V ortopedické čekárně

27. 04. 2019 19:48:09
Pravou berli postavím do rohu, vezmu za kliku, otevřu dveře. Nezapomenu zastrčit berli zpátky do podpaží a ladným skokokrokem se vsunu dovnitř. Čekárna je plná, ale jedna židle zasunutá v koutě na mě čeká. Ztěžka na ni dopadnu.

Od té doby vím, že dokud nevstoupím do ordinace, židli nesmím opustit.

Vytáhnu z kabelky mobil. Tím se zařadím do davu. Všichni, tedy kromě asi devadesátiletého pána, který sedí proti mně a klimbá, zírají do telefonu. Na chvíli zapomínám na realitu. Což není dobré. Jeden pacient vychází z ordinace, jeden vchází dovnitř. Další paní se vbelhá do čekárny a bezradně zůstává stát. Ráda bych byla slušná a pustila ji sednout, ale mám funkční jen jednu nohu, tak bych stání neustála. Stojí uprostřed čekárny. Bohužel už není volná židle a všichni si svá místa bedlivě střeží.

V čekárně zhoustne atmosféra, když sestřička pozve další. „Teď jsem na řadě já,“ vystartuje ze své židle jako raketa paní se zavázaným kotníkem. „Ne, já,“ bojuje za své právo kulhající důchodce. Začnou si nevybíravě vyměňovat názory a já si uvědomím, že nevím, kdy půjdu. Vždyť já nevím, kdo přišel přede mnou. Abych to taky věděla, když jsem tady v té době ještě nebyla.

„Prosím vás, kdo přišel přede mnou?“ řeknu do zahuštěného vzduchu. Nic. Ticho. Možná slova nedošla na druhý konec čekárny. Zvýším hlas a zeptám se znovu, přičemž pohledem svých tmavých očí hypnotizuju ostatní účastníky zájezdu. Když to zopakuju počtvrté, jednomu mladšímu muži se zželí mé maličkosti. „Vy jste přišla po tomhle pánovi,“ a ukáže vedle sebe. Na židli stále klimbá stařík. Hlava mu padá na hruď. Panebože, je vůbec ještě živej?

„Takže přede mnou jdete vy, vy, vy, vy, vy,“ rozpočítávám sedící pacienty, jako bychom hráli hru - ten, ten, ten, ten vypadne z kola ven!

„Nje, éště my tu býli pšed vámi,“ řekne jedna paní a ukáže na muže vedle sebe, jakože k sobě patří. „Ne ne,“ hájím svá práva, „pamatuju si, jak jste si sedala na tuhle židli.“ „My pšédtím séděli tám v róhu.“ Rozhlížím se kolem sebe, jestli bude někdo souhlasit. Všichni jsou už zase neteční, zahleděni do svých obrazovek. Adrenalin mými žilami protéká zbytečně, nemůžu stres vyběhat, mám jednu nohu chromou a s tím se špatně běhá, a taky nesmím opustit svou židli. Byla bych odsouzená ke stání na jedné noze a dvou berlích. Mlčím a hryžu si jazyk.

Těžkým krokem vchází mladá žena. Pečlivě až po krk zapnutá zelená bunda jí obepíná velké kulaté břicho. „Pojďte si sednout,“ vyzve ji jediná slušná paní v čekárně, a hned se zvedá ze svého strategického místa těsně vedle dveří do ordinace, „já jsem tu stejně jenom jako doprovod,“ dodá. Pro všechny ostatní sedící na židlích je neviditelná, i když se chová poměrně hlučně, podupává, hlasitě pije, pokašlává a vtahuje zpátky do nosu nudli. Těhotná žena odpoví: „Děkuju, já jdu jenom z rentgenu.“ Aha, tak je jen tlustá. Budiž jí tam nahoře připsáno k dobru, že svého břicha nezneužila k získání židle.

Dopoledne se líně vleče. Do čekárny by už neproklouzl ani papírový kapesník. Nově příchozí čekají na chodbě. Občas někdo vyjde z ordinace, další vstoupí dovnitř. Odcházející šťastně pozdraví a na svých berlích, francouzských holích či s ohnutými bolavými zády si odskotačí radostně ven se slovy: „Tramtadadá, mám to za sebou!“ Z davu na chodbě se oddělí nový pacient a vstoupí mezi nás. Předpokládám, že i tam se odehrává lítý boj o to, kdo tam byl dřív.

Zdá se, že brzy budu na řadě. Chce se mi sice na záchod, ale svou židli neopustím, i kdyby mě to mělo stát znečištění kalhotek. Ne, není to tak akutní. To vydržím, možná něco vypotím. Je tady vedro jako při poslední válce v Jugoslávii. Potí se všichni, a všichni vydávají jakýsi odér. Nově příchozí jen pokrčí nos a zatřesou se odporem dřív, než vyhledají své místo, ať už k sezení nebo ke stání.

