Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Mobil - sluha nebo pán?

29. 07. 2017 7:47:44
My máme mobily, aby nám sloužily. A co když se vybijí? Pak jsou nám nanic. Hlavně, že máme mobily, bez nich bychom už nežili.

Když jsem byla malá, neměli jsme žádný telefon. Šlo to. Nevolali jsme si několikrát denně. Rodiče přes den nikdy nevěděli, kde se potulujeme. Když jsme s bratrem nepřišli domů včas, volala máma z okna: "Zuzko, Jirko, domů! Večeře! Ihned!" Když jsme nereagovali na přísný hlas matky učitelky, vyrazila na ulici, pobíhala mezi paneláky, zvonila na známé. Určitě byla vystrašená, což se poznalo hned, jakmile jsme se našli. Dostali jsme na zadek a několika denní zákaz běhat venku. Tenkrát nám to hodně vadilo. My jsme totiž měli svoje sociální sítě na schodech paneláku, kde jsme se scházeli, starší poučovali mladší. A taky v křoví za sídlištěm, kde vznikaly první lásky, zkoušeli jsme první polibky, první cigarety, prožívali první nedorozumění, první hádky i rvačky.

Rodiče tenkrát nehlídali každý náš krok a šlo to. Bylo jsem vždycky mile překvapená, když jsem se vrátila ze školního výletu a máma, přestože nevěděla, kdy přesně dorazíme, byla doma.

Pak jsem byla větší a pořídila si svoji rodinu. Po dlouhých letech plných žádostí o telefonní linku jsme milostivě byli soudruhy vyslyšeni. Hurá, spojeni se světem. Po večerech vykecávám s kamarádkou na druhém konci republiky. Když se dítě včas nevrací z venku, volám z okna, zvoním stejně jako kdysi před dvaceti roky má matka na rodiny jeho kamarádů. V den, kdy se dítě mělo vrátit ze školního výletu, raději celé odpoledne čekám, abych byla doma, až přijede.

Pak jsem byla ještě větší, pokrok se nezastavil, a přišly mobily. Vlítly mezi nás jako kobylky. Obsadily všechna volná místa. I naše náctileté děti našly pod stromečkem tlačítkovou Nokii. Ovšem pro mě, jako matku, to neznamená, že se budu o děti méně bát. Kdykoli jsem své teenagery mobilem sháněla, když nepřišly domů včas, telefon zásadně nebraly. Má fantazie pracovala naplno, v černých barvách jsem viděla, jak mým dětičkám někdo ubližuje. Předpokládám, že to tak funguje pořád a uvědomuji si, že zakázat dětem dnes běhání venku je kontraproduktivní. Dnešní děti nemají potřebu scházet se na schodech. Setkávají se virtuálně prostřednictvím svých smartfounů z tepla domova.

Díky mobilním telefonům je život jednodušší.

Třeba máme domluvenou schůzku. Dříve jsme tam museli jít, i kdyby hrom bil, protože jsme nechtěli být za hulváty. Dnes, když se nám nechce, nebo se něco změní, zvedneme telefon a omluvíme se. Přijali jsme je do svých životů a plně na ně spoléháme.

Tuhle jsem čekala jednu osobu.
Nepřišla.
Je spolehlivá. Bezdůvodně by se na mě nevykašlala. Mám strach, jestli se jí něco nestalo.
Chci jí zavolat.
Telefon leží na dně tašky zcela vybitý.
Nemůžu jí zavolat.
Ona mi poslala zprávu, proč nedorazí.
Zprávu jsem nepřečetla díky vybitému telefonu.

Ano, technika je dokonalá, mnohem dokonalejší než my, ale protože ji ovládá jen člověk, může selhat. A proto na ni zcela nespoléhejme.

Uvědomme si, že nám má sloužit, nikoli nás ovládat!

Autor: Zuzka Součková | sobota 29.7.2017 7:47 | karma článku: 30.03 | přečteno: 932x

Další články blogera

Zuzka Součková

Přenechám tři roky staré dítě. Čistotné. Jen vážným zájemcům

Už jste někdy viděli takový inzerát? Neviděli? Opravdu? Děti se nepřenechávají jen tak? A co když vás jednoho dne už přestanou bavit?

