Pátek 29. května 2020, svátek má Maxmilián, Maxim
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 29. května 2020 Maxmilián, Maxim

Horor poštovní

4. 03. 2017 7:32:42
Někdy se to už tak sejde, že jeden musí vyrazit na poštu. Čeká tam na mě dopis do vlastních rukou a také balíček, který jsem si sama objednala. Byla to moje chyba, že jsem se stavěla cestou z práce, tedy ve špičce.

Naše pošta není velká. Myslím prostory pro veřejnost. Jinak budova je to vysoká, historická, obsahující spousty tajemných zákoutí, ve kterých skrývá nedoručené dopisy, nevyzvednuté balíky, peníze čekající na doručení, pozvání k soudu, úřední psaní, milostné pozdravy...

Přicházím, zatlačím na kliku, vejdu dovnitř. Tři schody, skleněné dveře, které se přede mnou úslužně samy otevřou a zvou dál. Připadám si jako královna. Zdá se, že jsem veledůležitý klient a jako takový zvána ke vstupu. Chybí jen uvítání chlebem a solí.

Vejdu, zalapám po dechu, podlomí se mi kolena. Pocit důležitého klienta se rozplývá jako mráček v letním horkém odpoledni. Místnost, žádná obrovská hala, je nacpaná k prasknutí. Vzduch hustý, že by se dal krájet, vůně a pachy se navzájem prolínají a vytváří nedýchatelno. Ten stařík, co se třese a ohřívá v koutě u radiátoru, vypadá, že tady postává už několik dní, možná týdnů. Přes dav lidí není vidět konec místnosti. U tří ze čtyř přepážek se vinou jako nekonečné šňůry perel fronty lidí. Tady dávají něco zadarmo? Sakra, snad jsem se omylem nepřimíchala k rozdávání koblih! Nebo se najde jiný důvod? Potřebují všichni poštovní služby? Coby holka světem protřelá se postavím k prázdné přepážce. Než si všimnu, že nefunguje (proč?), předběhne mě u fungujících několik lidí. Pár zoufalců se naštěstí postavilo za mě, takže nevypadám jako pitomec sama .

Nenápadně, pohledem lovící šelmy se rozhlídnu, udělám úkrok vlevo, tři kroky vpřed a už stojím úspěšně na konci hada k přepážce fungující. V ruce třímám výzvu, kterou jsem našla ve schránce.

Přemýšlím nad tím, co budeme dělat, vejde-li sebevražedný atentátník. Odtud není úniku. Jsme tu namačkáni jako sardinky v plechu, tělo na tělo. Už vím, jak se asi cítí moje oblečení v mém šatníku. Začíná se mi dělat z nedostatku vzduchu a prostoru mdlo. Ale blížím se k okýnku, nesmím ztratit pozici, tím že bych náhodou omdlela, takže zabojuju a už jsem na řadě. Úřednice letmým pohledem zjistí, že stojím špatně, ukáže na přepážku, kde jsem měla stát a upozorní mě, že došlo k obnově České pošty a doporučená psaní přestěhovali naproti. Vrrrr! Chce se mi předvést hysterický záchvat. Lehnout si na zem, kopat nohama do země, případně bušit hlavou do zdi. Ovšem hlavou zeď neprorazíš, v tomto apatickém davu není vhodné publikum, nikdo můj výkon stejně neocení, všichni by mě předběhli a taky to bolí, tak jen poslušně jako ovce s hlavou skloněnou k zemi udělám pár kroků, a protlačím se davem smrdutých kabátů ke správné přepážce. V rozčilení zapomenu, že si mám ještě vyzvednout balíček na dobírku.

U protější přepážky jsem obsloužená právě ve chvíli, kdy moje kuří oko na palci začíná brečet.

„A ještě tu mám balíček, přišla mi esemeska.“

„To je na dobírku?“

„Hmm.“

„Tak to musíte naproti, to já tady nemám,“ pracovnice omluvně pokrčí rameny. Po dlouhém dni plném front a zapšklých lidí je evidentně grogy. Docela ji chápu, přesto znovu zaskřípu zubama, otřu z čela studený pot a potlačím zvracení! Kuří oko propuká v neutišitelný pláč. Dostal mě ten poštovní šiml, chytil za uši a postavil znovu do fronty, ve které jsem už jednou byla.

Jsem úplně bez šťávy. Apatická stejně jako ostatní lidi v našem davu na naší poště. Přichází další a další a poslušně se řadí do front. Málokdo má sílu se usmát, ale všem je do pláče. Občas se někteří pozdraví nebo si mlčky pokynou. Každý prožívá svůj soukromý příběh.

Ve chvíli, kdy v ruce konečně třímám balíček i dopis, se už nedokážu ani radovat. Cítím se vyčerpaná jako bych uběhla maraton. Vidím, že ženy za přepážkami na tom nejsou o moc lépe.

Skleněné moderní dveře se přede mnou otevřou, za mnou zavřou, a já si můžu připadat jako královna. Mise splněna.

Uff, miluju Českou poštu a její služby.

