Alespoň to tak tvrdí můj muž. Zřejmě naráží na mou jedinečnou vlastnost, na kterou je, mírně řečeno, alergický.
To si tak v klidu sedím na gauči a najednou zjistím, že je něco v nepořádku. Gauč, křeslo, stolek nejsou na svém místě. Sice jsem je takhle umístila nedávno, ale dnes cítím, že je všechno špatně. Silné nutkání mi velí, začít stěhovat. Chvilku se sebou svádím vnitřní boj, vím totiž, jak se můj muž zase bude tvářit. Ráda bych nás oba ušetřila těch jeho řečí. Ale když musíš, tak musíš!
Jako když do mě střelí, vyskočím z gauče a začnu. Mé rozhodnutí pro tento den: těžký nábytek (čti knihovnu!) ponechám na místě. Moje druhé já mi radí, kam s nimi. Když to přetahám z jednoho konce pokoje na druhý, jsem ztahaná jako ten nábytek. Mně osobně vůbec nevadí, že z gauče není vidět na televizi a z křesla jen tehdy, když uděláte zkrut v pase. No a co! Stejně v ní nic nedávají. Akorát se trochu bojím, jak to vysvětlím svému drahému. Nejsem si jista, že bude mít pochopení pro mé argumenty. On je zvyklý lehnout si na svůj gauč a sledovat sportovní kanály noc co noc. (Mezi námi, stejně u toho spí, tak by mu nemělo tolik vadit, že na televizi nevidí!)
Žít se ženou stěhovavou je někdy o život. To jsem ještě jako nezkušené mládě, máma tří dětí na mateřské, která má "tu" dovolenou a neví roupama, co dělat, přestěhovala ložnici. Nadřela jsem se jako kůň, abych dvoulůžko dostala na druhou stranu pokoje. Těšila jsem se, až miláček přijde domů, že budeme mít nové obzory.
Jenže tehdy to nějak nedopadlo.
Po jeho příchodu jsme se výjimečně, ale opravdu výjimečně, trochu pohádali a já jsem mu v zápalu boje nestihla oznámit, že v ložnici došlo ke změnám. Protože se trucující manžel místo na manželské lože odebral do restaurace nízké cenové skupiny, nemohl vědět, že tam kde byla roky postel je nic a postel se nachází tam, kde roky bylo nic. Po příchodu z hospody, kde stav našeho manželství řádně probral s ostatními zhrzenými manžely, vstoupil do ložnice, již smířen s osudem. Rovnou od dveří vrhnul šipku do postele, jak byl zvyklý. Tentokrát svůj let střemhlav posilnil několika zlatavými moky. Auuu! Dodnes s těžkým srdcem na tuhle historku vzpomínám. On mi často připomíná, že jsem usilovala o jeho život.
Trpké ponížení jsem zažila, když jsem se rozhodla přestěhovat skříň v dětském pokojíčku. Usoudila jsem, že by se mohla vejít pod šikminu, kterou v podkroví máme. Jen tak od oka jsem na to mrkla a usoudila, že se tam přesně vejde. Dvakrát měř, jednou řež... na to mě neužije. Skříň jsem stěhovala naplněnou. Nemohu ji vyklízet, když jsem nastavená do módu stěhování nikoli vyklízení skříně. Stejným grifem jako popeláři zacházejí s popelnicemi jsem přetěžkou skříň pomaloučku posouvala před sebou. Trochu se mi nahrnul nejen koberec ale i krev do hlavy. Naběhly mi žíly a zrychlil se dech. Ale, kdo by se zabýval detaily. Ješte jsem nebyla ani u zdi a byl konec.
Představte si, že ta zpropadená skříň si postavila hlavu a pod onu zmiňovanou šikminu se nevešla. Trčela uprostřed místnosti. Těžko bych před rodinným tribunálem vysvětlovala, proč si děti nemají kde hrát. Tak jsem se nasoukala pod šikminu za skříň a v polodřepu za použití stejného grifu, dvojnásobného množství potu i krve v hlavě jsem skříň deportovala nazpět. Až na shrnutý (ale jen maličko!) koberec, nikdo nepoznal, že v této místnosti došlo k pohybu. Než přišel drahý domů stihla jsem se i vydýchat.
Mého muže občas děsí, jak bude jeho trvalé bydliště vypadat po příchodu domů. Ale může být v klidu. Od doby, co mi skončila dovolená (mateřská) se podobným zabývám už jen sporadicky.
A taky může být rád, že si nevzal za ženu moji matku. Proti ní jsem ve stěhování naprostá amatérka. V mžiku vykouzlí z ložnice obývák, do bývalého obýváku nastěhuje jídelnu a ložnici pak z nouze vytvoří na chodbě. Když jí nějaký nábytek přebývá, vystrčí ho rovnou na čerstvý vzduch.
Ano! Musím souhlasit, že život se mnou je někdy (!) životu nebezpečný!
