Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Yes! Reportáž psaná na ocase

29. 08. 2016 8:54:04
YESenický půlmaraton jsem běžela poprvé loni. Po Valašském Hrbu to bylo moje druhé setkání s horským během. Plně se naplnila má domněnka, že v horách lze beztrestně přejít do chůze, protože nejsem sama, kdo sotva popadá dech.

Z tepla domova, s nohama zabalenýma v dece, s počítačem na klíně se tak snadno registrují horské kilometry. Obzvlášť, je-li leden a závod startuje až v srpnu.

Jenže! Začátkem března celé mé tělo zavirovávají nějaké malé potvory. Kašlu, div plíce nevyvrhnu, hlas si odejde někam na výlet, z čehož má můj muž, na rozdíl ode mě, velkou radost. Piju po hektolitrech bylinkové čaje, ještě dnes se mi při vzpomínce obrací žaludek, balím všechno od krku po žaludek do různých zábalů, mažu psí sádlo, kam se dá, a rozhodně nejsem schopná udělat jakýkoli rychlejší krok. Aby toho nebylo málo, když už, tak už, chytnou mě záda. Ani v dubnu pro mě má lékařka nenachází vhodný antivirák. Výsledek - za tyto dva měsíce naběháno celkem nula-nula-nic.

V květnu se můj stav zlepší a zřejmě z podstaty zaběhnu Vltavu Run i Valašský Hrb.

Cestou z Beskyd padne pevné rozhodnutí, že do Jeseníků musím natrénovat! Chca, nechca! Dny utíkají sprintem, já sice běhám, ale jak je mým zvykem, netrénuju. Za celé tři měsíce se jen jedenkrát, začátkem srpna, donutím desetkrát za sebou vyběhnout ten mini kopeček u nás za barákem – cca 60 metrů s převýšením asi 20 metrů. Přesto si poklepu na rameno a vyrazím spokojeně do Jeseníků. Letos budu na konci závodního pole za hvězdu! Už jenom proto, že mám krásnou novou červenou sukni a taktéž nové speedcrossy.

Stoupáme ke Skřítku, místu kde budeme spát, kde je i cíl, a já slyším, jak auto z posledních sil chrčí do kopce, přestože má pod kapotou spoustu koní. Zašimrá mě v břiše, hlava se zatočí, když si uvědomím, že pod kapotou nemám koně žádné, a že trénink nejspíš dostačující nebyl. Jako by toho nebylo málo, ráno jen tak tak stihneme autobus odvážející závodníky na start a jediné volné místo, které na mě zbyde, je na zemi. Na Červenohorské sedlo dorazím zelená jak jarní jetel. Silou vůle držím snídani na dně svých útrob, ale řeknu vám, kdyby řidič zatočil ještě jednou volantem...

Takový začátek závodu není zrovna to, co bych si představovala.

Start do kopce!

Zježí se mi vlasy hrůzou, když na vlastním těle zjistím, že za rok Jeseníky vyrostly. Ve vzpomínkách jsem měla krásnou, trochu drsnou krajinu s kopci, které při troše dobré vůle byly běhatelné. A letos? Kopce nahoru jsou kopcovatější, kořeny trčí ze země a dělají z cesty překážkovou dráhu, mezi nimi kameny a díry, které jsou hluboké, úzké a s mojí nohou nekompatibilní. Prkna na slatích mnohde chybí, a tam kde ještě nějaká zbyla, trčí do výšky hřebíky. Má běžecká forma se zasekla v březnu v posteli a dnes se rozhodla vůbec nevylézt. Švýcárnu, místo prvního občerstvení na šestém kilometru někdo přestěhoval minimálně o patnáct kilometrů dál. Když mě zahltí černé myšlenky, že tady dnes potupně zhynu, objeví se, a já měním rozhodnutí na „Přežít!“

Stoupající asfaltku ze Švýcárny na rozcestí k Pradědu s Luckou pojmeme konverzačně. Lucka je na tom podobně jako já, jen s tím rozdílem, že od začátku tvrdí, že to nedá, že to vzdá a já jí vysvětluju, jak jiná cesta než po vlastních nohách do cíle nevede, a že na to máme šest hodin. Při vyslovené téhle cifry se obě lekneme, až nadskočíme, takhle dlouho se tu trápit nehodláme a dokonce se rozběhneme.

