Jít na WC ve vlaku vyžaduje hodně odvahy...
Tohle je hudba minulých dob. Dlouho jsem vlakem nikam nejela.
Až tuhle.
Na perón přijíždí rychlík R566. Průvodčí otevře dveře, což později budu kvitovat s povděkem. Po pohodlných schůdcích nastoupím. Usednu na své místo, na které jsem byla nucena zakoupit kromě jízdenky i místenku. V kupé je smrádek a horko, tak si otevřu okénko. Něco je tam sice napsáno, ale nemám brýle, tak jsem v klidu. Interiér vlaku je dnes podobný letadlu. Sedadla měkoučká, čalouněná, vše čisté. Vlak nekodrcá po kolejích, ale vznáší se jako na obláčku.
Přijde průvodčí, naštvaným pohledem zkoukne mě i okno, pak ho vztekle zabouchne: "Neumíte číst?"
"Umím," hrdě, ale dotčeně se na ni podívám a usměju se. Úsměv prý otvírá všude dveře. Jak vidno, ve vlaku na průvodčí to neplatí. Zamračí se na mě.
"Tak jste si měla přečíst, že okno se nesmí otevírat, protože tady funguje klimatizace," štěkne na mě jako fena pitbula na jezevčíka Elektronicky projede lístek, hodí ho po mně zpátky, odfrkne si nad debilitou pasažérky, otočí se na podpatku a odkráčí středem. Připadám si jako žákyně, která nemá domácí úkol.
Moje výstupní stanice se blíží, musím si ještě dojít na WC. Dveře jsou otevřené dokořán, tedy vejdu. Hned u vchodu na mě zeleně bliká nějaké světlo. Bohužel zase nemám brýle, tak jen bez čtení návodu na ně máčknu. Bliká pořád zeleně, ale dveře se zavírají. Nad světýlkem je čudlík, páčka?... nedokážu poloslepu rozklíčovat, o co se jedná, ale zvládnu vidět ON - OFF. Zmáčknu to! Neděje se nic, dveře jsou zavřené. Rozhlédnu se kolem. Jedno světlo bliká vedle toalety, další u umvydla, Las Vegas by bledlo závistí. Toaleta je prostorná, vzdušná, madla čistá, zásobníky toaletního papíru i ručníků plné. Dveře zavřené.
Inu usednu na mísu, abych vykonala svou potřebu. Náhle vlak přibržďuje a dveře se ve směru jízdy pootevřou. Nemám možnost vyskočit a situaci napravit, jsem právě v plném proudu. Ke dveřím bych potřebovala udělat minimálně tři kroky a to v tuhle chvíli nejde.
V tom okamžiku kolem prochází celá devátá třída i s učitelem. "Ty vole, vona tady sedí na hajzlu. Nekecej, fakt? No jo, pojďte se podívat!" křičí na sebe žáci a hrnou se k dokořán otevřenému záchodu. Já červená až na zadku, připoutaná k toaletě, kalhoty u kotníků, hlavu mezi rameny, oči točím k zemi. Dělám, že tu nejsem a vzývám zákon optiky - já nevidím vás, vy nemůžete vidět mě.
Tak tohle se naštěstí nestalo.
S modlitbou na rtech, aby nikdo nešel kolem, jsem se vyčůrala a přešla ke dveřím, abych je zkusila znovu zavřít. Blikačky blikají, dveře jsou opět zavřené, ovšem pouze jen do chvíle, než vlak cukne, či pojede zase z kopce.
Později se dozvídám, že ačkoli je všechno v elektronice, tak páčka na uzavírání dveří funguje mechanicky. Prostě hrubá síla. V tu chvíli mi chyběla. Bála jsem se ji na WC použít, abych se posléze dostala ven. Raději čůrat s otevřenými dveřmi než zůstat uvězněná na záchodě až do Polska.
Jízda vlakem je pro člověka, který jede jednou za iks let velkým dobrodružstvím. Předpokládám, až pojedu příště, bude se všechno ovládat pouhým pohledem, a to teprve budu potřebovat pořádné koule, vlastně oči!
Zuzka Součková
Historka vskutku fekální
Když člověk trpí syndromem dráždivého tračníku, stává se z obyčejné vycházky drama, ve kterém jde nejen o zachování důstojnosti, ale i o čistotu prádla. Ačkoli se to po slovensky nazývá hnačka, zrychlení kroku nic neřeší!
Zuzka Součková
Je svět v pořádku?
Brzké jarní ráno, venku je ještě tma. Zavrtím se na posteli, probudí mě nějaký zvuk. Nastražím uši. Aha. To první ptáci zpěváci nastupují na scénu. Zatím zřejmě jen ladí tóny jako muzikanti před koncertem.
Zuzka Součková
V ortopedické čekárně
Pravou berli postavím do rohu, vezmu za kliku, otevřu dveře. Nezapomenu zastrčit berli zpátky do podpaží a ladným skokokrokem se vsunu dovnitř. Čekárna je plná, ale jedna židle zasunutá v koutě na mě čeká. Ztěžka na ni dopadnu.
Zuzka Součková
Jsem nemohoucí, ale bojuju
Klaním se před všemi, kteří mají jakýkoli handicap. Ať už někomu neslouží ruce, nohy, oči, uši, či nějaký tělesný orgán, vždycky je to problém. Mně momentálně podala výpověď ze služby pravá noha.