P.S.: abych nebyla nespravedlivá - kdykoli si objednám balík do ruky, vždycky mi pošťák volá, a má snahu se se mnou domluvit. Bohužel málokdy jsem dopoledne doma, takže balíček nechává na poště k vyzvednutí.

P.P.S.: ze spolehlivých zdrojů vím, že chleba, který ženy za přepážkami jedí, je tvrdě, velmi tvrdě vydřený.

Autor: Zuzka Součková | sobota 4.3.2017 7:32 | karma článku: 34.83 | přečteno: 2918x

Další články blogera

Zuzka Součková

Je svět v pořádku?

Brzké jarní ráno, venku je ještě tma. Zavrtím se na posteli, probudí mě nějaký zvuk. Nastražím uši. Aha. To první ptáci zpěváci nastupují na scénu. Zatím zřejmě jen ladí tóny jako muzikanti před koncertem.

3.5.2020 v 19:05 | Karma článku: 21.95 | Přečteno: 546 | Diskuse

Zuzka Součková

V ortopedické čekárně

Pravou berli postavím do rohu, vezmu za kliku, otevřu dveře. Nezapomenu zastrčit berli zpátky do podpaží a ladným skokokrokem se vsunu dovnitř. Čekárna je plná, ale jedna židle zasunutá v koutě na mě čeká. Ztěžka na ni dopadnu.

27.4.2019 v 19:48 | Karma článku: 35.87 | Přečteno: 3156 | Diskuse

Zuzka Součková

Jsem nemohoucí, ale bojuju

Klaním se před všemi, kteří mají jakýkoli handicap. Ať už někomu neslouží ruce, nohy, oči, uši, či nějaký tělesný orgán, vždycky je to problém. Mně momentálně podala výpověď ze služby pravá noha.

17.4.2019 v 12:48 | Karma článku: 27.78 | Přečteno: 1230 | Diskuse

Zuzka Součková

Vytrácí se slušnost?

Scházím školní schodiště, proti mně se žene dětské stádo. Nedržet se zábradlí, ti malí predátoři by mě smetli. Někteří pozdraví.

25.3.2019 v 18:09 | Karma článku: 42.12 | Přečteno: 3274 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Dáša Stárková

Paní Veroniko Brožová, jste skvělá, držte se a nedejte se

Nenechte se prosím udolat. Učinila jste správně, že jste hejtmanku Středočeského kraje informovala. Díky její reakci víme, jak nespolehlivé máme vedení a jak bezostyšně hazarduje se zdravím vás zdravotníků i nás občanů.

29.5.2020 v 14:52 | Karma článku: 10.78 | Přečteno: 90 | Diskuse

David Gruber

Když lidé na internetu myslí emocemi, a ne rozumem

Internetová diskusní kanálie, závistivé pomluvy, drsné polemiky hemžící se urážkami, sebezahleděná nadpozemská jistota o vlastní pravdě a o nepravdě těch druhých... Toho jsme svědky dnes a denně zhusta. Co za tím vězí?

29.5.2020 v 14:02 | Karma článku: 11.32 | Přečteno: 235 | Diskuse

Zdeňka Ortová

Pamatovák aneb Mozkový jogging

Věděli jste, že člověk v dávných dobách ušel denně v průměru 19 kilometrů? A že pro správnou činnost paměti je nezbytný pohyb?

29.5.2020 v 10:59 | Karma článku: 16.36 | Přečteno: 240 | Diskuse

Pavla Kolářová

Kam s ní?

Před lety byla taková příjemně měkoučká, pěkně tvarovaná a pružná. Každý se s ní rád pomazlil a těch radostí, co si do sytosti užili... Jó to byly časy! Bezstarostné mládí plné divokých a vášnivých nocí, láskyplných vzdechů a...

28.5.2020 v 16:04 | Karma článku: 15.93 | Přečteno: 415 | Diskuse

Lukáš Burget

Lipovská vstoupí do Rady, Kalousek vystoupí z církve

Byli zvoleni tři z patnácti členů Rady České televize a reakce některých politiků stanovují nové dimenze hysterie

28.5.2020 v 16:00 | Karma článku: 38.32 | Přečteno: 984 | Diskuse
VIP
Počet článků 280 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3237

„V okamžiku, kdy jsem pochopila, že dokážu všechno, co si umanu, se můj život obrátil naruby. Životní zkušenosti mi ukázaly, že se nemusím brát vážně a s úsměvem jde všechno líp. Limity, které mám, si tvořím sama ve své hlavě a je jen na mně, jestli je překonám.“

 

Jsem autorkou knih:

Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě

Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne,

a knih fejetonů ze života:

Běh života s úsměvem

Diagnóza žena

Když mi budete chtít něco sdělit, můžete napsat: zuzkasouckova@atlas.cz

 

Pokud se vám mé psaní líbí, navštivte také moji fb stránku, kde často glosuji běžné životní situace:

https://www.facebook.com/zuzkasouckovaspisovatelka/?pnref=lhc

Vaše vzkazy mne potěší.

Najdete na iDNES.cz