodina. Máma, táta, kluk - asi osm let a dívka, tipovala bych ji na čtrnáct. Cestička je úzká, stěží se vedle sebe vejdou dvě postavy. Všichni cupitají za tátou, na druhém místě hošík, na konci jejich vláčku vlaje matka. Dívka se courá, dělá, že je nezná. Těším se, jak se pozdravíme, jsem totiž zdravící typ. Miluju ten pocit sounáležitosti, jsme sami uprostřed přírody, na stejné trase, a pozdrav ho ještě dokáže umocnit.

Myslím si, že pán je gentleman a bude mě chtít pozdravit první. Nepolezu mu přece do zelí jako nějaká feministka. On však dává najevo, že se mnou nebude ztrácet čas a škoda slova, které padne vedle. Mlčí jako ryba a já svoji odpověď (Dobrý den) spolknu. Zatím ke mně dojde chlapec, který se nebojí pozdravit, je slušně vychovaný a na půl pusy zamrmlá: "bdý den," což mi udělá velkou radost. Hlasitě, zřetelně, aby to slyšel i táta, odpovím: "Ahoj!" a vydoluju ze sebe ten nejkrásnější úsměv. Usmívám se a už ze mě leze: "Dobrý den," když se maminka zamračí, otočí hlavu na druhou stranu a rychlým krokem mě mine. No tak nic, paní. Doběhnu k dívce. Ta se na mě podívá, pozdraví. Nahlas, příjemně, s úsměvem. A já radostně odpovídám.

Kroutím hlavou, proč rodiče neumí říct dvě slova, zatímco děti ano. Vliv školy?

Dnes je na mé běžecké stezce, kde jindy potkávám jen mouchy a klíšťata, pořádně narváno. Proti mně se objeví dva pánové středních let. Jsou určitě o nějaký ten pátek mladší, jsou to muži a tak zase vyčkávám. První mě obkrouží jako bych byla duch, s tím druhým dokonce dojde k očnímu kontaktu. Pokynu mu hlavou, jakože na pozdrav. A co myslíte, pána to nevyprovokovalo k žádné zdravící akci. Hmm, tak zase nic!

Jsem rozčarovaná. Nechci uvěřit, ale mám pocit že se svět zbláznil!

Doběhnu mezi chaty. U cesty stojí dva kluci přibližně třináct až patnáct let. V ruce pyšně drží své rybářské pruty a volají: "Tatí, vem stoličku." Předpokládám, že budou dělat, že mě nevidí, ostatně věk na to mají. Najednou se oba otočí směrem ke mně a oba nahlas, zřetelně pozdraví. Lidi, já mám takovou radost, že bych je nejraději objala. Což pochopitelně neudělám, protože bych je tím asi nadosmrti od zdravení odradila.

O mládeži se tvrdí, že je zkažená, nevychovaná, zlobivá a k ničemu. Moje dnešní zkušenost mi říká něco jiného.

Tuhle jsem zašla do Penny marketu. Je to jeden z prvních, který se v naší republice objevil. Ať ho přestavují, jak chtějí, pořád má úzké uličky. Těžko se tam vejdou dva košíky vedle sebe. Jeden opravdu starý pán mi košíkem přejel nohu, holí, která mu čouhala z podpaží, mě přetáhl po zádech, protože pospíchal k pečivu. Asi se bál, abych mu všechny rohlíky nevyfoukla. Další seniorka s trvalou na hlavě mě košíkem vytlačila z uličky se slovy, že nemám zdržovat, když nevím, co chci. Přitom mi tykala. Asi paní zapomněla doma brýle, a spletla si mě s kolegyní důchodkyní. I když... kdyby nezvedli věk odchodu do důchodu, už bych si tu velkorysou státní rentu taky mohla užívat. Vzhledem k tomu, že půjdu do důchodu až "bůhababišvíkdy", asi nikdy nedostanu šanci, aby se ze mě stala podobně nedůtklivá kraksna.

Tuhle mi dal přednost ve dveřích mladý pohledný muž, zdálky na mě volal pozdrav kluk, kterého jsem kdysi díky své dceři znala. Na silnici mě vybrzdil důchodce v klobouku, který vjel do křižovatky zcela bezostyšně. Při túrách na Malé Fatře jsme potkávali spousty lidí a všichni navzájem jsme se na sebe usmívali a zdravili.

My lidi jsme každý jiný. A proto nelze házet různé věkové kategorie do různých pytlíků. Buďme rádi, když se potkáme se slušným člověkem. A sami se chovejme tak, jak bychom si přáli, aby se lidé chovali k nám.

Pozdrav a úsměv nic nestojí, udělají spoustu radosti, a proto je rozdávejme "plnými ústmi".