Do cíle coby kamenem dohodil aneb 50 kilometrů z Řípu do Prahy

Když máš do cíle padesát kilometrů a s sebou jen své nohy, nohy parťáka a dohromady jeden bicykl, je to pořádná dálka. Tohle jsem si říkala v sobotu 6.12. v půl sedmé ráno. Nastupujeme v Praze do autobusu, který veze na start účastníky Vánočního pohodového koloběhu z Řípu do Prahy. Závodu pro smíšený pár a jedno kolo. Dvojice musí být pořád na dohled a bicykl si předávat z ruky do ruky.  

Chceme splnit svoji vlasteneckou povinnost, vyškrábat se na horu Říp, shlédnout zemi, jež mlékem a strdím oplývá, a pak se vydat po stopách praotce Čecha směrem ku Praze. Zde bych ráda podotkla, že potomkům praotce Čecha trvalo několik generací, než kněžna Libuše vyšla na skalnatý útes vysoko nad Vltavou a prorokovala: „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat.“ Na místě nařídila vystavět hrad a město nazvala Praha... my to sfoukli za něco přes pět hodin.

A tak trasa nevedla přímo po jeho stopách, jako spíš po červené turistické značce. Na turistickou stezku se, jak známo, vždycky vejde alespoň jeden turista. Cyklista je tam někdy už jaksi navíc. Kdysi jsem se zařekla, že s kolem mě nikdo už na turistickou nedostane. Svému slibu jsem opět nedostála. Takže i na této stezce jsme si užili bláta, kamenů, kořenů a úzkých cestiček mezi trním dosytosti.

Začátek nebyl dobrý. Sedli jsme si do špatného autobusu. Všichni hobíci byli jinde. Před námi, za námi, vedle nás seděli samí mladí, krásní, sportovně vyhlížející lidé. Rozdělovali si mezi sebou pořadí a bednu. Nesdílela jsem s nimi nadšení a tloukla hlavou o okno autobusu s myšlenkami: „Proboha, kam jsme to zase vlezli!”

Cesta uběhla rychle, ani jsme se nenadáli a už vystupujeme z tepla autobusu do chladného vlhkého rána. Ještě si vyzvednout kolo, obejmout se se známými spoluzávodníky hobíky, vyšlápnout nahoru na horu Říp. Tam poslechnout rozpravu a úderem deváté hodiny vystartovat na dlouhou štreku.

Na chvíli se cyklisté oddělují od běžců, které čeká úzká prudká klouzající pěšinka dolů. Podkluzují mi nohy, ani se nenaděju a už objímám běžkyni přede mnou. Zezadu mi naskakuje na záda adeptka na výhru Skokana roku. Společně se pak propadáme o kousek blíž cíli. Na úpatí hory se páry setkávají. Pak už musí být, dle pravidel, stále spolu na dohled.

Zvolili jsme taktiku „však ono to nějak dopadne”. Jsme rozhodnuti střídat se podle sil běžce. Chtěla bych zkusit alespoň pětikilometrové běžecké úseky. Při častém střídání se nemohu dostat do tempa, trvá mi obvykle dlouho než se rozběhnu, a po sestoupení z kola mě běh moc nebaví. Jakmile chytnu běžeckou slinu, běží se mi dobře a nechce se mi přestávat. Technicky těžké úseky pojede na kole nekompromisně on.

Trať známe z loňska a její znalost nám hraje do karet. Víme, kde je těžký sjezd a kde si Honza vezme kolo, víme, kde na nás čeká bahno, kde to klouže, kde je pěkná pěšinka a kde to už bolí.

V místech, kde jsme minule již mleli z posledního, jsme letos raz dva. Jen mě trochu děsí, že opomíjíme doplňování jak tekutin tak energie. Když cesta ubíhá tak skvěle, a nechceme se zastavovat a zdržovat. Při jedné výměně si raději vyndavám hroznový cukr a pomalu jej ujídám. Honza nechce. Ale pak v Kralupech vidím, jak jede na kole s houskou v ruce. Při další výměně na dvacátém pátém kilometru si já beru energetický gel. Ne nadarmo má v názvu slůvko power. Nakopává mě nejen fyzicky, ale i psychicky. Dostávám se do euforie, mám chuť tančit a raduji se z našeho výkonu. Z toho, jak nám to jde, a že jsme už za půlkou, protože jak známo, druhá půlka je vždycky kratší. Oba jsme fit a šlapeme jako hodinky. Občas prohodíme pár slov.

Na chvíli se ocitáme na cyklostezce kolem Vltavy, ale víme, že nás čekají ještě další bahenní koupele a prudký kopec roklí nahoru. V terénu jsme dobře sehraný pár. Já do kopce běžím a Honza jede. Když je hodně prudký, přecházíme oba do chůze. Ale zdá se, že máme šanci dohonit dvojici, ke které se v kopci a bahně blížíme.

To, co jsme vyšlápli nahoru, musíme zase sjet dolů. Protože terén dolů je zase, jak jinak, těžký, jede Honza. Při výjezdu na silnici je úplně promrzlý. Hází na mě kolo a snaží se rozběhnout své dokonale ztuhlé zmrzlé tělo, aby se trochu zahřál. Já zahřátá jsem, tak jenom naskakuji a jedu za ním. Po chvilce vyndavám z batohu datlovo-mandlovou tyčinku, kterou jsem pro tento účel uplácala. Dáváme si to za pohybu. Je sladká, měkká, do krku klouže, a je to přesně to, co právě potřebujeme.

Čeká nás posledních deset kilometrů do cíle. Asfalt, cyklostezka podél Vltavy. Předpověď počasí vyšla, prší! Ukazatele nám odměřují délku trasy.

„Hele, Trója už jenom dva,” čtu na ceduli, jásám a vybíhám na svůj běžecký úsek. Běžím už dlouho, cítím, že bychom se zase mohli vyměnit. „Tak k tamtomu ukazateli,” celá natěšená na číslovku, kterou uvidím. Předpokládám, že bude zbývat hodně malý kousek.

Trója 2km - hlásí znovu s ledovým klidem cedule.

„Nééé,” chce se mi řvát vzteky. Ovlivněna četbou sci-fi mám pocit, že jsme se dostali časové smyčky. Nezbývá nám nic jiného, než si vyměnit pozice a pokračovat dál.

A pak... cílová rovinka, cíííl!

Oproti loňsku jsme se do cíle dostali o čtyřicet minut dříve. Jako minulý rok jsme si dokázali, že jsme dobří parťáci, že se umíme doplnit. Já jsem se přesvědčila, že mě mnohem víc baví běhat v terénu, že mi nevadí bláto ani kopce. Mám ráda adrenalin, který se vyplaví do krve, to chvění až v žaludku, když na kole vyberu smyk, a když vyběhnu nějaký kopec.

A rozmary počasí? Ty naše odhodlání vyrazit na trať nemohou ovlivnit...

Koloběh z Řípu do Prahy zakončil mou běžeckou sezónu roku 2014. Už se těším, co mi přinese příští rok. Na základě této zkušenosti chci zkusit potrápit své tělo na nějakém horském závodě.