Nebojte, nebudeme otravovat, jen se najíme a hned zase půjdeme

Při cestování po Evropě mě zaskočila úroveň služeb směrem na západ od naší republiky. Měli jsme smůlu nebo se stává pravidlem i tam, že zákazník už není náš pán?

V dobách, kdy pohostinství ovládal národní podnik „Restaurace a jídelny”, jsme byli zvyklí, že naším příchodem byl personál vyrušen z jeho (ne)činnosti a on velice (ne)ochotně poskytl služby, které měl v nabídce. Třeba natočil pivo, či přinesl jídlo.

Po sametové revoluci jsem začala objevovat západní svět a pochopila, že u nás v oblasti pohostinství asi není všechno v pořádku. V roce 1990 jsem cestovala po Švédsku a byla jako v Jiříkově vidění. Tolik úsměvů, ochoty a vstřícného chování jsem za svůj dosavadní život snad nepotkala.

S povděkem kvituji, že služby v pohostinství se za poslední roky u nás zlepšily.

Obzvlášť v rodinných podnicích, kde je pracují i majitelé a jejich příbuzní, je na první pohled znát, že jim jde o spokojeného zákazníka. Chytrý podnikatel totiž ví, že spokojený zákazník je základním kamenem stabilního výdělku. Ochotně zanechá vysoké spropitné, dělá zdarma reklamu a vrací se i se svými známými.

Dovedete si představit, že jsem byla překvapená až zaskočená, když jsem se setkala letos v létě s (ne)pohostinstvím na západ od našich hranic?

V italských Dolomitech jsme přecházeli kus hor. Cestou jsme potkávali samé příjemné lidi a s úsměvy se navzájem zdravili. Říkala jsem si, jak jsou ti Italové milí.

O to ledovější sprchu jsme dostali hned po příchodu do restaurace. Servírka se tvářila jako hraběnka Nevímčí fon Nevímvodkuď, která je nucena nedobrovolně trávit čas se svými otravnými poddanými. Neochotně po nás pohodila jídelní lístek. Povýšený výraz pro jistotu neodložila ani na chvilku. Objednali jsme si pivo a jídlo. Kyselý ksicht unuděně, bez náznaku úsměvu přinesl papírový ubrousek a příbory. Když madam třískla pivem o stůl, hladina zlatavého molu se vzedmula, až jsem se lekla, že se něco vycmrndá. Podobným způsobem před námi přistálo i jídlo. Slánku jsem si vyprosila u vedlejšího stolu raději sama.

Chtěla jsem si dát ještě dezert a kávu, po náročné túře jsem měla pocit, že si zasloužím. Jenže od téhle „milé paní” jsem nechtěla už nic.

Rychle jsme zaplatili a byli rádi, že můžeme vypadnout ven.

Setkali jsme se sice i s přívětivým přístupem, ale podobné chování nebylo ojedinělé.

A tak teď přemýšlím, panuje ve světě snad nějaká averze vůči Čechům, nebo jsme měli jen smůlu? Jaké máte zkušenosti vy?