Pátek 29. května 2020, svátek má Maxmilián, Maxim
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pátek 29. května 2020 Maxmilián, Maxim

Jak mě restaurace na českém venkově vrátila před rok 89

29. 08. 2017 15:32:14
Zavedením EET některé venkovské hospody zavřely. Jezdíváme na kole mimo turistické oblasti a ráda bych si i tady dala kofolu, tam polévku, jinde třeba i nějaký zrzavý nealko ionťák. Už to není tak snadné jako dřív.

Tuhle jsme v jedné úplně zapadlé vísce našli. Nebyla to hospoda, ale klub. Měli jenom pití, tak jsme se napili a pokračovali dál.

Cílem cesty byl Miřkov, kde jsme před pár lety pojedli a naivně doufali, že hospoda pořád funguje. Cestovali jsme na kolech. Kola naložená až po střechu. Že bicykl nemá střechu? I tak jsme měli slušný náklad. Spacáky, karimatky, nějaký ten suchý hadérek na převlečení, nechyběly kartáčky na zuby, toaletní papír, mýdlo a pro mě, za každých okolností nezbytná rtěnka. Manžel má za zadním kolem přidělaný vozík pro psa, ve kterém náš mazlík cestuje, pokud jedeme z kopce nebo po silnici. V terénu, kde mu nehrozí nebezpečí, běží vedle nás, někdy trochu uteče, když chytne stopu, ale vždy se na povel (pravda, dosud jsme nezjistili na který!), vrátí. Není to žádný "baskervil", je to milý přítulný kokršpaněl. Člen naší domácnosti přinášející nám spoustu radosti. Po odchodu dospělých dětí z domova nahradil prázdné místo. Je to prostě náš miláček. A kdo má psy, pochopí. Pes miluje bez výhrad, sežere, co dostane, nikdy neodmlouvá, neprotáčí panenky a nemyslí si o nás, že jsme pitomci. A pokud si to myslí, nedává to najevo. No prostě, miláček. Promiňte, že jsem se o psu rozepsala, ale v tomto příběhu hraje téměř hlavní roli.

Blížil se večer, byli jsme hladoví po celodenním putování, když jsme do Miřkova dorazili. Představa teplého piva a studeného jídla nás hnala kupředu. Nebo to bylo obráceně? V každém případě při příjezdu do vsi se nám zdál hostinec jaksi zpustlý. Špinavá okna, zvenku byly vidět zvednuté židle.

"To jsem si myslela, to je jasný," prodávám svou inteligenci, "už to tady nefunguje."

Stojíme před hospodou, rozmýšlíme co dál, nejbližší hospoda devět kilometrů daleko, na krku blížící se večer. Když vtom zevnitř vyjde motající se osoba. Muž a nastupuje do auta. Hmm, uhýbáme s koly stranou, zdá se, že by nás tento kaskadér mohl přejet. Přesto se můj chlap zeptá: "Prosím vás, oni mají otevřeno?"

"No jasně," zní odpověď na půl huby, přičemž zaklapne dveře u auta a nastartuje. Pneumatiky zakvílí, jako formule na závodním okruhu se škodovka odpíchne a vyrazí někam do pryč. Jen zvířený prach zůstává v našich očích jako památka na onoho člověka.

Muž se jde dovnitř podívat a taky zjistit, jestli bychom si naložená kola mohli nechat někde v chodbě. Když konečně vymnu prach z očí, pořádně se rozkoukám, rozhlédnu se a vidím, že na dveřích visí papír:

VAŘÍME DO 25. 8.

To stihnem, pomyslím si.

Vrací se, mává na mě, jako že jo... Taháme naložená kola včetně vozíku asi pět schodů. Opřeme je v chodbě, psa přivážeme na vodítko a vejdeme společně do lokálu, který zeje prázdnotou.

