Pondělí 24. února 2020, svátek má Matěj
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Pondělí 24. února 2020 Matěj

Jak jsme se málem stali obětí trestného činu

20. 05. 2018 18:19:39
Už několik let jezdíme po světě s obytným autem a s koly. Kola vozíme na zadním stojanu. Můj muž je pečlivý a opatrný. Kola zamyká několika řetězy a přikrývá plachtou.

Tentokrát jsme vyrazili do Rakovníka na cyklistický závod. Jela s námi dcera, takže na stojanu stála kola tři. My s mužem máme starší modely, dcera má kolo nové, protože před dvěma roky jí v Praze ukradli fungl nový bicykl přivázaný u nemocnice v Motole, kde studuje a pracuje. Sice jsme tenkrát zuřili, že na něm jezdí, ale od toho asi bicykly jsou, a tak následující Vánoce se Ježíšek smiloval a přinesl znovu kolo. „Ale to už je poslední! Další kolo si už budeš kupovat sama.“ Pod touto pohrůžkou o něj dbá jako o vlastní.

Do Rakovníka jsme dorazili v podvečer, omrkli místo cíle - penzión Šéba, kde nás uchvátil svou vstřícností nejspíš pan majitel a těšili se na zítra. Ještě najít místo k zaparkování, kde přespíme. Nechtěli jsme nikam daleko, přece jen start závodu je brzy ráno - v šest hodin. Našli jsme parkování a zalehli.

Bohužel jsme si nevšimli, že spíme u objektu s názvem UBYTOVNA! Pozorný čtenář už asi pochopil.

Uprostřed noci se probudím a hrozně se leknu. Vedle mě stojí postava a vystrašeně něco šeptá. Je to k smrti vyděšená dcera: „Za autem stojí tři cikáni a domlouvají se, jak nám ukradnou kola.“ Dcera ležela na zadním lůžku, od kol oddělena pouze stěnou vozu, kterou tvoří laminát a polystyren. Takže slyšela z venku každé slovo. Má absolutní hudební sluch, snadno rozezná tři hlasy i přízvuk našich nepřizpůsobivých občanů. Ale to bych rozeznala asi i já s absolutním hudebním hluchem.

Špitá roztřeseným hlasem: „Organizuje to nějakej starej, už se domlouvají delší dobu, ten mladej nechce, nabízeli mu nejdřív tisícovku, pak zvedli cenu na patnáct set. On pořád nechce. Říká, že se auto rozhoupe a probudí nás.“ Pomaloučku, potichoučku, opatrně slezeme z horní postele. Srdce mi buší až v krku. Mám velký strach, takhle blízko zločinu jsem ještě nikdy nebyla. Zbytek rodiny je na tom zřejmě podobně. Odtáhnu roletu, což udělá jakýsi zvuk. Zavřeným oknem koukám ven, těsně u zadního nárazníku vidím velkou černou postavu s cigaretou a rozsvíceným mobilem. Kouknu na hodinky, je půl druhé. Nohy se mi třesou, žaludek obrací, srdce buší. Přecházíme v autě, muž jde pro klíče od vozu do skříňky, já ho zapřísahám, ať ho ani nenapadne vylézt ven. Zamykám vchodové dveře na druhý západ. Muž usedá za volant a ve zpětném zrcátku pozoruje postavy za autem. Přemýšlíme. Zatím nám nikdo nic nekrade, budeme volat policii? Budeme křičet nahlas, jakože voláme policii? Mají zbraň? Bojím se osobního konfliktu. Člověk si myslí, že v autě je bezpečno, ale je to jen iluze. Pokud se začne střílet, nemáme šanci.
Budeme čekat, až nám zničí kola, nosič i vůz? Kola jsou tak důkladně zabezpečená, že nápad zlodějů, zřejmě přeříznout pásy na nosiči a stáhnout kola, nemůže klapnout. Asi by dokázali vytrhnout stojan i se třemi koly, a škody by bylo dost.

„Ví o nás, viděl tě, mami,“ referuje dcera i nadále naslouchající slovům, která se říkají u nosiče kol, říkal, „ty pyčo, čumí z vokna."

Za okamžik dva lidé - muž a žena - nasedají do oktávky, která stojí kousek od nás, třetí - mladý kluk s mobilem v ruce - odchází směr ubytovna.

My si oddychneme. Nastartujeme auto a jedeme přespat za město.

Vždycky jsem se bála v přírodě. Od jisté doby vím, že nebezpečí číhá ve městech, kam se stahují živly pro snadnou kořist.
Také vím, že se kola v poslední době hodně kradou. Tuhle se ke mně prostřednictvím sociální sítě dostala prosba Policie ČR, ať se přihlásí majitel stotisícového kola, které bylo nalezeno ve sklepě známého recidivisty, který nikdy nepracoval. Pokud se nepřihlásí majitel, kolo recidivistovi zůstane.