5.10.2017 v 13:35 | Karma článku: 41.32 | Přečteno: 6564 | Diskuse

Zuzka Součková

Tour de česká hospoda aneb Atmosféra starých časů

V minulém článku jsem zmínila dvě hospody. Zatímco ze špinavé jsme byli se psem vykázáni (nevadí mi to), ve druhé, čisté a s vysokou úrovní služeb, nás přijali s úsměvem. Na toulkách Čechami jsem v pohostinství zažila víc.

4.9.2017 v 18:06 | Karma článku: 34.20 | Přečteno: 1394 | Diskuse

Zuzka Součková

Jak mě restaurace na českém venkově vrátila před rok 89

Zavedením EET některé venkovské hospody zavřely. Jezdíváme na kole mimo turistické oblasti a ráda bych si i tady dala kofolu, tam polévku, jinde třeba i nějaký zrzavý nealko ionťák. Už to není tak snadné jako dřív.

29.8.2017 v 15:32 | Karma článku: 44.89 | Přečteno: 21822 | Diskuse

Zuzka Součková

Tyranové týrají...

Narodili jsme se jako lidé, a přesto v sobě každý máme kousek zvířete. Někdo je slepice, jiný kočka, prase, ten řve jako tygr. Navzájem si říkáme Ty vole. A učitelka, která chce po dětech vědomosti, je pro některé rodiče kráva.

24.8.2017 v 12:53 | Karma článku: 31.99 | Přečteno: 1611 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Petr Omelka

O zakopaných Němcích, chytání syslů a vstupu do KSČ

Byla to taková krásná pozdně letní neděle, provoněná začínajícím podzimem. Čas burčáku a zvláštních setkání.

16.10.2017 v 20:53 | Karma článku: 12.65 | Přečteno: 286 | Diskuse

Pavel Vrba

Byl jsem dneska poctěn, když jsem tu vobálku vobržel.

A hnedle se cejtím takovej důležitej a chtěnej. Nestává se mi to často, maximálně jedenkrát za 4 roky. A taková vobálka, ta v sobě ukrejvá zajímavý věci. K pobavení, k pláči i znechucení. Když ji totiž votevřu, nestačím se divit.

16.10.2017 v 18:12 | Karma článku: 19.49 | Přečteno: 463 | Diskuse

Vladimír Aim

Tohle máme volit

Již v pondělí se všichni budeme držet za hlavy a naříkat, koho jsme si to zvolili, a bude nám jasné, že tlupa právě zvolených není schopna zodpovědně rozhodovat vůbec o ničem.

16.10.2017 v 17:35 | Karma článku: 11.41 | Přečteno: 554 | Diskuse

Martin Faltýn

Volební guláš a koblihy už nestačí. Je třeba přidat!

Každý se rád občas nechá překvapit něčím neobvyklým, novým, zajímavým... někdy i neotřelým. A to i ve volbách. A tak je guláš nahrazen koblihami, druhdy se jezdilo "Zemákem"... Občas to ale přestřelí.

16.10.2017 v 17:20 | Karma článku: 6.83 | Přečteno: 246 | Diskuse

Jana Slaninová

Lotr intelektuál

Pohádky jsou něco, co nás provází od dětství. Holky chtějí být princezny nebo Popelky, kluci rytíři nebo lapkové. A s některými jejich touhy rostou.

16.10.2017 v 9:33 | Karma článku: 15.65 | Přečteno: 397 | Diskuse
VIP
Počet článků 247 Celková karma 38.08 Průměrná čtenost 3143

Jsem především matka 3 dětí. Když děti dospěly, začala jsem běhat. Přestože jsem nikdy nebyla sportovní typ. Na mém příkladu je vidět, že když se chce, všechno jde

Vaše vzkazy mne potěší

Kliknutím na foto autorky se zobrazí všechny její články

V loňském roce vyšla moje prvotina, kniha s názvem Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě

29. 2. se narodilo mé páté dítě. Druhé papírové. Knížka Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne. Váží 365 g, má 250 stran, barevnou obálku, látkovou záložku a uvnitř je spousta písmen. Její hodnotu mimořádně zvedají překrásné ilustrace od mé dcery.
Obě dvě jsme v pořádku. Vy, kteří toužíte obohatit svoji knihovnu, napište mi. Děkuji vám za přízeň a doufám, že s ní strávíte krásné chvíle.

Zájemci o ni se mohou přihlásit na mém mailu: zuzkasouckova@atlas.cz



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.