Nezbytné foto s Pradědem

A pak kopec dolů. Jako by do mě vjel ďábel... ba ne... já kopce umím... tedy ty dolů. Běžím tak rychle, že obrazy kolem mě se rozmazávají. Někteří turisté mi tleskají, mám pocit hvězdy, ale nemůžu jim blahosklonně kynout, protože bych ztratila rovnováhu a upadla. Na Ovčárně jsem tak rychle, až tomu nevěřím. Už zdálky vidím, že polévka, na kterou se tak těším, stojí na svém místě. Kopnu do sebe dva kelímky. Tenhle doping mě dokonale nakopne a vyrážíme i s Luckou vzhůru k nebi na Vysokou Holi a Petrovy kameny. Cestou nahoru za sebou nechávám jednu dívčinu, Lucka za sebou nechává mě. Bavím se s maratoncem, který taky jde a dokonce mě i povzbuzuje. Tady bych všem maratoncům, kteří mě předběhli a potleskem nebo pozdravem podpořili, chtěla poděkovat. Je to milé. Však i já vám tleskám, když mě předbíháte. Přestože se to nemusí tak jevit, když běžím pomalu, je to pro mě také těžké a ještě ke všemu mé utrpení trvá déle.

Na hřeben se od zimy těším. Za prvé budu mít už za sebou to brutální stoupání a za druhé – ty výhledy. Nebyla bych to já, aby mé plány něco nezhatilo. Fučí tady silný protivítr, že se bojím otočit hlavou, aby mě nevrátil zpátky dolů. Probíjím se větrem, a zjišťuju, že oproti loňsku mám časový skluz. No jasně, ten vítr. A taky nedostatečný trénink, a taky nedostatečná motivace. Abyste tomu rozuměli, když jsem po dlouhém, padesátiletém cestování dorazila do stanice Padesát, ve které už čtyři roky žiju, uvědomila jsem si, že můžu dělat spoustu věcí jen proto, že chci. Běhat chci. Uštvat se nechci. Je mi fuk, na jakém místě se umístím. Já si běh užívám i přes bolístky, které mě cestou potkají.

S Luckou se střídavě potkáváme, předbíháme, občas prohodíme slovo. Chvilku ona, chvilku já taháme pilku.

Jelení studánka. Od loňska taky posunutá dál. Báječné holky mě povzbuzují, a protože Silva ví, že mám nové botky, starostlivě se ptá: „Co boty, Zuzi?“ Říkám: „Dobrý,“ a přemýšlím nad tím, že loni jsem běžela v silničkách, letos v trailovkách a výsledek? Zhruba stejný, nějaké malé bolístky z těžkého terénu tam jsou. Tak nevím...

Ztracené „zatracené“ kameny!

Teď už vede cesta jenom dolů. Když překonávám to nejhorší kameniště, mihne se kolem mě holka, maratonkyně. V ruce hůlky. Pravou zapíchne někam mezi šutry, tělem udělá hop, hop, zapíchne levou, odpíchne trojitý axel-paulsen a je fuč. Promnu si oči, nezdálo se mi to?

Ale snad to byl ten okamžik, snad cesta dolů, snad euforie, že už jenom asi pět kilometrů, rozpažím maličko ruce, abych udržela rovnováhu a se slovy: „Všichni jste blázni, jenom já jsem letadlo,“ odstartuju, naberu rychlost a frčím dolů. Předbíhám pět běžkyň, čímž se dostávám o pět pozic kupředu. Neřeším bolest prstů, nekoukám napravo, nalevo, jenom pořád dokola opakuju – všichni jste blázni, jen já jsem letadlo.

Jsem dole

Do cíle zbývá pět set metrů – rovina, možná neviditelný kopeček vzhůru. Už nejsem letadlo, už jsem taky blázen, a silou vůle šourám nohama k cílové bráně – odečítám metry, ale je to dlouhý. Cílová brána, rozběhnu se, ruce nahoru. Fotí mě Honza, který je tu už dávno. Objímáme se s Luckou, která dobíhá těsně za mnou - tak jsme to dokázaly! Odevzdám čip, dostanu tričko a náramek, milostivě nechám Honzu vystát frontu na jeho i mojí klobásu a kofolu.

Je konec. Oproti loňsku horší čas, horší pocity. Končím s vámi, Jeseníky! Tady mě už nikdo neuvidí!

O hodinu a půl později

Sedím na lavičce, slunce příjemně hladí moji tvář, hudba hraje, maratonci pořád dobíhají a já cítím, jak se mým tělem rozlévají pocity štěstí. „Ale jo, třeba mě příští rok Jeseníky nedostanou na kolena. Je tu tak nádherně a já můžu být ráda, že mám možnost být u toho. A znovu, a znovu vítězit sama nad sebou.“

P.S.: Děkuji tímto pořadatelům 3THX a BŽB za skvělou akci. Přes nízké startovné dokáží dát závodníkům kromě běhu i občerstvení na trati, v cíli, finisherské funkční tričko, a pak ještě spoustu benefitů ve formě kamenů, kořenů, ukopnutých palců, odřených kolen a dalších malých trápení.

