Neomezené volání. Komu tím prospějete?

Na tarif neomezené volání se našinec snadno nechá nalákat. Vůbec mu nevadí, že takové "neomezené volání" ho stojí měsíčně stovky korun. Vždyť za to, aby mohl neomezeně telefonovat si každý rád zaplatí. A to se vyplatí!

Když jsem byla ještě dítě, měli jsme doma telefon. Majitelů tohoto přístroje nebylo v našem malém paneláku moc a tak často: "Dobrý den, můžu si od vás cinknout?" chodili sousedé z bytu pod námi, nad námi či vedle nás.

Telefonní přístroj jsme měli šedý, barokního tvaru s velkým sluchátkem. To bylo k tělu přístroje připoutáno šedou kroucenou šňůrou. Při telefonování jsem si šňůru namotávala na prst a pak zase vymotávala. Namotávala. Vymotávala. Namotávala. Vymotávala. Už od dětství jsem inklinovala k neomezenému volání, obzvlášť když nebyli rodiče doma. Telefonní číslo bylo trojmístné, přístroj měl kulatý ciferník a vytáčelo se tak, že prst se zanořil do dírky u příslušné číslice. Fajnšmekři používali k vytáčení propisku.

Pak jsem se odstěhovala od rodičů a založila svoji rodinu. Zažádali jsme si o telefon, abychom mohli být v kontaktu a dlouho, předlouho čekali. To bylo slávy, když konečně přišli montéři, a vítězoslavně nás připojili. Pravdou je, že to stálo nějaký peníz, kafe a rum navíc, ale co by člověk neudělal, aby mohl být spojen se světem - tedy aspoň s ostatními krajany.

S novou telefonní stanicí jsme získali i tlačítkový přístroj a čtyřmístné číslo. Nebezpečně se podobalo PIN, který jsem obdržela ke své novotou vonící kartě - myslela jsem si tehdy, holka bankovnictví neznalá, že je kreditní, ale byla jenom debetní - v té době jsem ještě nevěděla, že je v tom rozdíl, ale karty jsem znala z amerických filmů, to tedy jo.

Podobnost s PINem byla za trest. Moje kamarádka, se kterou jsem trávila mateřskou dovolenou telefonickým sdílením všech činností včetně počtu vypitých lahviček Sunaru, snědených kaší, a následně vyloučených (horem nebo spodem!), měla telefonní číslo poskládané ze stejných číslic jako byl můj PIN. To se mi pak také často stávalo, že jsem přišla k bankomatu, prsty, stejně jako klavíristka hraje zpaměti, automaticky namačkaly kombinaci číslic, kterou jsem tak často používala. Divím se, že bankovat nechce vydat ani halíř z mého účtu. Zkusím to znovu, ale prsty si vedou svou. Bankomat taky. Nevydá nic! Po dvou pokusech odcházím osvěžit paměť, ale ať dělám, co dělám, v hlavě a v prstech zůstává pořád jen melodie toho telefonního čísla. Ten den se nákup nekoná, dojídáme zásoby. K večeři jsou topinky z chleba sušeného na topení pro slepice. A já mám spoustu času na přemýšlení, jaký ten zpropadený PIN je. Teprve když nad tím přestanu dumat, PIN v hlavě naskočí a já rychle mažu k bankomatu, než to zase popletu. Budiž mi přičteno k dobru, že jsem si ho nikdy nenapsala na kartu a raději vždy zápasila se svojí pamětí. Pravdou je, že v té době jsem ještě neměla mobil a byla zvyklá si různá čísla pamatovat.

Později se kamarádka odstěhovala, přestaly jsme si volat a v hlavě už zůstal jen PIN.

Kolik hovory stály si už nepamatuju, ale vzhledem k provolaným hodinám to asi nebylo drahé.

Dnes vlastnit telefon není žádná vzácnost. Má ho každý a každý může volat. A podle toho, co nám tvrdí operátoři velice výhodně. Nabízí nám neomezené volání zdarma. Na to slyší většina z nás. Jak je něco zadarmo, my lidi se můžeme přetrhnout. Vůbec nám nevadí, že platíme stovky, když máme neomezené volání zdarma. Pak takový uživatel neomezeného volání volá a volá, protože si tuhle výhodu musí užít.

Sedím s kamarádkou v kavárně, když jí zavolá klientka. Mluví a mluví. Kamarádka jí říká: "Kdyžtak se za mnou stavte v kanceláři, takhle vás to bude stát hodně peněz." Klientka jí zřejmě sděluje, že má neomezené volání, protože kamarádka jen protáčí panenky, omluvně směrem ke mně pokrčí ramena, ale je jí hloupé hovor ukončit. Na klientech je závislá její kariéra finanční poradkyně. Klientka, která volá původně kvůli své finanční situaci, díky neomezenému volání získává v mé kamarádce navíc psychoanalytičku zdarma. Ještě pořád vypráví své rodinné problémy s manželem, dětmi. Dopiji kávu a už mě nebaví pozorovat telefonistku, jak kývá, přitakává, odporuje a radí, mně neznámé osobě. Náš původní rozhovor je zapomenut, moje trpělivost odchází do pryč a tak jen mávnu a odcházím taky. Ji zanechávám s její klientkou, s jejím telefonním přístrojem, a s jejím neomezeným voláním samotnou.

Dokud tahle možnost neexistovala, každý při telefonování šel rovnou k věci, snažil se mluvit úsporně a vyřešit problém na první dobrou.

Ano, díky těmto "výhodným" tarifům se stáváme oběťmi své lakoty. Mluvíme a mluvíme, říkáme mnohdy to, co bychom možná ani do telefonu nikdy neřekli. Anebo jen v soukromí. Vyprávíme na ulici, v kavárně, v dopravním prostředku, a nevadí nám, že poslouchá široké okolí. Často pro telefonování zapomínáme, že by s námi chtělo mluvit vlastní dítě nebo že bychom měli nějaké věci vyřešit osobně. 

Musíme to neomezené volání přeci využít, nebo snad ne?