První, co mě švihne přes nos, je nechutný zápach přepáleného oleje. Otřesu se hnusem. Druhý moment: všechno je strašně špinavé, takové eklhaft (hezky česky řečeno!). Jeden stůl zavalený nějakým bordelem, na první dojem jsem nezjistila, co to je - nádobí, papíry, nějaké předměty, rádio, počítač, cigarety. Paní sedící u něho má na sobě ušmudlanou noční košili, z vlasů jí odkapává zřejmě ten přepálený tuk z friťáku. Špinavýma rukama možná zpracovává účetnictví této restaurace, nebo odesílá evidenci tržeb. Vedle ní stojí podobná žena, trochu starší, opět v triku ála noční košile končící těsně pod zadkem. Hrdě vystavuje na odiv celému lokálu svá macatá stehna včetně celulitidy. Špinavé prsty na nohou svědčí o tom, že se právě asi vrátila z pole, kde několik týdnů jednotila řepu. Z kuchyně, která je za výčepem, přichází další člověk. Kuchař? Obdoba ženštin v mužském vydání. Akorát nemá zadek a celulitidu, ale před sebou valí pivní břich velikosti pořádného nafukovacího balónu. Je oblečený do bílého trika, které bylo bílé naposledy v minulém století, teď je pokydané bůhvíčím.

Žaludek se smrskává, začíná protestovat a já začínám mít pocit, že v této putyce jíst nechci. Personál ani prostředí rozhodně nebudí dojem, že by tady byli držiteli Michelinských hvězd.

Muž za výčepem nás sjede otráveným pohledem, pak sklopí oči a zrak mu padne na psa. "Tak to prr, sem se psem nesmíte!" zavelí, zvedne ukazováček a v gestu - Ven! - čeká. Skoro by se zdálo, že hajluje, kdyby ruku zvedl o pár centimetrů výš.

"Na vesnici a nesmí sem pes?" diví se můj muž.

"My na vesnici máme psy u boudy," odpoví jedna z ženštin vychlastaným chraplavým hlasem, odkašle si, polkne hlen a poťouchle se uchichtne.

"My máme psa jako člena rodiny," odpovím a chci pokračovat v diskuzi, že v týhle zaplivaný putyce je ten pes ze všech nejčistší, nejudržovanější a možná i nejvychovanější. Můj chlap mě už zná, nepotřebuje tady vést jakoukoli diskuzi, tudíž mě popadne za ruku a táhne ven.

Venku se na sebe podíváme, nevěřícně zakroutíme hlavou a začneme se nahlas řehtat. Tak tohle jsme nečekali. Je dobře, že nás vyhodili, asi bychom si tam jídlo stejně nedali. Je pravděpodobné, že to co tam nabízeli, bude stejně prošlé, zašlé a nechutné jako osazenstvo, se kterým jsme měli tu čest.

Jediné co nás štve, že musíme kola i s vozíkem zase přetahat po schodech ven!

Tento příběh má dobrý konec. V devět kilometrů vzdáleném Horšovském Týně nás v Zámecké restauraci přijali i se psem, donesli výborné jídlo nejen nám, ale i psovi misku s vodou. A personál? Ten hýřil úsměvy, nešetřil vlídným slovem a snažil se, abychom se cítili dobře.

Autor: Zuzka Součková | úterý 29.8.2017 15:32 | karma článku: 45.05 | přečteno: 22406x

Další články blogera

Zuzka Součková

Je svět v pořádku?

Brzké jarní ráno, venku je ještě tma. Zavrtím se na posteli, probudí mě nějaký zvuk. Nastražím uši. Aha. To první ptáci zpěváci nastupují na scénu. Zatím zřejmě jen ladí tóny jako muzikanti před koncertem.

3.5.2020 v 19:05 | Karma článku: 21.95 | Přečteno: 546 | Diskuse

Zuzka Součková

V ortopedické čekárně

Pravou berli postavím do rohu, vezmu za kliku, otevřu dveře. Nezapomenu zastrčit berli zpátky do podpaží a ladným skokokrokem se vsunu dovnitř. Čekárna je plná, ale jedna židle zasunutá v koutě na mě čeká. Ztěžka na ni dopadnu.

