Genitálie... Jak jim říkáte doma vy?
S přísnou a prudérní výchovou pokračovala i u svých potomků, tedy u mě a mého mladšího bratra. Slova jako penis, prsa, oplodnění, porod a podobná se v naší rodině považovala za sprostá. Natožpak jejich pejorativní odnože. Všechny tyhle výrazy byly pro nás tabu. Ať dělám, co dělám, nemohu si vzpomenout, jestli jsme měli nějaký familiérní název pro pohlavní orgány. Nějaký ten pindík, pinďour, ptáček, pták, péro, pytlík, pinďulka, prcinka, pipinka?
Pamatuju si akorát, že když se kamarádce narodil bratříček, tak mi pyšně ukázala jeho, jak doma říkali, komínek.
Ve druhé třídě jsem zaslechla slovo, které mi znělo líbozvučně. "Prcat". Složila jsem na něj písničku, kde text songu tvořilo tohle jediné slovo v různých tóninách. Několik dní jsem ji pilovala v soukromí dětského pokojíčku. Už tenkrát jsem tušila, že na hudebním poli mi nejspíš pšenka nepokvete, ale má touha předvést své první hudební ztvárnění textu byla silná. Když jsem nabyla jistoty, že text o jednom slově umím dokonale, posadila jsem rodinu na gauč, na hlavu si nasadila hnědé punčocháče, které měly evokovat dlouhé vlasy, do ruky vzala místo mikrofonu švihadlo a začala pět. Matka mi nedovolila dojít ani k refrénu, když zařvala: "Dost!" Dostala jsem na zadek a přísný zákaz ještě někdy vyslovit tohle slovo! (Mami, já to nevyslovila, když je to napsaný, tak to přece není sprostý!) A tak moje hudební kariéra skončila dřív než mohla začít jenom proto, že jsem si pro zhudebnění vybrala špatné slovo. Na otázku "proč?" mi odpovědí bylo, že to je sprostý a že to slušné holčičky neříkají.
Podobně žádné odpovědi se mi dostalo, když jsem se o nějaký ten pátek později zeptala na věc, která mi už delší dobu vrtala hlavou: "Mami, a jak se dělají děti?" Matka zrudla, odešla ke sporáku a začala usilovně míchat upečenou bábovku.
Že se život točí dokola, jsem pochopila, když moje tehdy pětiletá dcera začala zpívat vlastní skladbu s oduševnělým textem: "Pipina, pinďour, prdel,..." Zatímco moje matka se řehtala nahlas, já hystericky řvala: "Dost! Tohle slušné holčičky neříkají!"
Prvního skoro nahého dospělého muže jsem viděla v patnácti letech. Učitelka mě dopoledne uvolnila ze školy, protože jsem měla horečku. Jdu opuštěným šedivým ponurým zimním městem (za mých mladých let byly ulice v pracovní době liduprázdné). Stál na rohu. Nevím proč, ale vždycky moje oči padnou tam, kam by neměly. Častokrát vidím věci, které vidět nechci. Tenkrát mé oči přitáhlo něco. Onen dotyčný držel v ruce hnusnou promodralou tlustou žížalu, která mu lezla z poklopce. Krve by se ve mně nedořezal. Komínek?
Vzala jsem nohy na ramena, utíkala pryč se srdcem bijícím až v krku a žaludkem naruby.
Mnohem otrlejší jsem byla a poměrně bezpečněji se cítila, když se profesor menšího vzrůstu opřel o katedru a z rozepnutého poklopce mu vypadlo cosi. Na stole jako na výstavce ležel kus strakatých trenek naplněný jeho mužskou chloubou. Ve třídě to zašumělo, některá z nás vypískla, profesor se lekl, odskočil od katedry a bylo po divadle. Otočil se ke třídě zády, zapnul poklopec, vytáhl notes: "Tak, kdopak nám dneska půjde k tabuli?" V místnosti bylo rázem ticho jako v hrobě.
