S během je to jako s chlastem...

Že si teď klepete na čelo? Ví ta ženská o čem mluví? Chlastá se pěkně v teple hospody. Kdežto běhání... škoda slov. Počkejte, nechte mě domluvit. Běh je jako chlast, jen trochu naruby. Chlastáte, jste veselí, uvolnění. Je vám prima. Pak přijde kocovina a cítíte se mizerně. S během se to má naopak. Běžíte, ledacos bolí, sotva popadáte dech, cítíte se mizerně. Jakmile doběhnete, přichází veselí, uvolnění, euforie a nadšení. Je vám prima.

Zdroj: internet

Já jsem si běžeckou kocovinu vychutnala na půlmaratonu v Ústí až do dna.

Ústí bylo mojí srdcovou záležitostí (povšimněte si, prosím, slůvka bylo). Běžela jsem tam svůj úplně první půlmaraton v životě, který jsem si nadělila k životnímu jubileu, abych dokázala nejen svému okolí, že život s určitým číslem nekončí.

Letos jsem tam byla potřetí. Mezitím jsem naběhala spoustu půlmaratonů. V letošním roce dbám, abych každý měsíc jeden zaběhla. Byť soukromý - bez čipů, čísla, kdy za soupeře mám sebe nebo počasí. Takže jsem se těšila. Splním si měsíční plán, potkám známé na známé trati a určitě to bude moc fajn.

Ale...

Vyběhli jsme v pohodě, přestože počasí nám nepřálo (čti: lilo jako z konve). S běžci okolo si povídáme, panuje fajn atmosféra. Běží se mi dobře, kilometry odsýpají, za chvíli jsem na pátém. Občerstvovačku míjím, nemám žízeň, nemůžu nic polknout. Moje střeva nějakým záhadným způsobem odhalila, že jsme na trati závodu a rozhodla se taky přijít se svou troškou do mlýna. Peristaltika maká na plný pecky. Nařizuji jim, ať si dají pohov. Vždy, když se ocitneme poblíž kadibudky, ustávají v činnosti a chrní. Jakmile není nikde nic, začnou se ozývat. Sice se říká, že sr...a zrychluje krok, ale nevěřte tomu. Běžet se s tím nedá. Křeče v břiše mě kroutí a já zpomaluji tempo. Na osmém kilometru začínám ztrácet na svůj čas. „Přece se kvůli nějakýmu závodu nepos...,” říkám si v duchu a zpomaluji. Předbíhají mě tři černoši (jsou napřed o kolo. Až já doběhnu do cíle, nejspíš budou už v Africe! Klídek - letadlem!). Pobavila mě vtipná hláška z publika mířená na mě: „Aááá, paní je čtvrtá!”

Kolem desátého zjišťuji, že se peristaltika nechala ukolébat a uložila se ke spánku.

Se znepokojením začínám pozorovat, že není vyhráno. Křeče z břicha se jen posunuly o několik pater níž. Do nohou. Obou! Začíná to v lýtkách a postupuje níž, posléze i výš. S obavami si vytahuji magnézium, ale nevím, co to udělá se střevy. Střeva dobrý, křeče v nohou neustávají. Na občerstvovačce beru sůl, ale je zřejmě pozdě. Křeče zůstávají a jako paraziti se roztahují v mých nohách. Snažím se běžet stylem postřelená laň dál. Náhle se mi nahrnou do očí slzy. Není to snad ani bolestí, ani se nelituji, ale tak nějak mi to rozjitřilo emoce. Připadám si jako šestinedělka a dávám pláči průchod. Chvilkama kvílím nahlas (když jsem sama!), chvílema mi jen tečou slzy. „Škoda, že jsem si nevzala sluneční brýle, byla bych míň nápadná,” napadá mě zcela mimo mísu. Přitom pořád běžím. Pomalu! Když předběhnu jednu běžkyni, začnu se řehtat. Mé emoce jsou jako na houpačce. Smích a pláč v jednom pytlíku. Sama sobě si připadám jako cvok. Potkávám běžce v protisměru, usmívám se na ně a hledám známé. Jakmile jsem sama, řvu jako želva. Nemyslete si, nejsem žádná srágora. Můj práh bolesti je posunutý někam za hranici běžného vnímání. Ale tentokrát jsem si zřejmě sáhla někam hodně dolů do svých rezerv. Mezi patnáctým a sedmnáctým kilometrem se trasa kroutí poblíž cíle. Poprvé v životě vážně uvažuji, že to vzdám. V mé hlavě křičí jako na poplach myšlenky: „Kašlu na to, nemá to cenu! Kousek odtud jsou šatny, převleču se do suchého. Za chvíli přijde další liják.” Nad městem se stahují černé těžké hrozivé mraky.

Jenže...

... když to vzdám, vím, že mě to začne nejpozději ihned mrzet. Cesta zpátky žádná nevede. Jak tak nad tímto přemítám, oči stále plné slz, dostávám se na druhou stranu řeky na osmnáctý kilometr. Diváci, kteří vidí, v jak zbědovaném stavu se nacházím, mě povzbuzují. Slyším od staršího pána (ještě staršího než jsem já!): „Máte už za sebou krásných sedmnáct kilometrů, to dáte!” „Úsměv pro pána,” poprosím svoji hlavu. Hlava úsměv po krátkém zaváhání milostivě vydává.

Tři kilometry do cíle.

Restart! Ne, to ne! Nenechám se porazit! Zvednu hlavu, vypnu prsa! Mozek nastavím do fáze Off. Zapnu automat a jeduuu! Přestávám vnímat křeče, které mi kroutí prsty u nohou, drtí lýtka na padrť, koušou do stehen a štípou do zadku. Předbíhám asi deset lidí, kteří jsou na tom jako já.

Závěrečný finiš. (Prý vůbec nebylo poznat, že jsem na totálním dně.)

Rozhovor s moderátorem v cíli. (Jo, když někdo vypadá jako mediální hvězda - rozmazané oči, smytý make-up, zmoklé vlasy, promočené oblečení ala Miss mokré tričko, či spíš zmoklá slepice.)

Medaile se houpe na krku.

Radost, že jsem nevzdala.

Tenhle závod byl můj nejhorší běžecký zážitek (ale o to cennější!). Až jsem na chvíli dostala strach, že na běhání zanevřu. Jenže s během je to jako s chlastem. Člověk se opije, zažije příšernou kocovinu, ale příště si dá pivo, víno nebo panáka znovu. A já si zase půjdu zaběhat.