Brýle a já aneb Jak se žije poslepu

Někdo nosí brýle odjakživa. To se takový jedinec vyklube na svět, přimhouří oko a řekne si: „Na tenhle bordel se dívat nebudu.“ Rodiče jeho osobitý názor utnou hned v zárodku. Nevidíš, nekoukáš, šup, tady máš pomáhátko - brýle.

Výhodou těchto brejlovců, kteří jsou brejlovci od raného věku, je, že se s brýlemi naučili žít, mnozí používají kontaktní čočky a nakonec – takový intelektuál se stříbrnými brejličkami, má něco do sebe… alespoň pro mě. Tito lidé s brýlemi sportují, leží, sedí, chodí, vaří, smaží, čtou, spí, a nejspíš si vůbec neuvědomují, že jim cosi leží na nose. S brýlemi splynuli v jedno, jsou pro ně tak samozřejmé jako nehty na nohou. Po ránu zašmátrají na poličku, nasadí skla a je to. Jak přirozené.

Do školy se mnou chodil kluk. Ono jich tam se mnou chodilo víc, ale jeden nosil brýle. Syn lékaře, chytrej, trochu obtloustlej, prostě pravej šprt. Děti umí být kruté. Co ten si vysloužil posměšků od svých spolužáků. Pod tlakem výčitek svědomí dodávám, že i od spolužaček. „Brejlovec, slepejš, slepoun…,“ pokřikovaly na něj děti, občas i: „Šprte a tlusťochu.“

My posměváčkové tehdy netušili, že na každého dojde, a že ruka osudu je spravedlivá. Toho pošmourného dne se znenadání zablýskalo a nade mnou zahřmělo: „Ty ses posmívala Edovi, že nosí brejle! Tak tady to máš!“ a zkrátily se mi ruce. Abych to vysvětlila - dosud jsem při natažení paže dokázala číst, ale onoho dne tohle kouzlo zmizelo. Byl to šok. Já jsem totiž vždycky viděla dobře, svět sledovala ostřížím zrakem a často zřela i za roh.

Najednou nejsem schopná přečíst malé blechy na obalech potravin, přestávám nakupovat podle nutričních hodnot, řeším jen dobře viditelnou barvu obalu. Nevidím, tedy se nezajímám o cenu, mnohdy nutím prodavačce místo dvoukoruny korunu, dvacku si pletu s desetikorunou. O papírových bankovkách raději nemluvím. Všimli jste si někdy, že pětistovka má s dvoustovkou stejnou barvu? Vařím po paměti a občas se stane, že do polévky nasypu cukr místo soli, při krájení cibule přidám do salátu svoji kůži, a tuhle jsem smažila řízky na octu. S bábovkou, do které nasypu hrneček soli místo cukru, taky žádnou parádu nenadělám. Nechutnala nikomu. Po pravdě? Nedalo se to žrát. Když místo Jaru naliju do dřezu pomerančový sirup a nadávám, že nepění, pohár trpělivosti je přeplněn. Odhodlám se vzít útokem ordinaci oční lékařky. Tedy útokem... Objednala mě za tři měsíce a já celou dobu trpím obavami o zbytky svého zraku. Pak konečně nastane den D.

„Nedivte se, paní Součková, už nejste nejmladší, stárnutí postihlo i váš zrak, máte vetchozrakost a tady je recept na brýle,“ vyřkne tato osoba s poťouchlým úsměvem na tváři nade mnou svůj ortel a mně se zhroutí svět. Nejste nejmladší??? Vetchozrakost??? Cože???? … Třikrát polknu, zamáčknu slzu, otřu pot z čela: „Proboha, teprve mi bude čtyřicet (za týden!)," a jdu si pro brýle. Čímž se z kategorie bystrozrakých přesunuji do kategorie brejlovců, slepejšů a jim podobným. Ten den se můj život změnil.

Mám brýle. Na čtení. Dvě dioptrie.

