Kdybych byla chlapem,
Ráno bych se, v době kdy rodina ještě spí, potichu vyplížila z postele a odjela do práce. Předpokládám, že bych zastávala minimálně střední manažerskou pozici. V práci bych chtěla být včas, abych stihla vyřídit resty minulých dní, než se strhne každodenní kolotoč. Ve stresu bych prožila celý den. Určitě bych měla vysoký tlak a možná i nadváhu. Po příchodu domů bych byla tak unavená, že bych jen mlčky snědla jídlo, které mi žena předloží, snažila se chvíli věnovat dětem, ale přiznám, že po celodenním tlaku by mě to dost obtěžovalo. Znaveně bych upadla na gauč, naladila sportovní kanál a okamžitě usnula.
Naštěstí jsem žena. Matka tří dětí ve věku mezi třemi a deseti lety.
Ráno, v době kdybych ještě mohla spát, mě vzbudí budík mého partnera. Několikrát s ním zatřesu, že už musí jít. Vstávat ještě nemusím, ale už jsem vzhůru a zabrat se mi nepodaří. Přemýšlím, co udělám k večeři a co doma chybí. (Dřív, když jsem ještě neměla svoji milovanou rodinu, jsem přemýšlela takhle nad ránem, co si vezmu na sebe.) Ještě než to vymyslím, vzpomenu si, že jsem nepodepsala úkol, který mi včera strčil do ruky nejstarší. Kam jsem jenom dala ten sešit? Zrovna jsem skládala nádobí do myčky, tak snad není tam? Leknu se, vyskočím a pádím k myčce. Hmm, byl tam. Ach jo, to zase bude vysvětlování učitelce, budu tam muset dopoledne zavolat. Doufám, že si dítě teď ráno nevzpomene.
Hned, když jsem už tady, myčku vyklidím, připravím dětem snídani a svačinu. Jdu je budit. Musím na ně opatrně, trpělivě, něžně. Mají těžká rána a pokud probuzení nezvládnou, zase přijdu pozdě do práce.
Hurá, dnes jsme to zvládli. V jedné ruce držím toaletní papír, čekám, až se malá vykaká, druhou se snažím napatlat na oko řasenku. Doufám, že to nepopletu. Snídaně je rozdrobená na stole i pod stolem, kakao vylité jen málo, svačiny v aktovkách, vše jde podle plánu.Ještě pár dohadů o čepici, rukavice a šálu a to se všemi třemi. Sama svoji šálu ani rukavice nemůžu najít. Starší děti odcházejí do školy, nejmladší vedu do školky. Kašle, teče jí zelená nudle. Modlím se, aby vydržela do pátku. O víkendu se pokusím vykurýrovat ji. Ve dveřích si vzpomene, že jsme zapomněli myšáka. Prolezeme celý byt, dělám, že nevidím odpadlé bláto z jejích bot. Myšáka vítězně najdu za válendou. Čapnu ji za ruku a letíme na poslední chvíli. Vzpouzí se, ach to roztomilé období vzdoru. Když řvoucí dítě zanechám ve školce, jsem zralá na psychiatra a probouzí se ve mně výčitky, jestli bych neměla zůstat s dcerou doma. Ovšem hypotéka se neptá.
Po šestnácté hodině vypnu počítač, promnu unavené oči, vyrazím k domovu. Cestou ze školky se stavíme na nákup. Odtáhnu dítě od regálů s čokoládou a bonbóny. V jedné ruce řvoucí dítě, v druhé plný nákupní košík. Zpocená až na zadku hledám peněženku ve své obří kabele. Prodavačka se na mě netrpělivě utrhne, ať si to dítě uklidním. Asi se to nezdá, ale ráda bych jí vyhověla. Možná bych měla poděkovat nevrlé důchodkyni za mnou, která ví přesně, jak se mají děti vychovávat, připomíná mi, že jsem neschopná a pronáší další uchu lahodící slova. Přes křik mé dcery by mě stejně neslyšela, tak na ni jen v duchu vypláznu jazyk.
Starší jsou už doma. Snažím se je donutit, aby si udělaly úkoly hned, cvičily na klavír, připravily si tašku na zítra. Dám prádlo do pračky, zahraju pexeso, které prohraju, protože odbíhám kontrolovat sporák. No a co, tak mám jen jednu dvojici. Zkouším třeťáka z násobilky a vyjmenovaných slov. Kontroluju sklon písmen v písance prvňáka, testuju svoji trpělivost při koktání a zadrhávání, když čte o Emě, o mámě a míse v čítance. Postavím věž z kostek. Postavím znovu věž z kostek, uklidním nejmladší, že nevadí, když spadla. Vyndám prádlo z pračky a upozorním starší děti, že jdu věšet (prádlo!), ať hlídají malou. Pro jistotu vypnu sporák, na kterém bublají špagety, které se rozvařily, už když jsem stavěla věž.
