Oběd pro dítě prvního stupně základní školy stojí přibližně 20 - 30 korun. Za tyto peníze nekoupíte krabičku cigaret, nepořídíte jídlo v restauraci, ani láhev vína, s dvackou vás nepustí do kina, litr benzínu už také nenačepujete. Mně osobně tahle cena nepřijde tolik závratná, když vidím, kolik lidí má v puse cigaretu.
Ve škole jsme v loňském roce vyřídili od nadace obědy zdarma pro dvě děti, sourozence ze sociálně slabé rodiny. Holčička chodila do školy třetí rok, byla ve druhé třídě, chlapec prvňák. Děti často chyběly, asi se jim a jejich rodičům, kteří nechodili do práce, do sychravých zimních rán nechtělo vstávat. Protože si obědy neodhlásili, protože si pro ně ani nedošli, často obědy propadly. Ono to bylo skoro jedno. Pokud děti v jídelně jedly, v jídle se ponimraly, pošťouraly, vymáchaly si v tom vlasy i rukáv a téměř celý oběd vracely. Nebyly samy.
Malé děti jsou konzervativní, většinou si oblíbí pár jídel, a pokud to nejsou vyložení Otesánci, jedí málo. Maso jim nechutná, nebo je pro výměnu zubů nedokáží rozkousat. Ryby jim smrdí. Zelenina - to je pro ně fuj. Nejraději mají těstoviny s kečupem, hranolky, smažený sýr, jídlo z fast foodu. Pak ještě krupicovou kaši, těstoviny s cukrem a palačinky nebo lívance. Jiné jídlo vrací. Je smutný pohled na kbelík, kam kuchařka shrnuje zbytky z talířů, který je plný hovězích plátků, brambor, rýže, kuřecích prsou, zeleninových karbanátků, zeleninové polévky, špenátu a dalších jídel.
Onen chlapec z první třídy si při hodině s něčím hrál.
"Co to máš, Kubo?"
"Peníze," furiantsky se podívá na učitelku.
"Ukaž," řekla. Kuba se zvedl, přišel k ní, otevřel dlaň a objevila se padesátikoruna.
"Kdes to vzal?"
"To mi dal táta na svačinu."
"Aha, a co sis si koupil?"
"Já nevím, to kupovala ségra."
I šla se učitelka zeptat do druhé třídy Natálky, jak to bylo. Děti dostaly jako každý den každý dvacet pět korun na svačinu, kterou si cestou do školy kupovaly. Většinou croissant, sýrový rohlík nebo nějaké sušenky a k tomu malou lahev coca-coly, fanty či sprite. Tu padesátikorunu prý Kuba dostal od táty navíc, protože je kluk, ať si může koupit ještě něco navíc.
V ten okamžik se mi zdálo zbytečné dávat dětem obědy, které sní málokdo, a málokdy, zadarmo. Když si mohou denně koupit svačinu, která je v ceně oběda. Když matka není schopná dětem do školy namazat chléb se sýrem a uvařit čaj, kde pořizovací cena bude do deseti korun.
Dost dobře si nedovedu představit, jak by to bylo, kdyby všechny děti dostávaly jídlo zdarma. Bez ohledu na finanční stránku rodiny. Chápu, žijí mezi námi lidé potřební, lidé, kteří pracují, a stejně nevystačí se svými příjmy. Snadno se člověk dostane na okraj finanční propasti, pak je každá pomoc dobrá.
Ale lidé, kteří se nesnaží, kteří stojí s nastavenou dlaní a čekají, co jim z nebe spadne... nevím. Ale vím, že když člověk dostane něco zdarma, nedokáže si toho vážit.
Snad by výuka finanční gramotnosti byla lepší investicí než obědy všem. Ovšem z politického hlediska to není tak populistické, tolik viditelné, veřejnost oslovující a ohromující.