Zuzka Součková
Vytrácí se slušnost?
Scházím školní schodiště, proti mně se žene dětské stádo. Nedržet se zábradlí, ti malí predátoři by mě smetli. Někteří pozdraví.
Zuzka Součková
Obědy zdarma pro všechny
Tak, děti, jdeme na oběd, máte ho zadarmo. Ale, pančelko, já nechci, mně ty obědy v jídelně nechutnají," řekne Maruška, otřese se hrůzou při vzpomínce na včerejší oběd. Nebylo to sice jídlo pro gurmána, ale bylo teplé a zdarma.
Zuzka Součková
Úchylák v bazénu
Chvilku si ho nevšímám, ale pak si uvědomuju, že plave za mnou. Když mě předplave, protože tak pomalu jako já asi neumí, počká si, a zase ho cítím za sebou. Začíná mi to být nepříjemné. Kouká mi na zadek, nebo co?
Zuzka Součková
Předvolební slibování aneb Čeká nás zářná budoucnost?
Už je to tu zas. Předvolební sliby. Politici pevným přímým pohledem shlížejí na nás obyčejné občany ze svého piedestalu umístěného na každé volné ploše a slibují.
Zuzka Součková
Určeno rodičům pubertálních fracků: Jak přežít pubertu (návod)
Puberta je hormonálně podmíněný proces, na jehož konci je dosaženo pohlavní zralosti a schopnosti reprodukce. Tak hovoří věda. Laicky řečeno je puberta stav, kdy zúčastnění denně přemýšlejí nad vraždou, či sebevraždou.
Zuzka Součková
Jak mi nevyšlo stát se součástí reklamy
Reklamní svět je svět krásných lidí, plný světel, úsměvů, radosti, štěstí a lásky. Obyčejnému člověku dodává spoustu naděje, že i jeho by něco takového mohlo potkat.
Zuzka Součková
Učitelčin obyčejný rok
Každý, kdo vychodil základní školu, ví přesně, jak mají učitelé žáky učit. Co s nimi mají dělat, jaké učivo probírat, a co by po těch chudinkách dětech neměli nikdy chtít.
Zuzka Součková
Vy nemáte slevovou kartičku?
Zaměstnanci lékárny Benu se ze mě roky marně snaží udělat pacienta vnucováním slevové karty. Ač letitá dáma, návštěvníkem lékárny jsem poměrně sporadickým. Nechodím pro léky pravidelně, asi proto, že žádné pravidelně neužívám.
Zuzka Součková
Padesátiletá rebelka. Fakt?
Když je jednomu padesát a víc, nedbá názoru okolí. Pro mě za mě, ať si kdo chce, co chce, říká. Mně je to fuk!
Zuzka Součková
Jak jsme se málem stali obětí trestného činu
Už několik let jezdíme po světě s obytným autem a s koly. Kola vozíme na zadním stojanu. Můj muž je pečlivý a opatrný. Kola zamyká několika řetězy a přikrývá plachtou.
Zuzka Součková
Muž a žena po třiceti letech soužití
Člověk je párový tvor. Většina. Já tedy ano a předpokládám, že i můj muž. Společně káru života táhneme třicet pět let. Je tedy zřejmé, že navzájem si vidíme až na úplné dno. Můj muž mě často prokoukne až tam, kam já nedohlédnu.
Zuzka Součková
Svoboda je pryč, vážení!
Svoboda je možnost, případně schopnost volit, rozhodovat a jednat „podle své vůle,“ ať je jakákoli a nést za to přiměřenou odpovědnost. Poslední dobou se nad tím pozastavuju a přestávám věřit svým očím. Mě chce někdo omezovat?
Zuzka Součková
Návod k použití aneb Lidi, vzpamatujme se!
Koupili jste si v poslední době nějakou věc? Ano? A všimli jste si, jakou jste k tomu obdrželi knihu s názvem Návod k použití? Nemám na mysli elektroniku, kde návod má své oprávnění, ale třeba obyčejný hrnec.
Zuzka Součková
Gabriela Koukalová a poruchy příjmu potravy
Anorexie či bulimie jsou nemoci. Mnohdy postihnou krásné, mladé dívky, u kterých by to nikdo nečekal. Není to žádný výplod choré mysli, jsou to závažné choroby, které mnohdy spustí několik slov pronesených v blízkosti dotyčné.
Zuzka Součková
Učitel, ten tvrdý chleba má
Učitelé mají pořád prázdniny, chodí do práce na osmou, domů v poledne, dokonce mají i volné víkendy, a ještě pořád brečí, že mají málo peněz. Alespoň takto je veřejností profese učitele většinou vnímána.
Zuzka Součková
Boj o klienta aneb Jak mě vyhodili z Komerční banky
Na našem malém náměstí kromě starobylé radnice a vietnamských večerek stojí vedle sebe čtyři banky. Konkurence je ohromná a výběr dostačující. Všichni víme, že boj o klienta je tvrdý.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 281
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3262x
Jsem autorkou knih:
Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě
Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne,
a knih fejetonů ze života:
Běh života s úsměvem
Diagnóza žena
Když mi budete chtít něco sdělit, můžete napsat: zuzkasouckova@atlas.cz
Pokud se vám mé psaní líbí, navštivte také moji fb stránku, kde často glosuji běžné životní situace:
https://www.facebook.com/zuzkasouckovaspisovatelka/?pnref=lhc
Vaše vzkazy mne potěší.