Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak mě restaurace na českém venkově vrátila před rok 89

29. 08. 2017 15:32:14
Zavedením EET některé venkovské hospody zavřely. Jezdíváme na kole mimo turistické oblasti a ráda bych si i tady dala kofolu, tam polévku, jinde třeba i nějaký zrzavý nealko ionťák. Už to není tak snadné jako dřív.

Tuhle jsme v jedné úplně zapadlé vísce našli. Nebyla to hospoda, ale klub. Měli jenom pití, tak jsme se napili a pokračovali dál.

Cílem cesty byl Miřkov, kde jsme před pár lety pojedli a naivně doufali, že hospoda pořád funguje. Cestovali jsme na kolech. Kola naložená až po střechu. Že bicykl nemá střechu? I tak jsme měli slušný náklad. Spacáky, karimatky, nějaký ten suchý hadérek na převlečení, nechyběly kartáčky na zuby, toaletní papír, mýdlo a pro mě, za každých okolností nezbytná rtěnka. Manžel má za zadním kolem přidělaný vozík pro psa, ve kterém náš mazlík cestuje, pokud jedeme z kopce nebo po silnici. V terénu, kde mu nehrozí nebezpečí, běží vedle nás, někdy trochu uteče, když chytne stopu, ale vždy se na povel (pravda, dosud jsme nezjistili na který!), vrátí. Není to žádný "baskervil", je to milý přítulný kokršpaněl. Člen naší domácnosti přinášející nám spoustu radosti. Po odchodu dospělých dětí z domova nahradil prázdné místo. Je to prostě náš miláček. A kdo má psy, pochopí. Pes miluje bez výhrad, sežere, co dostane, nikdy neodmlouvá, neprotáčí panenky a nemyslí si o nás, že jsme pitomci. A pokud si to myslí, nedává to najevo. No prostě, miláček. Promiňte, že jsem se o psu rozepsala, ale v tomto příběhu hraje téměř hlavní roli.

Blížil se večer, byli jsme hladoví po celodenním putování, když jsme do Miřkova dorazili. Představa teplého piva a studeného jídla nás hnala kupředu. Nebo to bylo obráceně? V každém případě při příjezdu do vsi se nám zdál hostinec jaksi zpustlý. Špinavá okna, zvenku byly vidět zvednuté židle.

"To jsem si myslela, to je jasný," prodávám svou inteligenci, "už to tady nefunguje."

Stojíme před hospodou, rozmýšlíme co dál, nejbližší hospoda devět kilometrů daleko, na krku blížící se večer. Když vtom zevnitř vyjde motající se osoba. Muž a nastupuje do auta. Hmm, uhýbáme s koly stranou, zdá se, že by nás tento kaskadér mohl přejet. Přesto se můj chlap zeptá: "Prosím vás, oni mají otevřeno?"

"No jasně," zní odpověď na půl huby, přičemž zaklapne dveře u auta a nastartuje. Pneumatiky zakvílí, jako formule na závodním okruhu se škodovka odpíchne a vyrazí někam do pryč. Jen zvířený prach zůstává v našich očích jako památka na onoho člověka.

Muž se jde dovnitř podívat a taky zjistit, jestli bychom si naložená kola mohli nechat někde v chodbě. Když konečně vymnu prach z očí, pořádně se rozkoukám, rozhlédnu se a vidím, že na dveřích visí papír:

VAŘÍME DO 25. 8.

To stihnem, pomyslím si.

Vrací se, mává na mě, jako že jo... Taháme naložená kola včetně vozíku asi pět schodů. Opřeme je v chodbě, psa přivážeme na vodítko a vejdeme společně do lokálu, který zeje prázdnotou.

První, co mě švihne přes nos, je nechutný zápach přepáleného oleje. Otřesu se hnusem. Druhý moment: všechno je strašně špinavé, takové eklhaft (hezky česky řečeno!). Jeden stůl zavalený nějakým bordelem, na první dojem jsem nezjistila, co to je - nádobí, papíry, nějaké předměty, rádio, počítač, cigarety. Paní sedící u něho má na sobě ušmudlanou noční košili, z vlasů jí odkapává zřejmě ten přepálený tuk z friťáku. Špinavýma rukama možná zpracovává účetnictví této restaurace, nebo odesílá evidenci tržeb. Vedle ní stojí podobná žena, trochu starší, opět v triku ála noční košile končící těsně pod zadkem. Hrdě vystavuje na odiv celému lokálu svá macatá stehna včetně celulitidy. Špinavé prsty na nohou svědčí o tom, že se právě asi vrátila z pole, kde několik týdnů jednotila řepu. Z kuchyně, která je za výčepem, přichází další člověk. Kuchař? Obdoba ženštin v mužském vydání. Akorát nemá zadek a celulitidu, ale před sebou valí pivní břich velikosti pořádného nafukovacího balónu. Je oblečený do bílého trika, které bylo bílé naposledy v minulém století, teď je pokydané bůhvíčím.

Žaludek se smrskává, začíná protestovat a já začínám mít pocit, že v této putyce jíst nechci. Personál ani prostředí rozhodně nebudí dojem, že by tady byli držiteli Michelinských hvězd.

Muž za výčepem nás sjede otráveným pohledem, pak sklopí oči a zrak mu padne na psa. "Tak to prr, sem se psem nesmíte!" zavelí, zvedne ukazováček a v gestu - Ven! - čeká. Skoro by se zdálo, že hajluje, kdyby ruku zvedl o pár centimetrů výš.

"Na vesnici a nesmí sem pes?" diví se můj muž.