Vypínám počítač i televizi dětem před nosem. Nejmladší řve, že se chce dívat na reklamy. Prostřední je uražená. Nejstarší potřebuje plátno a bavlnky na zítřejší pracovky. Děkuju Bohu, že si vzpomnělo teď a ne ráno. Jdu hledat.
"Děti, táta už brzy přijde!" všichni se těší, radostně pošťuchují, smějí.
"Ty si kráva!"
"Mami, von mě bije. Nech toho ty pitomče!"
"Krávo!"
"Kjávo!" papouškuje nejmladší. Čekám, že nejpozději zítra bude takto titulovat učitelku ve školce.
Roztrhávám smečku řvoucích a rvoucích se děcek. Už několik hodin se mi chce na záchod. Beru časopis (knížku jsem neotevřela několik let!) a zamknu se. Na dveře pořád někdo buší: "Mami, jsi tam?" Zvoní zvonek. Sousedka si přišla postěžovat, že moc dupeme, a že její muž nemůže spát.
Zapínám žehličku, z kupy prádla lovím to, do čeho se zítra miláčci oblečou.
Muž přichází z práce. Usedáme ke stolu, rozvařené špagety nejedou nikomu. Muž mlčí, děti ryčí, chtějí hranolky nebo aspoň místo tuňáka kečup. Tuhle chemickou šmakuládu doma nevedu. Tuňák obsahuje spoustu živin, které děti potřebují. Bohužel to stejně nežerou!
Otec s nimi chvilku blbne, rozdovádí je, pak usíná u fotbalu.
Čas kvapí, s vypětím všech sil se snažím nahnat rozjívené miláčky do vany. Dohlédnu, aby se umyly a vyčistily si zuby. "Vyčůrat a spát!"
Přečtu pohádku, padají mi víčka. Těším se, že budu mít od nich chvíli klid, zhasnu světlo, políbím a obejmu každého, unaveně přesunu své tělo k televizi. Ještě pořád se někdo courá, že má žízeň, že ho bolí bříško nebo že se bojí. Odcházím s nimi do jejich pokojíčků, přikládám na bříška nahřáté poklice, natřepávám peřiny, foukám bolístky.
Sprchu, měla bych se odlíčit, je poslední myšlenka toho dne, kterou vnímám. Na dětské válendě v nepohodlné poloze usnu tak tvrdě, že by mě neprobudil ani ohňostroj. Nad ránem se proberu, na cestě do ložnice se s mužem potkáme. Jde od televize. Dáme si pusu na dobrou noc.
Jsem ráda, že jsem ženou. Na mých bedrech neleží veškerá tíha světa. Nemusím se starat o globální oteplování ani o to, kdo je prezidentem. Sparta nebo Slávie je mi zcela ukradená.
Jako žena mám na starosti takové maličkosti jakými jsou plná břicha, plná lednice, čisté prádlo, návštěvy dětského lékaře, rovnátka na zubech, uklizený byt či podepsané úkoly. Coby žena si můžu kdykoli namalovat na ksicht krásný obličej, nalakovat nehty, či obléknout hezké šaty s velkým výstřihem.
Jen prozatím nevím kdy!
Zuzka Součková
Historka vskutku fekální
Když člověk trpí syndromem dráždivého tračníku, stává se z obyčejné vycházky drama, ve kterém jde nejen o zachování důstojnosti, ale i o čistotu prádla. Ačkoli se to po slovensky nazývá hnačka, zrychlení kroku nic neřeší!
Zuzka Součková
Je svět v pořádku?
Brzké jarní ráno, venku je ještě tma. Zavrtím se na posteli, probudí mě nějaký zvuk. Nastražím uši. Aha. To první ptáci zpěváci nastupují na scénu. Zatím zřejmě jen ladí tóny jako muzikanti před koncertem.
Zuzka Součková
V ortopedické čekárně
Pravou berli postavím do rohu, vezmu za kliku, otevřu dveře. Nezapomenu zastrčit berli zpátky do podpaží a ladným skokokrokem se vsunu dovnitř. Čekárna je plná, ale jedna židle zasunutá v koutě na mě čeká. Ztěžka na ni dopadnu.
Zuzka Součková
Jsem nemohoucí, ale bojuju
Klaním se před všemi, kteří mají jakýkoli handicap. Ať už někomu neslouží ruce, nohy, oči, uši, či nějaký tělesný orgán, vždycky je to problém. Mně momentálně podala výpověď ze služby pravá noha.
Zuzka Součková
Vytrácí se slušnost?
Scházím školní schodiště, proti mně se žene dětské stádo. Nedržet se zábradlí, ti malí predátoři by mě smetli. Někteří pozdraví.
Zuzka Součková
Obědy zdarma pro všechny
Tak, děti, jdeme na oběd, máte ho zadarmo. Ale, pančelko, já nechci, mně ty obědy v jídelně nechutnají," řekne Maruška, otřese se hrůzou při vzpomínce na včerejší oběd. Nebylo to sice jídlo pro gurmána, ale bylo teplé a zdarma.
