Virový masakr... nejen prezidentský

Viry jsou úplně malé potvory, které dokáží člověku diktovat. Tihle malí predátoři, co je netvoří ani jedna celá buňka, dokonce zabíjí.  Není divu, jejich název pochází z latinského „virus“ – jed. A za oběť si vyberou zrovna mě!

"Očkujte se proti chřipce! Útočí ze všech stran," a já se směju. To zrovna! Lobby farmaceutického průmyslu nehodlám podporovat. Jsem zdravá, aktivně žijící žena a každou chorobu překonám. Snadno! To jsem si myslela...

Ve středu cítím podivný tlak kolem nosu. Ve čtvrtek v noci mě bolí v krku. Ve škole denně odpadne několik dětí. V pátek dorazí celé čtyři kusy, všichni ostatní mají horečky. Mně v pátek není taky nejlíp a očima popostrkuju hodiny, abych už byla doma. Domů se doplazím z posledních sil, klepu se zimou, ruce i nohy ledové, lehám na gauč. Když se do mě pořád nedává teplo, došourám se pro teploměr a pro čaj. Nechci věřit, že bych byla nemocná.

Žiju aktivně.

Už víc než půl roku každé ráno skáču do ledového bazénu. Oprava, v den, kdy bazén poprvé zamrzl, jsem při skoku narazila na led, vzala zpátečku, a od té doby lezu pod studenou sprchu. Pyšně svému muži hlásím, ať si spočítá, kolik ušetří za teplou vodu. Když mi řekne, že v horizontu několika let to nějakou kačku udělá, sklopím uši a napustím si plnou vanu horké vody (ženská logika!). Doma stahuju topení ze 22°C na 20°C, natahuju sice svetr, ale pořád jsem na sebe taková hrdá. Sportuju. Téměř denně. O víkendu víc. Zažívám při běhu spousty krušných chvil, kdy promočená, ať už deštěm nebo potem, se dlouhé hodiny klepu zimou. V cíli jsem často promodralá jako Šmoulinka a dva dny rozehřívám zkřehlé prsty. Nikdy jsem neonemocněla.

Hory a kolo. Nahoru na horu vyjedu propocená, mokrá jako bych právě vylezla z vany a při sjezdu dolů mi zuby cvakají tak, že bych mohla štípat lístky v tramvaji. Nikdy jsem neonemocněla. Když vybíhám v zimním, jarním či podzimním období, oblečená dle poučky - oblékejte se, jako by bylo o deset stupňů víc, vždycky se klepu se jako krysařík z Prahy. Nikdy jsem neonemocněla.

A pak si dorazí viry. Rozhlédnou se, uvidí oběť, která s nimi nemá pražádnou zkušenost. Hlavní vir, říkejme mu Šéf, ten drobný vnitrobuněčný cizopasník nacházející se na pomezí mezi živým a neživým si zamne ruce, usměje se pod svou genetickou informaci (nesmějte se, teta Wiky mi řekla, že ti nejprimitivnější obsahují pouze svou genetickou informaci), povolá své záložáky a naplno spustí: "Vidíte Součkovou? To bude mejdan, ta s námi nikdy nepřišla do styku! Hrrr na ni, do útoku!" A já nic netušící se ještě usmívám na žáčky, ale už cítím, že to není ono. Když je chci umravnit, hlas mi selže. Mávnu nad tím rukou a uvařím si čaj. Bylinkový. Pak zázvor. Bylinky. Zázvor. Dělá se mi z toho zle. Viry útočí, roztahují se jak bolševik i jako bolševník a já konečně podlehnu.

Virový mejdan v měm těle může začít. Vůbec nechápu, jak se dokáží tak rychle svolat. Mají snad svůj Virbook, či jinou sociální síť? Je to pořádnej nářez. Jejich virhudba (mezi námi - nedá se poslouchat, je to hrůza!) hraje na plný pecky a mně buší v hlavě, že se mi snad rozskočí. Nechci si ani představit ty orgie, co se dějou v mém těle. Hnus! Z nosu mi tečou zbytky jejich chlastu, a to, co vylučují, prochází přes bolavý krk až do dýchacích cest. Tancujou, pohybujou a rozmnožujou se tak rychle, že teplota mého těla prudce stoupá. Kdybych měla rtuťový teploměr, který uměl teplotu změřit dokonale, a který nám EU zakázala, určitě by rtuť vyskočila ven. Ale to je stejně fuk. Je mi blbě! Mám horečku. Pomóc!

Snažím se jejich mejdan ukončit, stejně jako jsem kdysi ukončila mejdan svým dospívajícím dětem, když jsem neočekávaně dorazila domů a všechny nezvané (mnou nezvané!) účastníky vyrazila z baráku třemi slovy: "Táhněte do háje!" Na tyhle svině mrňavý to neplatí!

Tak holt jo! Třetí den učiním poznání. Umřu. Ale ne teď hned, jak se jevilo včera a ne na následky téhle chřipky. Pár dní si poležím, a pak začnu zase od začátku. V nejbližích dnech ovšem musím odpískat, co jsem spískala a z postele nevylézat.

Jen tak na okraj. Když jsem se chlubila, že kamarádím se studenou vodou, říkalo mi okolí se stopou závisti v hlase: "Ty jo, ty budeš zdravá!" Moc jsem tomu nevěřila, říkala si, že to asi tak rychlý nebude a ... není.

Jen tak na druhý okraj. Mám kamarádku. Sport nesnáší. Její jediný pohyb na čerstvém vzduchu je cesta od dveří vozu ke dveřím obchodního centra. Hulí jako fabrika. Ve studené vodě si si smočila palec u nohy jen tenkrát, když ji do něj štípla vosa. Její životní styl je všechno jen ne zdravý. A co myslíte. Chřipku ještě v životě neměla!

Jen tak na třetí okraj. Tahle moje viróza nemá s tou prezidentskou nic společného.