Běh, krása, romantika - jde to spolu vůbec dohromady?

Když jsem před pár lety začala běhat, netušila jsem, že nepůjde jen o chvilkový rozmar, ale o celoživotní lásku. A nebyla to láska na první pohled, vlastně na první rozběh. Nyní přemýšlím, naplnil běh moje očekávání a můj život? Nebo naopak? Nepřinesl mi snad nějaké zklamání či újmy?

Začátky nebyly vůbec lehké. Postupem let se sice běh stal součástí mého života, ale uvědomuji si, že to není žádná sranda. Takhle si pobíhat životem. Vždyť mi pak ten život utíká moc rychle. Zda-li ti, co sedí doma a nudí se a jejich den je dlouhý, to nemají lepší. Vždyť oni životem neproběhnou, jejich život nemá tak rychlý spád, ale pomalu a líně si plyne.

Ať je to jak je to, já bych neměnila. Běhám v přírodě a tam nacházím to, co nikde jinde nenajdu.

Třeba uprostřed zimy. Venku je mráz, chumelenice. Psa by nevyhnal. A já vyrážím na svou obvyklou trasu. Padající vločky mě píchají do očí a do obličeje. Třesu se zimou. Pocitově nic moc. Ale po pár metrech se zahřívám a najednou si uvědomuji tu bílou nádheru. Sleduji, jaký mají vločky tvar, když dopadnou na rukáv mé bundy. A to zvláštní bílé ticho. Jen já a sníh. Noha nohu míjí a já se posunuji svým hlemýždím tempem kupředu. Běžím ve sněhu a připadám si jako v peřině. Za sebou nechávám své stopy. To bych doma u televize nezažila.

Nebo v létě. Vedro k padnutí. Normální člověk se uchýlí do stínu s vychlazenou dvanáctkou. Já ne. Já opět vyrážím na svou obvyklou trasu. Je mi hrozné horko, neskutečně se potím. Noha nechce nohu míjet. Ale zaběhnu do lesa. Tady je stín a chládek a příjemná vlhkost. A vzduch nádherně voní. Miluju tuhle vůni rozpáleného jehličí, lesního mechu a horka. Uvědomili jste si někdy, jak voní letní les? I když to teď píši, tak ho cítím. A nemůžu se dočkat, až zase vyběhnu. A ptačí zpěv… rajská hudba. A sluneční paprsky, které se lámou ve větvích stromů… A zvláštní světlo v podvečer horkého letního dne...

Jsem patetická a říkám si: „Ach, kdo tu tenhle kýč vytvořil. Je to vůbec možné?“

Ani podzim není outsider mezi ročními období. Všichni sice nadávají na plískanice a vítr a hnusné počasí. Ale já cítím ve vzduchu svého lesa vůni padajícího a tlejícího listí. A to listí mi pod nohama šustí, dopad je krásně měkký. Pravda, trochu to klouže. Ani barvy mého lesa mě nenechávají chladnou.

Zase si říkám: „To snad není možný, co příroda dokáže. Který malíř tyhle listy maloval?“

Kromě toho, teploty podzimu jsou ideální pro běh a mě nemůže nic udržet doma na gauči u televize, ve které stejně nic nedávají. Tedy dávají pořád něco, ale já si nějak nemohu vybrat…

A co teprve jaro. Když se v mém lese probouzí. Běžím, tu zahlédnu sněženky, tam zase vykvetla prvosenka jarní.

„A hele, tady jsou už kočičky!"

Ptáci si začínají prozpěvovat. Stromy ukazují svoji sílu a já pozoruji, jak se příroda ze dne na den mění. Zelená barva se objevuje a každý den je jiná.

Napadá mě: „Ani jsem netušila, že zelená může mít tolik odstínů!"

A ta svěží jarní vůně. Ještě je ve vzduchu cítit noční déšť. To je snad nejlepší parfém, který znám.

S jarem přichází čas závodů.

Pak si říkám: „Holka, ty musíš trénovat a ne jen si tak běhat!“

Ale jakmile se dostanu do svého lesa (abych to vysvětlila: „ Nevlastním ho, jen jsem jej přijala za svůj tím, že jsem tam tak často a mám ho moc ráda.“),  předsevzetí začít běhat rovinky a fartleky a běžeckou abecedu rychle vezme za své. Jakmile se začnu při běhu kochat okolím, tréninkem proběhnu bez náznaku tréninku. A pak vím, že půjdu na závod a zase budu na konci, nejen svých sil. A znovu nabudu přesvědčení, že musím trénovat fartleky, rovinky, běžeckou abecedu… A pak zase přiběhnu do svého lesa….

Les a běh v něm mi dává spoustu zážitků a prožitků. V jakékoli roční době je jiný. Vlastně se proměňuje ze dne na den. A já pokaždé tady najdu něco, co nelze najít jinde. Ten klid a tu krásu a vůni a ticho i křik ptáků. Ševelení listů i praskání větví. Občas mě něco vyleká a já se rozběhnu se srdcem až v krku. Ale přesto se tam sama nebojím.

A tak cítím, že běh mi nepřinesl zklamání ani újmy. Vím, že má očekávání nezklamal, ale předčil. Objevila jsem pro mě nepoznané a poznala neobjevené. Můj život se během naplnil.