Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Děti? Mít, nemít? Surová pravda o mateřství!

11. 08. 2016 11:57:03
Vím, jak se "to" dělá, přesto řeknu: "Děti se pořizují srdcem, nikoli rozumem." Nikdy není vhodná doba na dítě. Vždy je spousta důvodů, proč dítě nemít. Kdyby se používal rozum při pořizování potomků, lidstvo by už dávno vymřelo.

Rodiče mého muže se narodili mezi světovými válkami v době hospodářské krize. Moje babička porodila svou dceru, moji matku, do válečné vřavy roku 1941. Manžel přišel na svět v padesátých letech, kdy komunisti zavírali do lágrů kdekoho nepohodlného. Já se narodila své matce těsně před státnicemi. Jejími. Náš syn spatřil světlo světa v době studené války a nejmladší dcera přišla mezi nás začátkem devadesátých let, v době, kdy se otevřely hranice, člověk mohl podnikat a něco začít se svým životem dělat. Tak já utírala zadeček a měnila plenky.

Někdo děti chce, jiný ne. Nejsem žádný sudí ani Bůh a nikoho nesoudím, ať si to každý udělá, jak cítí.

Jako zkušená matka tří dětí mohu zodpovědně říct - ano, s dětmi jsou starosti. Od prvního okamžiku, kdy o sobě dají vědět. Těhotenství s sebou přináší nepohodlí. Fakt!

Pak se dítě prodere za ukrutných bolestí na svět. Do ruky vám dají ošklivý, uřvaný, zmuchlaný, rudý uzlíček, ale máma vidí nejkrásnějšího tvora, jaký se kdy na Zemi objevil. Ten pocit štěstí je nesdělitelný. Úžasný a neopakovatelný.

Stejně jako dítě dokáže během jediného okamžiku změnit pláč v smích, nebo naopak, tak v mateřství se prchavé chvilky štěstí rázem mění v noční můry.

Probdělé noci, dítě řve a řve. A to jako proč? Matka utahaná, vyčerpaná, otec nevyspalý, nervozita stoupá. Nejedna matka přiznává, že měla chuť vzít polštářek a toho křiklouna umlčet. Kde v sobě mámy vezmou sílu tohle neudělat? To mateřský pud ve chvíli zoufalství, v okamžiku, kdy matka padá únavou, promítne do hlavy obrázek spícího miminka, toho voňavého andělíčka s naducanými tvářičkami a zaťatými pěstičkami. Jak se pak protáhne, otevře jedno oko, druhé a začne se na mámu smát bezzubými ústy. To jsou asi ty chvíle, které nás matky ochrání před zločinem. Před zločinem, který by se zároveň stal trestem.

Kde se v matce vezme tolik shovívavosti a trpělivosti, když si dítě na ulici, v obchodě nebo jinde venku usmyslí, že když nebude po jeho, dá to mámě pěkně sežrat? Za hurónského křiku s sebou šlehne na zem, dupe patama a rukama mlátí kolem sebe. V tom opravdu výživném okamžiku ještě buší hlavou do chodníku. Vyčerpaná matka, přestože by tam dítě nejraději nechala napospas a utekla, prcka popadne a táhne pryč. Přičemž se ještě stačí dozvědět, že dítě nezvládá, a že si ho neměla pořizovat. Následuje lamentace chytrého obecenstva, co z toho spratka vyroste. Jako bonus dostane ještě naplněnou vzduchovou bublinu nepoužitelných rad. Ani v těhle chvílích není daleko ke zločinu. Nějaká síla, zřejmě mateřská láska, to nedovolí. Protože za chvíli, znenadání, najednou zase třímá ve své ruce tu drobnou pěstičku. Cítí silný pocit důvěry, které v ní dítko má. Velké dětské oči se k ní otočí a v nich se zrcadlí bezvýhradná láska. Dostane unudlanou pusu. Polibky, které jsou sladké, nejsladší na světě. Ty mokré pusy děti rozdávají svým nejbližším nezištně. A když malýma ručičkama obejmou mámu kolem krku, je všechno těžké a ošklivé zapomenuto.

Život jde dál. Přichází škola, úkoly, povinnosti. Školní karamboly, průšvihy, pubertální výkyvy nálad i zběsilé nápady. Ke zločinu je zase jenom krůček. Jenže na druhé straně slyší: "Mami, ty kdybys šla na tu Miss, tak to vyhraješ." "Ty jsi moje nejlepší maminka." Ale taky: "Nemáš právo do toho mluvit..."

Jen mateřská láska dokáže vysušit hektolitry slz, které mámy pro své děti vypláčí a unést tuny strachu, obav, ostudy, které matky kvůli dětem prožijí. Dovede si někdo nezúčastněný představit kolik nočních kilometrů taková máma nachodí od okna k oknu, když své náctileté dětičky vyhlíží v černé noci? Ta drahá stvoření zásadně matkám telefony neberou. Často jsem v těchto okamžicích viděla svoji ratolest někde v příkopu zneužitou a mé srdce krvácelo, když bilo na poplach.

Na druhou stranu, jen matky mohou zažít pocit hrdosti, pýchy a zadostiučinení na školní besídce, maturitním plese či promoci svého potomka, kdy jen stěží zadržují proud horkých slz dojetí.

Být matkou není jednoduché. Je to těžká, nikdy nekončící práce.

