Jak jsem navštívila královnu

I když jsem se narodila počátkem šedesátých let minulého století, a díky tomu už leccos prožila a zažila, je pořád spousta toho, co na mě ještě čeká. Letos jsem konečně poprvé navštívila královnu.

...královnu měřící 1 602 m. Ano, někde jsem četla, že měří 1 603 i 1 604 m. Tomu rozumím. Také si přidávám co se týká výšky a ubírám, pokud mluvím o váze. Královnu našich hor, Sněžku.

Docela v klidu jsem žila i bez výstupu na Sněžku. Jenže! Najednou se kolem mě začaly objevovat obrázky Sněžky zalité sluncem, na facebooku na mě denně vyskakovaly komentáře, jak tam někdo byl, co zažil, a že to bylo úžasný. Dosti mě to rozhodilo - co když o něco přicházím?

Svého parťáka jsem nemusela dlouho lámat, byl nadšený mojí skromností, když mi to prý stačí, tak mě klidně vyveze do Krkonoš. To ještě ovšem nevěděl, že nepůjde o obyčejný výstup. Možná to tušil, docela mě už za ty roky společného soužití zná, ale nehnul brvou a vyčkával, co ze mě zase vyleze. Ano, nebyla bych to já, kdybych na Sněžku chtěla jít ve dne, nebo, nedej Bože, jela lanovkou. Chci vždycky bonus navíc! Když jsem mu řekla, že půjdeme na východ slunce, zachoval svůj klid Angličana a dělal jako by nic.

Po pečlivém zkoumání serverů předpovídajících počasí, kdy jeden říká, že na Sněžce bude v pět hodin ráno slunce, další že zataženo, jiný dokonce straší deštěm, usoudíme, že není nač čekat, a že ráno vyrazíme. V čem se předpovědi shodnou je to, že slunce vyjde v 5:05 hodin.

Nastavuji telefon na dvě deset. Jsem ranní ptáče, v hlavě mám budíka a tak vím, že pro mě nebude problém vstávat. Mám jiné potíže. Na rozdíl od mého drahého, který kdekoli ulehne, v ten okamžik chrní, nemůžu  v devět večer usnout. Venku světlo, batolata si ještě hrají na písku, můj muž spí jako novorozenec, jen já se převaluju ve snaze zamhouřit oko do půl dvanácté. To naposledy věnuju pohled telefonu, zkontroluju po šestnácté, je-li správně nastavené buzení. Pak jsem se asi odebrala do říše snů.

1:56 - otevírám zase oči a kontroluji budík, je nastavený na 2:10. Vstanu, uvařím nám kafe, dojdu si na WC, provedu hygienu a namaluju obličej (což považuji za nejdůležitější úkon toho rána, vždyť vyrazit na audienci u královny, to není jen tak - světe div se, že jsem si v polospánku nevypíchla oko). Po čtvrt na tři budím toho, který spí od půl devátý.

Moc a moc se těším nahoru. Do batohu jsem přidala kromě péřovky i malou lahvinku sektu a snídani. Vidím to v barvách - vyjdeme nahoru, právě se bude rozednívat, usmějeme se na sebe, krásní jako manželé v reklamě, bouchneme šampaňské, políbíme se, pak se chytneme za ruce a společně budeme pozorovat to nádherné divadlo, ty výhledy jak z pohlednic. Až slunce vyjde nad obzor, my mu za překrásné představení zatleskáme, zamáčkneme slzu dojetí a budeme přemýšlet o tom, jak je život krásný! Romantika jak od Rosamunde Pilcher.

Nějak si předem neuvědomím, že převýšení 1 000 metrů na sedmi kilometrech je pořádná túra do kopce. Jsem ráda, že jdeme potmě, aspoň nevidím kopec nad sebou a Obří důl pod sebou. Mé plíce i nohy ho sice cítí, ale hlava to neví, a nemá čas mi nadávat, že jsem pitomá!

Začínám mít o své představy trochu strach. Královna už pod vrcholem nadýmá své plíce a snaží se nás sfouknout zpátky dolů, ale ještě pořád máme naději, že se situace zlepší, že se její ledový dech unaví.

Nahoru vylezeme propoceni do poslední nitky. Kape mi z vlasů, z podpaží, po zádech tečou proudy potu.

Zdá se, že Sněžka je dáma vrtošivá. Trpí snad zrovna dnes PMS? Nebo se špatně vyspala? Či je vina na naší straně? Jsem zmatená, nevím, co jsme udělali špatně. V duchu jí rozumím, také mívám "své dny" ačkoli nejsem žádná královna.  A královna je přece královna! Trvá na svém. Stydlivě se zahalila do závoje z neproniknutelné mlhy, neukáže nám ani palec u nohy a funí tak, aby se nás co nejrychleji zbavila. V plné palbě nám dává ochutnat stinnou stránku sama sebe.

Navlékáme na sebe teplé oblečení, balím se do termofólie, klepu se jak drahý pes a vyhlížím ta panorámata, slunce a romantiku. Nepřichází nic. Jen zima zalézá až do morku kostí a taky za nehty.

Uznáváme vrtoch královny a raději rychle valíme dolů. Tedy tak rychle, kterak nám naše stárnoucí kolena dovolí.

Na první lavičce s výhledem na Sněžku se sice pořád klepající zimou rozhodujeme rozbít tábor. Tedy hlavně bouchnout to šampíčko.

I když jsem neviděli nic, stálo to za to. Sekt jsem ještě nikdy v půl šesté ráno s výhledem na hory nepila.

Sněžko, my dvě jsme spolu ještě neskončily, já se vrátím!