Zuzka Součková
Úchylák v bazénu
Chvilku si ho nevšímám, ale pak si uvědomuju, že plave za mnou. Když mě předplave, protože tak pomalu jako já asi neumí, počká si, a zase ho cítím za sebou. Začíná mi to být nepříjemné. Kouká mi na zadek, nebo co?
Zuzka Součková
Předvolební slibování aneb Čeká nás zářná budoucnost?
Už je to tu zas. Předvolební sliby. Politici pevným přímým pohledem shlížejí na nás obyčejné občany ze svého piedestalu umístěného na každé volné ploše a slibují.
Zuzka Součková
Určeno rodičům pubertálních fracků: Jak přežít pubertu (návod)
Puberta je hormonálně podmíněný proces, na jehož konci je dosaženo pohlavní zralosti a schopnosti reprodukce. Tak hovoří věda. Laicky řečeno je puberta stav, kdy zúčastnění denně přemýšlejí nad vraždou, či sebevraždou.
Zuzka Součková
Jak mi nevyšlo stát se součástí reklamy
Reklamní svět je svět krásných lidí, plný světel, úsměvů, radosti, štěstí a lásky. Obyčejnému člověku dodává spoustu naděje, že i jeho by něco takového mohlo potkat.
Zuzka Součková
Učitelčin obyčejný rok
Každý, kdo vychodil základní školu, ví přesně, jak mají učitelé žáky učit. Co s nimi mají dělat, jaké učivo probírat, a co by po těch chudinkách dětech neměli nikdy chtít.
Zuzka Součková
Vy nemáte slevovou kartičku?
Zaměstnanci lékárny Benu se ze mě roky marně snaží udělat pacienta vnucováním slevové karty. Ač letitá dáma, návštěvníkem lékárny jsem poměrně sporadickým. Nechodím pro léky pravidelně, asi proto, že žádné pravidelně neužívám.
Zuzka Součková
Padesátiletá rebelka. Fakt?
Když je jednomu padesát a víc, nedbá názoru okolí. Pro mě za mě, ať si kdo chce, co chce, říká. Mně je to fuk!
Zuzka Součková
Jak jsme se málem stali obětí trestného činu
Už několik let jezdíme po světě s obytným autem a s koly. Kola vozíme na zadním stojanu. Můj muž je pečlivý a opatrný. Kola zamyká několika řetězy a přikrývá plachtou.
Zuzka Součková
Jít na WC ve vlaku vyžaduje hodně odvahy...
Po kolejích jezdí vlaky. V dobách mého mládí byly špinavé, záclonky utahané, smradlavé. Záchody znečištěné, sedadla nepohodlná. Koženka na nich studená a při delší cestě dokázala přitáhnout do zadních partií pořádného vlka.
Zuzka Součková
Muž a žena po třiceti letech soužití
Člověk je párový tvor. Většina. Já tedy ano a předpokládám, že i můj muž. Společně káru života táhneme třicet pět let. Je tedy zřejmé, že navzájem si vidíme až na úplné dno. Můj muž mě často prokoukne až tam, kam já nedohlédnu.
Zuzka Součková
Svoboda je pryč, vážení!
Svoboda je možnost, případně schopnost volit, rozhodovat a jednat „podle své vůle,“ ať je jakákoli a nést za to přiměřenou odpovědnost. Poslední dobou se nad tím pozastavuju a přestávám věřit svým očím. Mě chce někdo omezovat?
Zuzka Součková
Návod k použití aneb Lidi, vzpamatujme se!
Koupili jste si v poslední době nějakou věc? Ano? A všimli jste si, jakou jste k tomu obdrželi knihu s názvem Návod k použití? Nemám na mysli elektroniku, kde návod má své oprávnění, ale třeba obyčejný hrnec.
Zuzka Součková
Gabriela Koukalová a poruchy příjmu potravy
Anorexie či bulimie jsou nemoci. Mnohdy postihnou krásné, mladé dívky, u kterých by to nikdo nečekal. Není to žádný výplod choré mysli, jsou to závažné choroby, které mnohdy spustí několik slov pronesených v blízkosti dotyčné.
Zuzka Součková
Učitel, ten tvrdý chleba má
Učitelé mají pořád prázdniny, chodí do práce na osmou, domů v poledne, dokonce mají i volné víkendy, a ještě pořád brečí, že mají málo peněz. Alespoň takto je veřejností profese učitele většinou vnímána.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 281
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3262x
Jsem autorkou knih:
Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě
Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne,
a knih fejetonů ze života:
Běh života s úsměvem
Diagnóza žena
Když mi budete chtít něco sdělit, můžete napsat: zuzkasouckova@atlas.cz
Pokud se vám mé psaní líbí, navštivte také moji fb stránku, kde často glosuji běžné životní situace:
https://www.facebook.com/zuzkasouckovaspisovatelka/?pnref=lhc
Vaše vzkazy mne potěší.