Autor: Zuzka Součková | pondělí 29.8.2016 8:54 | karma článku: 31.00 | přečteno: 1142x

Další články blogera

Zuzka Součková

Reklamní triky aneb Své vagině stejně nerozumím

Pustím televizi. Detektivka. Ještě nikdo nikoho nezabil, ale mně už padá hlava. Chvíli s ní mlátím o opěradlo gauče, jako když kvrdlám v hrnci puding, až mě rozbolí za krkem. Vezmu polštářek a zaujmu pohodlnou pozici vleže.

24.10.2017 v 13:07 | Karma článku: 46.35 | Přečteno: 13094 | Diskuse

Zuzka Součková

Přenechám tři roky staré dítě. Čistotné. Jen vážným zájemcům

Už jste někdy viděli takový inzerát? Neviděli? Opravdu? Děti se nepřenechávají jen tak? A co když vás jednoho dne už přestanou bavit?

5.10.2017 v 13:35 | Karma článku: 42.74 | Přečteno: 8870 | Diskuse

Zuzka Součková

Tour de česká hospoda aneb Atmosféra starých časů

V minulém článku jsem zmínila dvě hospody. Zatímco ze špinavé jsme byli se psem vykázáni (nevadí mi to), ve druhé, čisté a s vysokou úrovní služeb, nás přijali s úsměvem. Na toulkách Čechami jsem v pohostinství zažila víc.

4.9.2017 v 18:06 | Karma článku: 35.16 | Přečteno: 1722 | Diskuse

Zuzka Součková

Jak mě restaurace na českém venkově vrátila před rok 89

Zavedením EET některé venkovské hospody zavřely. Jezdíváme na kole mimo turistické oblasti a ráda bych si i tady dala kofolu, tam polévku, jinde třeba i nějaký zrzavý nealko ionťák. Už to není tak snadné jako dřív.

29.8.2017 v 15:32 | Karma článku: 45.01 | Přečteno: 22252 | Diskuse

Další články z rubriky Letní běh

Matus Zahoransky

Pan žere repú i kon travú

Sú v živote veci alebo zážitky, ktoré vám pripadajú ako neuveriteľné. Napríklad som ani netušil, aký mám vynikajúci francúzsky prízvuk.

25.7.2017 v 14:57 | Karma článku: 6.83 | Přečteno: 235 | Diskuse

Vlasta Fišrová

Běháš, běhám, běháme... i bílý kůň přišel

Běhají po cestách i necestách, lidé nejrůznějšího věku i profesí. Nemusí být Emilem Zátopkem nebo Usainem Boltem. Stačí běhat pro radost a zdraví. Anebo pro psí útulky. To jsem zažila v Klášterci nad Ohří v zámeckém parku.

2.7.2017 v 9:44 | Karma článku: 5.47 | Přečteno: 147 |

Lucie Hrdličková

Překážkový běh Lutic Run Litice

Není běh nuda? Co zkusit překážkový běh? Ne Predátora ještě ne. Jen takový běh na pohodu v Liticích v přírodě.

4.6.2017 v 17:14 | Karma článku: 6.48 | Přečteno: 308 | Diskuse

Aleš Dvořák

Běhej Lesy - Brdy

Byl jsem upozorněn, že můj původní článek obsahuje reklamu a byl smazán, tak snad teď už to bude v pořádku. Jedná se o recenzi na běžecký závod Běhej Brdy s přidanou hodnotou :)

2.5.2017 v 8:29 | Karma článku: 7.86 | Přečteno: 141 | Diskuse

Pavla Okálová

Když já nevidím tebe, ty nevidíš mě!

Z deníku autistovy matky před tím, než se definitivně zbláznila...... Dnes na téma: Vidím, cítím, chápu, mluvím "modře", aneb myšlenkové pochody v praxi.

7.4.2017 v 0:35 | Karma článku: 17.48 | Přečteno: 737 | Diskuse
VIP
Počet článků 248 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3199

Jsem především matka 3 dětí. Když děti dospěly, začala jsem běhat. Přestože jsem nikdy nebyla sportovní typ. Na mém příkladu je vidět, že když se chce, všechno jde

Vaše vzkazy mne potěší

Kliknutím na foto autorky se zobrazí všechny její články

V loňském roce vyšla moje prvotina, kniha s názvem Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě

29. 2. se narodilo mé páté dítě. Druhé papírové. Knížka Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne. Váží 365 g, má 250 stran, barevnou obálku, látkovou záložku a uvnitř je spousta písmen. Její hodnotu mimořádně zvedají překrásné ilustrace od mé dcery.
Obě dvě jsme v pořádku. Vy, kteří toužíte obohatit svoji knihovnu, napište mi. Děkuji vám za přízeň a doufám, že s ní strávíte krásné chvíle.

Zájemci o ni se mohou přihlásit na mém mailu: zuzkasouckova@atlas.cz



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.