Mé soukromé peklo ukončuje sestřička. „Pojďte další.“ Jsem konečně na řadě. „No tak pojďte,“ netrpělivě, naléhavě zopakuje.

„Už jdu!“ zakmitám rychleji berlemi a šťastná, jako když jsem dostala své první kolo, mizím v ordinaci.

Autor: Zuzka Součková | sobota 27.4.2019 19:48 | karma článku: 35.17 | přečteno: 2851x

Další články blogera

Zuzka Součková

Jsem nemohoucí, ale bojuju

Klaním se před všemi, kteří mají jakýkoli handicap. Ať už někomu neslouží ruce, nohy, oči, uši, či nějaký tělesný orgán, vždycky je to problém. Mně momentálně podala výpověď ze služby pravá noha.

17.4.2019 v 12:48 | Karma článku: 26.83 | Přečteno: 1037 | Diskuse

Zuzka Součková

Vytrácí se slušnost?

Scházím školní schodiště, proti mně se žene dětské stádo. Nedržet se zábradlí, ti malí predátoři by mě smetli. Někteří pozdraví.

25.3.2019 v 18:09 | Karma článku: 42.02 | Přečteno: 3134 | Diskuse

Zuzka Součková

Obědy zdarma pro všechny

Tak, děti, jdeme na oběd, máte ho zadarmo. Ale, pančelko, já nechci, mně ty obědy v jídelně nechutnají," řekne Maruška, otřese se hrůzou při vzpomínce na včerejší oběd. Nebylo to sice jídlo pro gurmána, ale bylo teplé a zdarma.

16.1.2019 v 19:39 | Karma článku: 42.99 | Přečteno: 3445 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Beata Krusic

Zvláštní rozhodnutí v kauze MUDr. Davida Ratha

Dnes tedy padlo pravomocné rozhodnutí v kauze DR, na jejíž výsledek už mnoho let česká veřejnost čeká a po dnešním dnu se její určitá část i raduje. David Rath byl shledán vinen.

26.6.2019 v 23:16 | Karma článku: 13.14 | Přečteno: 347 | Diskuse

Jakub Beznoska

Tak se Rath nakonec dočkal...

Už to vypadalo, že Rathova kauza vyšumí do ztracena a trestu se bývalý hejtman nakonec vyhne. Ale není tomu tak...

26.6.2019 v 20:58 | Karma článku: 19.17 | Přečteno: 403 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Jsem příšerná lochneska

Už musím s pravdou ven. Jsem příšerná, mám břicho, mám stále ta ohromná prsa, prasklou kůži na noze a rozseknutý palec z moře. Nechávám si růst vlasy, takže chodím totálně neučesaná, vypadá to moderně. Nemám gelové nehty atd. atd.

26.6.2019 v 17:53 | Karma článku: 14.56 | Přečteno: 376 | Diskuse

Karla Šimonovská - Slezáková

Načeradské obžerství aneb Já ten kolotoč nechtěla strhnout (fotoblog)

Jestli máte rádi jídlo jako já, pořiďte si chalupu pod Blaníkem. Jsou tu totiž výborné hospůdky s domácí kuchyní za super ceny (oproti Praze) a hlavně skvělé letní akce (jen budu asi muset kolem toho Blaníku začít brzo běhat).

26.6.2019 v 15:46 | Karma článku: 16.95 | Přečteno: 461 | Diskuse

David Vlk

Kdo pojede k moři, tomu držka shoří.

Slunko je potvora,takže až se budeme vracet zpět, bude celá naše rodina vypadat jako výprava imigrantů ze Sýrie a já jediný budu zarudle bílý s odlupujícími se třásněmi sloupané kůže, jak svlékající se had škrtič.

26.6.2019 v 14:11 | Karma článku: 27.38 | Přečteno: 1010 | Diskuse
VIP
Počet článků 279 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 3228

„V okamžiku, kdy jsem pochopila, že dokážu všechno, co si umanu, se můj život obrátil naruby. Životní zkušenosti mi ukázaly, že se nemusím brát vážně a s úsměvem jde všechno líp. Limity, které mám, si tvořím sama ve své hlavě a je jen na mně, jestli je překonám.“

 

Jsem autorkou knih:

Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě

Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne,

a knihy fejetonů ze života: Běh života s úsměvem.

Když mi budete chtít něco sdělit, můžete napsat: zuzkasouckova@atlas.cz

 

Pokud se vám mé psaní líbí, navštivte také moji fb stránku, kde často glosuji běžné životní situace:

https://www.facebook.com/zuzkasouckovaspisovatelka/?pnref=lhc

Vaše vzkazy mne potěší

Najdete na iDNES.cz