"My na vesnici máme psy u boudy," odpoví jedna z ženštin vychlastaným chraplavým hlasem, odkašle si, polkne hlen a poťouchle se uchichtne.

"My máme psa jako člena rodiny," odpovím a chci pokračovat v diskuzi, že v týhle zaplivaný putyce je ten pes ze všech nejčistší, nejudržovanější a možná i nejvychovanější. Můj chlap mě už zná, nepotřebuje tady vést jakoukoli diskuzi, tudíž mě popadne za ruku a táhne ven.

Venku se na sebe podíváme, nevěřícně zakroutíme hlavou a začneme se nahlas řehtat. Tak tohle jsme nečekali. Je dobře, že nás vyhodili, asi bychom si tam jídlo stejně nedali. Je pravděpodobné, že to co tam nabízeli, bude stejně prošlé, zašlé a nechutné jako osazenstvo, se kterým jsme měli tu čest.

Jediné co nás štve, že musíme kola i s vozíkem zase přetahat po schodech ven!

Tento příběh má dobrý konec. V devět kilometrů vzdáleném Horšovském Týně nás v Zámecké restauraci přijali i se psem, donesli výborné jídlo nejen nám, ale i psovi misku s vodou. A personál? Ten hýřil úsměvy, nešetřil vlídným slovem a snažil se, abychom se cítili dobře.

Autor: Zuzka Součková | úterý 29.8.2017 15:32 | karma článku: 45.01 | přečteno: 22252x

Další články blogera

Zuzka Součková

Reklamní triky aneb Své vagině stejně nerozumím

Pustím televizi. Detektivka. Ještě nikdo nikoho nezabil, ale mně už padá hlava. Chvíli s ní mlátím o opěradlo gauče, jako když kvrdlám v hrnci puding, až mě rozbolí za krkem. Vezmu polštářek a zaujmu pohodlnou pozici vleže.

24.10.2017 v 13:07 | Karma článku: 46.35 | Přečteno: 13094 | Diskuse

Zuzka Součková

Přenechám tři roky staré dítě. Čistotné. Jen vážným zájemcům

Už jste někdy viděli takový inzerát? Neviděli? Opravdu? Děti se nepřenechávají jen tak? A co když vás jednoho dne už přestanou bavit?

5.10.2017 v 13:35 | Karma článku: 42.74 | Přečteno: 8904 | Diskuse

Zuzka Součková

Tour de česká hospoda aneb Atmosféra starých časů

V minulém článku jsem zmínila dvě hospody. Zatímco ze špinavé jsme byli se psem vykázáni (nevadí mi to), ve druhé, čisté a s vysokou úrovní služeb, nás přijali s úsměvem. Na toulkách Čechami jsem v pohostinství zažila víc.

4.9.2017 v 18:06 | Karma článku: 35.16 | Přečteno: 1722 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Pokorná Mirka

Zákony profesora Parkinsona platí,

napadá mě často. Naposledy, když jsem slyšela o jednání nově zvolené poslanecké sněmovny. Parkinson bylo skutečné jméno skutečného profesora.

21.11.2017 v 15:19 | Karma článku: 11.94 | Přečteno: 325 |

Milan Šupa

Demaskování pokrytectví charity, přijímání migrantů a ekologie

Žijeme v době maximálního rozkvětu pokrytectví a tento fakt nebude žádnou novinkou pro nikoho, kdo je jenom trochu vnímavý.

21.11.2017 v 15:15 | Karma článku: 21.56 | Přečteno: 687 | Diskuse

Jana Slaninová

Kruté ženy

Kdo ví, kde to všechno začalo a jak. Jistě vím jen to, že jejich prabába, byla žena od rány a tvrdá jako chlap. A paličatá jak stádo beranů.

21.11.2017 v 14:30 | Karma článku: 10.48 | Přečteno: 398 | Diskuse

Josef Komárek

Byli mezi disidenty lidé „s podstatnou poruchou mozku“?

Oni sami mne přesvědčují, že ano. Nicméně bych se nedivil, kdyby ten „zvukař“ (tj. ten moravský kraválista) dostal za tu výtržnost od nějaké té ušlechtilé organisace Havlovu cenu. Ta ostatně k ničemu jinému neslouží.

21.11.2017 v 13:50 | Karma článku: 34.75 | Přečteno: 1312 | Diskuse

Ladislav Jakl

Stará levice umřela. Nová přebírá moc.

Sociální demokraté o víkendu sněmovali v Hradci Králové. Sešel se tam poprvé po prohraných volbách jejich Ústřední výkonný výbor a bylo to jednání neveselé.

21.11.2017 v 13:08 | Karma článku: 29.30 | Přečteno: 876 | Diskuse
VIP
Počet článků 248 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3199

Jsem především matka 3 dětí. Když děti dospěly, začala jsem běhat. Přestože jsem nikdy nebyla sportovní typ. Na mém příkladu je vidět, že když se chce, všechno jde

Vaše vzkazy mne potěší

Kliknutím na foto autorky se zobrazí všechny její články

V loňském roce vyšla moje prvotina, kniha s názvem Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě

29. 2. se narodilo mé páté dítě. Druhé papírové. Knížka Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne. Váží 365 g, má 250 stran, barevnou obálku, látkovou záložku a uvnitř je spousta písmen. Její hodnotu mimořádně zvedají překrásné ilustrace od mé dcery.
Obě dvě jsme v pořádku. Vy, kteří toužíte obohatit svoji knihovnu, napište mi. Děkuji vám za přízeň a doufám, že s ní strávíte krásné chvíle.

Zájemci o ni se mohou přihlásit na mém mailu: zuzkasouckova@atlas.cz



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.