V obchodě je poprvé nasadím: „Jak je možné, že tady nemají sedmičku vína, ale jenom samý litrovky? A takhle veliký vejce?“ Všechno se zdá větší , objevuju znovu svět. Brýle mi okolní realitu zvětšují, jsou to takové lupy za uši. Jakmile je nasadím před zrcadlem, leknu se. Tenoulinké, roztomilé, drobné vrásky na mém obličeji a jeho okolí se prohlubují, rozšiřují, čímž se ze mě mávnutím proutku, ehm brýlí, stává želva s krkem Ivany Trump.

Bez brýlí je můj byt beze smítky, naklizený jak zámecký salón. Nasadit brýle znamená vzít hadr do ruky. Jak můžeme žít v takovým bordelu? Po kuchyňské lince jako vodopád teče rajský protlak, který vystříknul při otevírání plechovky. Hned vedle napsala vzkaz příštím generacím hořčice. Plnotučná. Mastné fleky na sporáku se tváří jak umění dada. Pod kráječem chleba je z drobků vytvořená mapa ČR včetně Krkonoš. Bez brýlí se kohoutky v koupelně lesknou jak psí kulky, s vodním kamenem je ámen, zato s brýlemi  zjistím, že je rozpínavý jako bolševik.

Bez brýlí si užiju spoustu legrace. Třeba v restauraci. Do ruky vezmu jídelní lístek, tupě zírám, přečemž se snažím vypadat velice chytře. Ani jedno písmeno mi nic nepřipomíná. Pak se ke mně přitočí servírka, lístek mi vyrve z ruky: „Máte to vzhůru nohama,“ procedí skrz zuby za současného odfouknutí ofiny z čela a obrácením očí v sloup. List mi vrátí a čeká. Přimhouřím oči, vidím pár známých písmen. „Vezmu si to, co oni,“ nervozně máchnu rukou k vedlejšímu stolu a napnutá jak tětiva čekám. Být v kategorii slepejšů, a nemít u sebe brýle, je dobrodružné.

Ono by to s brýlemi nebylo až tak hrozné, kdyby se mi pořád neschovávaly. Tuhle jsem jedny jediné (později jsem si jich pořídila vícero) hledala půl dne. Poslepu toho člověk moc nenajde. Večer vlezu do sprchy, pustím na sebe proud vody a ta celý den pohřešovaná skla spadnou na zem. Měla jsem je zapíchnuté ve vlasech. Občas na mě vykouknou z ledničky, mrazáku, či botníku. V únoru jsem je našla po měsíčním hledání. Byly v balíku toaletních potřeb, které ženy používají jedenkrát za měsíc. V různých kabelkách se různě rozvalují. Když jsem si na ně sedla a nerozsedla je, znamená to, že jsem lehká holka?

Taky se mi stalo, že jsem se omylem postavila na start závodu s brejlema na očích. Jsou to brýle na čtení a já si s sebou zrovna nevzala žádnou knížku, tudíž byly naprosto zbytečné. Trať s nimi číst nešla, protože měnily perspektivu, zvedal se mi žaludek a tak jsem je musela odložit. Bohužel jsem s sebou neměla noční stolek, musím si je celou dobu nést v ruce, což mě obtěžuje. Čas od času je přehodím z ruky do ruky. Večer doma zjistím, že při tom bezmyšlenkovitém překládání zprava doleva, jsem je někde ztratila.

A tak to mám pořád. Buď se mi schovají, často na mém vlastním těle, nebo je ztratím, jelikož je odkládám, když zrovna není co číst.

Postupem let jsem obdržela ještě další brýle a to na koukání do dálky. Takže už mám nejen stařeckou vetchozrakost ale i krátkozrakost. To je teprve dobrodružství. Koukat do správné vzdálenosti správnými brýlemi.

Kdybych to byla bývala tenkrát věděla, byla bych se Edovi nikdy neposmívala. Inu, pozdě bycha honiti, za chyby je nutno platiti!