Vybavena jazykem

Počátek mého bytí se datuje od šedesátých let. Do základní školy jsem nastoupila jedenáct dní poté, co naši zemi přijeli "osvobodit" okupanti z východu a otravovali nám vzduch skoro čtvrt století. Znalosti a moudra jsem pobírala v období normalizace. Z čehož vyplývá, že základem jazykového vzdělávání byla ruština. Absolvovala jsem sice nepočítaně hodin, ale kromě zaščiščať a selskochozjajstvěnyj zavód mi v hlavě o moc víc nezůstalo. Na střední jsem se coby holka od západní hranice učila ještě německy.

A tak se stalo, že z cizích zemí se perfektně domluvím na Slovensku (česky!), jakž takž v Chorvatsku (česky!). Do Ruska se nechystám. Na západ od naší hranice občas uplatním svoji němčinu. Ve Švédsku jsem na tom byla se svou jazykovou vybaveností celkem slušně - obě strany jsme znaly stejná školská německá slovíčka a tak jsme pokecali. Každý si mlel své, usmívali se na sebe, popíjeli pivo a měli pocit, že vyřešíme veškeré bolesti světa.

Ne snad, že bych nebyla pilná a vzdělání chtivá. Po revoluci společně s otevřenými hranicemi jsem se i já otevřela cizím jazykům. Hned v září se přihlašuji do jazykového kurzu. Začínám světovým jazykem "nambr van!" Ano, angličtinou. Později, aby toho nebylo málo, ještě přidávám francouzštinu. Zatěžuji svůj velký i malý mozek slovy jako matka, otec, děti, bravurně zvládám časování slovesa být. Vždy s nadcházející zimou má píle uvadá, až po Vánocích zvadne úplně. Čekám do příštího září s nadějí, že o rok moudřejší na tom budu s pílí lépe. Časování slovesa být mi jde, jak se řekne matka, otec a děti taky. Což ze mě v začátečnických kurzech dělá hvězdu.

Jakmile přicházíme k různým minulým a budoucím časům dalších a dalších sloves, přidáváme zájmena, přídavná i podstatná jména a jejich skloňování, blíží se Vánoce a situace se opakuje. Nejdéle jsem v kurzu vydržela do prvních jarních paprsků. Umím číslovky, časovat sloveso být (to mi jde opravdu moc dobře), vím, jak se řekne otec, matka, děti a dokonce i manžel. To všechno, podotýkám, v několika jazycích.

Svoji angličtinu jsem měla možnost vyzkoušet na nedávném večírku. Hostitel mě zlomyslně posadil vedle rodilého Angličana a jeho české přítelkyně. S Kačenkou jsme plynně konverzovaly po našem, on přihlížel a občas něco prohodil, čemuž rozuměla z nás tří jen ona a pak ještě on. V okamžiku, kdy mu začala vyprávět, že běhám maratony, zahlédla jsem záblesk zájmu o moji osobu. Otočil se na mě, něco řekl a poklonil se mi.

Ihned jsem pochopila, co chce vyjádřit. Množství vypitého vína a obdiv mladého muže z mé hlavy vydoloval i to, co v ní nikdy nebylo. S pravým anglickým výrazem mu několikrát za sebou opakuji  "áj marathón runner". Přitom kroutím hubou, div si nevykloubím sanici, abych nejdelší anglické větě svého života dodala patřičný anglický ráz. Přičemž, aby nedošlo k omylu, rukama i nohama naznačuji pohyb, který vypadá jako, když běžím. Bohužel nohy, toho času uklizené pod stolem, zřejmě nezaregistroval. Návdavkem zcela zdarma přidávám široký úsměv.

Na to on pět minut říká něco, čemuž nerozumím, přece jen umí kroutit hubou líp. Ale zaslechla jsem něco jako "mather, sex, kilometr" z čehož usuzuji, že mi nevypráví o matčině sexu, ale o tom, že ona také běhá a to šest kilometrů.

Pro jistotu, aby nezapomněl, a taky když jsem s touhle větou měla takový úspěch, jsem zopakovala "áj marathón runner". Pochopitelně nezapomínám zapojit i ostatní části svého těla, tedy ruce, nohy a přidávám zcela zdarma úsměv.

Opět se mi malinko pokloní, a zase se objeví onen záblesk obdivu v jeho očích. Připadám si jako superstaáár. Znovu a znovu tento duchaplný rozhovor opakujeme. Snad hrál roli alkohol, snad moje touha se před mladým kohoutkem nakrucovat jako slepička. Jeho přítelkyně po chvíli znuděně zívla a řekla, že si jde pro pití.
"Né, nechoď pryč, potřebuju, abys mi překládala," chytám se jí za rukáv, jako tonoucí stébla.
"Prosím tě, vždyť si krásně povídáte," vykroutila ruku z mého sevření a byla pryč.
On se nenápadně rozhlédl, v půli mé věty "áj marathón runner" něco zamumlal a zmizel.

Dlouho jsem si myslela, že s němčinou jsem na tom líp. Tento jazyk jsem sice nepoužívala roky, takže znalosti se značně zaprášily, ale věřila jsem ve svou přirozenou inteligenci. Pravdě do očí jsem pohlédla jednoho dne, kdy mě na ulici oslovil pravý nefalšovaný německý Němec a něco blábolil. Snažila jsem se mu porozumět. Ovšem časování slovesa být buď vůbec nepoužil nebo ho zákeřně dal na úplně jiné místo, než jsem očekávala. Ve větě jsem neslyšela známá slova Wienerschnitzel, Vater a dokonce ani Mutter. O dětech a číslovkách nemluvě. Rozpačitě jsem pokrčila rameny, zdvořile přidala úsměv zcela zdarma a řekla: "Auf wiedersehen!"

Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem...

...protože umím několik jazyků pasivně a částečně, jsem patrně několikrát pasivním a částečným člověkem. Praxe však ukázala, že když je třeba, za použití rukou, nohou a s pomocí úsměvu zcela zdarma, se domluvím vždycky. Při nastalých infarktových situacích bych se nejraději naložila do lihu a nechala vystavit v muzeu jako ta, co nikomu nerozuměla, ale s odstupem času je čemu se smát.

Ovšem můj kamarád své tolikrát-člověčenství dokáže povýšit o level výš. Při slivovicové smršti hojně zapíjené pivem začne bryskně ovládat poříčtinu, jazyk to jeho rodného města. Vůbec mu nevadí, že nikdo jeho jazyku nerozumí.