Moje známá v létě na terase hospůdky, kde jsme popíjely víno, a přijela parta na kolech prohlásila: "Když vidím cyklisty, nevím kam s očima." Vykecala jsem to tehdy svému muži a on od té doby nosí na kolo volné šortky. Nebudu nic zastírat, oni i běžci v běžeckých leginách také kolikrát ukazují hodně. Já mám ovšem většinou smůlu. Běhají rycheji než já a tak je spíš vídám jen zezadu a zdálky.
Kamarádčin chlapeček si po příchodu ze školky sedl ke stolu. Složil hlavu do dlaní jako myslitel, dlouhou dobu zadumaně mlčel, což u něj bylo neobvyklé, a pak pronesl větu, které se dodnes smějeme: "Maminko, já mám pindíka, Petřík má pindíka, tatínek má pindíka, jenom Hanička má vepředu takovou malou prdelku."
Zuzka Součková
Historka vskutku fekální
Když člověk trpí syndromem dráždivého tračníku, stává se z obyčejné vycházky drama, ve kterém jde nejen o zachování důstojnosti, ale i o čistotu prádla. Ačkoli se to po slovensky nazývá hnačka, zrychlení kroku nic neřeší!
Zuzka Součková
Je svět v pořádku?
Brzké jarní ráno, venku je ještě tma. Zavrtím se na posteli, probudí mě nějaký zvuk. Nastražím uši. Aha. To první ptáci zpěváci nastupují na scénu. Zatím zřejmě jen ladí tóny jako muzikanti před koncertem.
Zuzka Součková
V ortopedické čekárně
Pravou berli postavím do rohu, vezmu za kliku, otevřu dveře. Nezapomenu zastrčit berli zpátky do podpaží a ladným skokokrokem se vsunu dovnitř. Čekárna je plná, ale jedna židle zasunutá v koutě na mě čeká. Ztěžka na ni dopadnu.
Zuzka Součková
Jsem nemohoucí, ale bojuju
Klaním se před všemi, kteří mají jakýkoli handicap. Ať už někomu neslouží ruce, nohy, oči, uši, či nějaký tělesný orgán, vždycky je to problém. Mně momentálně podala výpověď ze služby pravá noha.
Zuzka Součková
Vytrácí se slušnost?
Scházím školní schodiště, proti mně se žene dětské stádo. Nedržet se zábradlí, ti malí predátoři by mě smetli. Někteří pozdraví.
Zuzka Součková
Obědy zdarma pro všechny
Tak, děti, jdeme na oběd, máte ho zadarmo. Ale, pančelko, já nechci, mně ty obědy v jídelně nechutnají," řekne Maruška, otřese se hrůzou při vzpomínce na včerejší oběd. Nebylo to sice jídlo pro gurmána, ale bylo teplé a zdarma.
Zuzka Součková
Úchylák v bazénu
Chvilku si ho nevšímám, ale pak si uvědomuju, že plave za mnou. Když mě předplave, protože tak pomalu jako já asi neumí, počká si, a zase ho cítím za sebou. Začíná mi to být nepříjemné. Kouká mi na zadek, nebo co?
Zuzka Součková
Předvolební slibování aneb Čeká nás zářná budoucnost?
Už je to tu zas. Předvolební sliby. Politici pevným přímým pohledem shlížejí na nás obyčejné občany ze svého piedestalu umístěného na každé volné ploše a slibují.
Zuzka Součková
Určeno rodičům pubertálních fracků: Jak přežít pubertu (návod)
Puberta je hormonálně podmíněný proces, na jehož konci je dosaženo pohlavní zralosti a schopnosti reprodukce. Tak hovoří věda. Laicky řečeno je puberta stav, kdy zúčastnění denně přemýšlejí nad vraždou, či sebevraždou.