Přestože jsem občas měla chuť své potomky zabít, přestože jsem s nimi zažila ošklivé chvíle, přestože jsme se pořád nesmáli, jsem ráda, že děti mám. A dnes už vzpomínáme jen na to pěkné a jsem vděčná, že jsme to mohli zažít.

Jako slunce nesvítí každý den, tak i v mateřství je počasí proměnlivé. A tak to je!

Být mámou je pro mě nejvíc.

Myslím, že i spousta otců prožívá něco podobného!

Autor: Zuzka Součková | čtvrtek 11.8.2016 11:57 | karma článku: 48.34 | přečteno: 66950x

Další články blogera

Zuzka Součková

Reklamní triky aneb Své vagině stejně nerozumím

Pustím televizi. Detektivka. Ještě nikdo nikoho nezabil, ale mně už padá hlava. Chvíli s ní mlátím o opěradlo gauče, jako když kvrdlám v hrnci puding, až mě rozbolí za krkem. Vezmu polštářek a zaujmu pohodlnou pozici vleže.

24.10.2017 v 13:07 | Karma článku: 46.35 | Přečteno: 13094 | Diskuse

Zuzka Součková

Přenechám tři roky staré dítě. Čistotné. Jen vážným zájemcům

Už jste někdy viděli takový inzerát? Neviděli? Opravdu? Děti se nepřenechávají jen tak? A co když vás jednoho dne už přestanou bavit?

5.10.2017 v 13:35 | Karma článku: 42.74 | Přečteno: 8870 | Diskuse

Zuzka Součková

Tour de česká hospoda aneb Atmosféra starých časů

V minulém článku jsem zmínila dvě hospody. Zatímco ze špinavé jsme byli se psem vykázáni (nevadí mi to), ve druhé, čisté a s vysokou úrovní služeb, nás přijali s úsměvem. Na toulkách Čechami jsem v pohostinství zažila víc.

4.9.2017 v 18:06 | Karma článku: 35.16 | Přečteno: 1722 | Diskuse

Zuzka Součková

Jak mě restaurace na českém venkově vrátila před rok 89

Zavedením EET některé venkovské hospody zavřely. Jezdíváme na kole mimo turistické oblasti a ráda bych si i tady dala kofolu, tam polévku, jinde třeba i nějaký zrzavý nealko ionťák. Už to není tak snadné jako dřív.

29.8.2017 v 15:32 | Karma článku: 45.01 | Přečteno: 22252 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Pokorná Mirka

Zákony profesora Parkinsona platí,

napadá mě často. Naposledy, když jsem slyšela o jednání nově zvolené poslanecké sněmovny. Parkinson bylo skutečné jméno skutečného profesora.

21.11.2017 v 15:19 | Karma článku: 11.27 | Přečteno: 305 |

Milan Šupa

Demaskování pokrytectví charity, přijímání migrantů a ekologie

Žijeme v době maximálního rozkvětu pokrytectví a tento fakt nebude žádnou novinkou pro nikoho, kdo je jenom trochu vnímavý.

21.11.2017 v 15:15 | Karma článku: 20.47 | Přečteno: 632 | Diskuse

Jana Slaninová

Kruté ženy

Kdo ví, kde to všechno začalo a jak. Jistě vím jen to, že jejich prabába, byla žena od rány a tvrdá jako chlap. A paličatá jak stádo beranů.

21.11.2017 v 14:30 | Karma článku: 10.48 | Přečteno: 388 | Diskuse

Josef Komárek

Byli mezi disidenty lidé „s podstatnou poruchou mozku“?

Oni sami mne přesvědčují, že ano. Nicméně bych se nedivil, kdyby ten „zvukař“ (tj. ten moravský kraválista) dostal za tu výtržnost od nějaké té ušlechtilé organisace Havlovu cenu. Ta ostatně k ničemu jinému neslouží.

21.11.2017 v 13:50 | Karma článku: 34.58 | Přečteno: 1265 | Diskuse

Ladislav Jakl

Stará levice umřela. Nová přebírá moc.

Sociální demokraté o víkendu sněmovali v Hradci Králové. Sešel se tam poprvé po prohraných volbách jejich Ústřední výkonný výbor a bylo to jednání neveselé.

21.11.2017 v 13:08 | Karma článku: 28.63 | Přečteno: 833 | Diskuse
VIP
Počet článků 248 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3199

Jsem především matka 3 dětí. Když děti dospěly, začala jsem běhat. Přestože jsem nikdy nebyla sportovní typ. Na mém příkladu je vidět, že když se chce, všechno jde

Vaše vzkazy mne potěší

Kliknutím na foto autorky se zobrazí všechny její články

V loňském roce vyšla moje prvotina, kniha s názvem Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě

29. 2. se narodilo mé páté dítě. Druhé papírové. Knížka Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne. Váží 365 g, má 250 stran, barevnou obálku, látkovou záložku a uvnitř je spousta písmen. Její hodnotu mimořádně zvedají překrásné ilustrace od mé dcery.
Obě dvě jsme v pořádku. Vy, kteří toužíte obohatit svoji knihovnu, napište mi. Děkuji vám za přízeň a doufám, že s ní strávíte krásné chvíle.

Zájemci o ni se mohou přihlásit na mém mailu: zuzkasouckova@atlas.cz



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.