27.4.2019 v 19:48 | Karma článku: 35.87 | Přečteno: 3156 | Diskuse

Zuzka Součková

Jsem nemohoucí, ale bojuju

Klaním se před všemi, kteří mají jakýkoli handicap. Ať už někomu neslouží ruce, nohy, oči, uši, či nějaký tělesný orgán, vždycky je to problém. Mně momentálně podala výpověď ze služby pravá noha.

17.4.2019 v 12:48 | Karma článku: 27.78 | Přečteno: 1230 | Diskuse

Zuzka Součková

Vytrácí se slušnost?

Scházím školní schodiště, proti mně se žene dětské stádo. Nedržet se zábradlí, ti malí predátoři by mě smetli. Někteří pozdraví.

25.3.2019 v 18:09 | Karma článku: 42.12 | Přečteno: 3274 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Marek Valiček

Květák s vajíčkem je dneska už šatobriard

Sem tam si při našem tlachání se Zorinou dáváme inspirace k tomu, co uvařit, nebo na čem si pošmakovat...

29.5.2020 v 15:57 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 1 | Diskuse

Dáša Stárková

Paní Veroniko Brožová, jste skvělá, držte se a nedejte se

Nenechte se prosím udolat. Učinila jste správně, že jste hejtmanku Středočeského kraje informovala. Díky její reakci víme, jak nespolehlivé máme vedení a jak bezostyšně hazarduje se zdravím vás zdravotníků i nás občanů.

29.5.2020 v 14:52 | Karma článku: 17.87 | Přečteno: 190 | Diskuse

David Gruber

Když lidé na internetu myslí emocemi, a ne rozumem

Internetová diskusní kanálie, závistivé pomluvy, drsné polemiky hemžící se urážkami, sebezahleděná nadpozemská jistota o vlastní pravdě a o nepravdě těch druhých... Toho jsme svědky dnes a denně zhusta. Co za tím vězí?

29.5.2020 v 14:02 | Karma článku: 11.73 | Přečteno: 280 | Diskuse

Zdeňka Ortová

Pamatovák aneb Mozkový jogging

Věděli jste, že člověk v dávných dobách ušel denně v průměru 19 kilometrů? A že pro správnou činnost paměti je nezbytný pohyb?

29.5.2020 v 10:59 | Karma článku: 16.63 | Přečteno: 244 | Diskuse

Pavla Kolářová

Kam s ní?

Před lety byla taková příjemně měkoučká, pěkně tvarovaná a pružná. Každý se s ní rád pomazlil a těch radostí, co si do sytosti užili... Jó to byly časy! Bezstarostné mládí plné divokých a vášnivých nocí, láskyplných vzdechů a...

28.5.2020 v 16:04 | Karma článku: 15.93 | Přečteno: 415 | Diskuse
VIP
Počet článků 280 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3237

„V okamžiku, kdy jsem pochopila, že dokážu všechno, co si umanu, se můj život obrátil naruby. Životní zkušenosti mi ukázaly, že se nemusím brát vážně a s úsměvem jde všechno líp. Limity, které mám, si tvořím sama ve své hlavě a je jen na mně, jestli je překonám.“

 

Jsem autorkou knih:

Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě

Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne,

a knih fejetonů ze života:

Běh života s úsměvem

Diagnóza žena

Když mi budete chtít něco sdělit, můžete napsat: zuzkasouckova@atlas.cz

 

Pokud se vám mé psaní líbí, navštivte také moji fb stránku, kde často glosuji běžné životní situace:

https://www.facebook.com/zuzkasouckovaspisovatelka/?pnref=lhc

Vaše vzkazy mne potěší.

Najdete na iDNES.cz