Zuzka Součková
Jak mi nevyšlo stát se součástí reklamy
Reklamní svět je svět krásných lidí, plný světel, úsměvů, radosti, štěstí a lásky. Obyčejnému člověku dodává spoustu naděje, že i jeho by něco takového mohlo potkat.
Zuzka Součková
Učitelčin obyčejný rok
Každý, kdo vychodil základní školu, ví přesně, jak mají učitelé žáky učit. Co s nimi mají dělat, jaké učivo probírat, a co by po těch chudinkách dětech neměli nikdy chtít.
Zuzka Součková
Vy nemáte slevovou kartičku?
Zaměstnanci lékárny Benu se ze mě roky marně snaží udělat pacienta vnucováním slevové karty. Ač letitá dáma, návštěvníkem lékárny jsem poměrně sporadickým. Nechodím pro léky pravidelně, asi proto, že žádné pravidelně neužívám.
Zuzka Součková
Padesátiletá rebelka. Fakt?
Když je jednomu padesát a víc, nedbá názoru okolí. Pro mě za mě, ať si kdo chce, co chce, říká. Mně je to fuk!
Zuzka Součková
Jak jsme se málem stali obětí trestného činu
Už několik let jezdíme po světě s obytným autem a s koly. Kola vozíme na zadním stojanu. Můj muž je pečlivý a opatrný. Kola zamyká několika řetězy a přikrývá plachtou.
Zuzka Součková
Jít na WC ve vlaku vyžaduje hodně odvahy...
Po kolejích jezdí vlaky. V dobách mého mládí byly špinavé, záclonky utahané, smradlavé. Záchody znečištěné, sedadla nepohodlná. Koženka na nich studená a při delší cestě dokázala přitáhnout do zadních partií pořádného vlka.
Zuzka Součková
Muž a žena po třiceti letech soužití
Člověk je párový tvor. Většina. Já tedy ano a předpokládám, že i můj muž. Společně káru života táhneme třicet pět let. Je tedy zřejmé, že navzájem si vidíme až na úplné dno. Můj muž mě často prokoukne až tam, kam já nedohlédnu.
Zuzka Součková
Svoboda je pryč, vážení!
Svoboda je možnost, případně schopnost volit, rozhodovat a jednat „podle své vůle,“ ať je jakákoli a nést za to přiměřenou odpovědnost. Poslední dobou se nad tím pozastavuju a přestávám věřit svým očím. Mě chce někdo omezovat?
Zuzka Součková
Návod k použití aneb Lidi, vzpamatujme se!
Koupili jste si v poslední době nějakou věc? Ano? A všimli jste si, jakou jste k tomu obdrželi knihu s názvem Návod k použití? Nemám na mysli elektroniku, kde návod má své oprávnění, ale třeba obyčejný hrnec.
Zuzka Součková
Gabriela Koukalová a poruchy příjmu potravy
Anorexie či bulimie jsou nemoci. Mnohdy postihnou krásné, mladé dívky, u kterých by to nikdo nečekal. Není to žádný výplod choré mysli, jsou to závažné choroby, které mnohdy spustí několik slov pronesených v blízkosti dotyčné.
Zuzka Součková
Učitel, ten tvrdý chleba má
Učitelé mají pořád prázdniny, chodí do práce na osmou, domů v poledne, dokonce mají i volné víkendy, a ještě pořád brečí, že mají málo peněz. Alespoň takto je veřejností profese učitele většinou vnímána.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 281
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3262x
Jsem autorkou knih:
Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě
Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne,
a knih fejetonů ze života:
Běh života s úsměvem
Diagnóza žena
Když mi budete chtít něco sdělit, můžete napsat: zuzkasouckova@atlas.cz
Pokud se vám mé psaní líbí, navštivte také moji fb stránku, kde často glosuji běžné životní situace:
https://www.facebook.com/zuzkasouckovaspisovatelka/?pnref=lhc
Vaše vzkazy mne potěší.