Také jsem našla odpověď na otázku, kterou jsem si nedávno, když jsem předjížděla cyklistu, položila: Jak je možné, že místní známý flákač, osoba, která žije ze sociálních dávek, může vlastnit drahé závodní kolo?

Tož asi tak!

Autor: Zuzka Součková | neděle 20.5.2018 18:19 | karma článku: 33.90 | přečteno: 1496x

Další články blogera

Zuzka Součková

V ortopedické čekárně

Pravou berli postavím do rohu, vezmu za kliku, otevřu dveře. Nezapomenu zastrčit berli zpátky do podpaží a ladným skokokrokem se vsunu dovnitř. Čekárna je plná, ale jedna židle zasunutá v koutě na mě čeká. Ztěžka na ni dopadnu.

27.4.2019 v 19:48 | Karma článku: 35.51 | Přečteno: 3053 | Diskuse

Zuzka Součková

Jsem nemohoucí, ale bojuju

Klaním se před všemi, kteří mají jakýkoli handicap. Ať už někomu neslouží ruce, nohy, oči, uši, či nějaký tělesný orgán, vždycky je to problém. Mně momentálně podala výpověď ze služby pravá noha.

17.4.2019 v 12:48 | Karma článku: 27.44 | Přečteno: 1169 | Diskuse

Zuzka Součková

Vytrácí se slušnost?

Scházím školní schodiště, proti mně se žene dětské stádo. Nedržet se zábradlí, ti malí predátoři by mě smetli. Někteří pozdraví.

25.3.2019 v 18:09 | Karma článku: 42.09 | Přečteno: 3229 | Diskuse

Zuzka Součková

Obědy zdarma pro všechny

Tak, děti, jdeme na oběd, máte ho zadarmo. Ale, pančelko, já nechci, mně ty obědy v jídelně nechutnají," řekne Maruška, otřese se hrůzou při vzpomínce na včerejší oběd. Nebylo to sice jídlo pro gurmána, ale bylo teplé a zdarma.

16.1.2019 v 19:39 | Karma článku: 43.03 | Přečteno: 3504 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Lukáš Burget

Svět zná novou Miss Germany!

Jako kdyby nebylo dost děsivých zpráv třeba o šíření koronaviru Itálií, informují nás noviny ještě i o nové vítězce Miss Germany. Je jí pětatřicetiletá dívčina, byznysmenka původem z Namibie.

24.2.2020 v 13:30 | Karma článku: 31.71 | Přečteno: 778 | Diskuse

Jana Marková

Vyhráli jsme cenu o dojnou krávu Evropy. Aneb jak se Vám žije v rozvojové zemi?

HDP roste, politici tleskají. Přesto jsme od dubna 2017 oficiálně v kategorii rozvojových zemí. To znamená, že místo posilování pozic ekonomiky vlastní, pouze radostně poskytujeme levnou pracovní sílu a zázemí ekonomice cizí.

24.2.2020 v 9:11 | Karma článku: 36.53 | Přečteno: 1327 | Diskuse

Ladislav Jílek

Prosím za babičky a za vnoučata taky

Slyšel jsem starší paní, jak si stýskala. Má dva syny a měla i čtyři vnoučata. Oba synové se rozvedli, a tím přišla o vnoučata.

23.2.2020 v 20:05 | Karma článku: 25.84 | Přečteno: 738 | Diskuse

Jan Pražák

Zrzavej kazič potěšení

Dnes vám chci povykládat, jak jsme my tři chlapi, teda já zrzavej kocour s půlkou ocasu, adoptovanej jezevčík Ferda a náš dvounožec profesí záchranář, málem přišli o střechu nad hlavou.

23.2.2020 v 17:03 | Karma článku: 27.31 | Přečteno: 1106 | Diskuse

Jan Klar

Deník spisovatele – to není korektnost, to je lobotomie mozku!

Politická korektnost, kterou mnozí tak rádi bagatelizují (jako že je to pouhá slušnost a není na tom nic zlého), se projevuje ve všech nuancích dnešního života, jako kdyby šlo o virus, který požírá závity našeho mozku.

23.2.2020 v 8:46 | Karma článku: 37.18 | Přečteno: 1295 | Diskuse
VIP
Počet článků 279 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3243

„V okamžiku, kdy jsem pochopila, že dokážu všechno, co si umanu, se můj život obrátil naruby. Životní zkušenosti mi ukázaly, že se nemusím brát vážně a s úsměvem jde všechno líp. Limity, které mám, si tvořím sama ve své hlavě a je jen na mně, jestli je překonám.“

 

Jsem autorkou knih:

Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě

Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne,

a knihy fejetonů ze života: Běh života s úsměvem.

Když mi budete chtít něco sdělit, můžete napsat: zuzkasouckova@atlas.cz

 

Pokud se vám mé psaní líbí, navštivte také moji fb stránku, kde často glosuji běžné životní situace:

https://www.facebook.com/zuzkasouckovaspisovatelka/?pnref=lhc

Vaše vzkazy mne potěší

Najdete na iDNES.cz