Jak mě restaurace na českém venkově vrátila před rok 89
Tuhle jsme v jedné úplně zapadlé vísce našli. Nebyla to hospoda, ale klub. Měli jenom pití, tak jsme se napili a pokračovali dál.
Cílem cesty byl Miřkov, kde jsme před pár lety pojedli a naivně doufali, že hospoda pořád funguje. Cestovali jsme na kolech. Kola naložená až po střechu. Že bicykl nemá střechu? I tak jsme měli slušný náklad. Spacáky, karimatky, nějaký ten suchý hadérek na převlečení, nechyběly kartáčky na zuby, toaletní papír, mýdlo a pro mě, za každých okolností nezbytná rtěnka. Manžel má za zadním kolem přidělaný vozík pro psa, ve kterém náš mazlík cestuje, pokud jedeme z kopce nebo po silnici. V terénu, kde mu nehrozí nebezpečí, běží vedle nás, někdy trochu uteče, když chytne stopu, ale vždy se na povel (pravda, dosud jsme nezjistili na který!), vrátí. Není to žádný "baskervil", je to milý přítulný kokršpaněl. Člen naší domácnosti přinášející nám spoustu radosti. Po odchodu dospělých dětí z domova nahradil prázdné místo. Je to prostě náš miláček. A kdo má psy, pochopí. Pes miluje bez výhrad, sežere, co dostane, nikdy neodmlouvá, neprotáčí panenky a nemyslí si o nás, že jsme pitomci. A pokud si to myslí, nedává to najevo. No prostě, miláček. Promiňte, že jsem se o psu rozepsala, ale v tomto příběhu hraje téměř hlavní roli.
Blížil se večer, byli jsme hladoví po celodenním putování, když jsme do Miřkova dorazili. Představa teplého piva a studeného jídla nás hnala kupředu. Nebo to bylo obráceně? V každém případě při příjezdu do vsi se nám zdál hostinec jaksi zpustlý. Špinavá okna, zvenku byly vidět zvednuté židle.
"To jsem si myslela, to je jasný," prodávám svou inteligenci, "už to tady nefunguje."
Stojíme před hospodou, rozmýšlíme co dál, nejbližší hospoda devět kilometrů daleko, na krku blížící se večer. Když vtom zevnitř vyjde motající se osoba. Muž a nastupuje do auta. Hmm, uhýbáme s koly stranou, zdá se, že by nás tento kaskadér mohl přejet. Přesto se můj chlap zeptá: "Prosím vás, oni mají otevřeno?"
"No jasně," zní odpověď na půl huby, přičemž zaklapne dveře u auta a nastartuje. Pneumatiky zakvílí, jako formule na závodním okruhu se škodovka odpíchne a vyrazí někam do pryč. Jen zvířený prach zůstává v našich očích jako památka na onoho člověka.
Muž se jde dovnitř podívat a taky zjistit, jestli bychom si naložená kola mohli nechat někde v chodbě. Když konečně vymnu prach z očí, pořádně se rozkoukám, rozhlédnu se a vidím, že na dveřích visí papír:
VAŘÍME DO 25. 8.
To stihnem, pomyslím si.
Vrací se, mává na mě, jako že jo... Taháme naložená kola včetně vozíku asi pět schodů. Opřeme je v chodbě, psa přivážeme na vodítko a vejdeme společně do lokálu, který zeje prázdnotou.
První, co mě švihne přes nos, je nechutný zápach přepáleného oleje. Otřesu se hnusem. Druhý moment: všechno je strašně špinavé, takové eklhaft (hezky česky řečeno!). Jeden stůl zavalený nějakým bordelem, na první dojem jsem nezjistila, co to je - nádobí, papíry, nějaké předměty, rádio, počítač, cigarety. Paní sedící u něho má na sobě ušmudlanou noční košili, z vlasů jí odkapává zřejmě ten přepálený tuk z friťáku. Špinavýma rukama možná zpracovává účetnictví této restaurace, nebo odesílá evidenci tržeb. Vedle ní stojí podobná žena, trochu starší, opět v triku ála noční košile končící těsně pod zadkem. Hrdě vystavuje na odiv celému lokálu svá macatá stehna včetně celulitidy. Špinavé prsty na nohou svědčí o tom, že se právě asi vrátila z pole, kde několik týdnů jednotila řepu. Z kuchyně, která je za výčepem, přichází další člověk. Kuchař? Obdoba ženštin v mužském vydání. Akorát nemá zadek a celulitidu, ale před sebou valí pivní břich velikosti pořádného nafukovacího balónu. Je oblečený do bílého trika, které bylo bílé naposledy v minulém století, teď je pokydané bůhvíčím.
Žaludek se smrskává, začíná protestovat a já začínám mít pocit, že v této putyce jíst nechci. Personál ani prostředí rozhodně nebudí dojem, že by tady byli držiteli Michelinských hvězd.
Muž za výčepem nás sjede otráveným pohledem, pak sklopí oči a zrak mu padne na psa. "Tak to prr, sem se psem nesmíte!" zavelí, zvedne ukazováček a v gestu - Ven! - čeká. Skoro by se zdálo, že hajluje, kdyby ruku zvedl o pár centimetrů výš.
"Na vesnici a nesmí sem pes?" diví se můj muž.
"My na vesnici máme psy u boudy," odpoví jedna z ženštin vychlastaným chraplavým hlasem, odkašle si, polkne hlen a poťouchle se uchichtne.
"My máme psa jako člena rodiny," odpovím a chci pokračovat v diskuzi, že v týhle zaplivaný putyce je ten pes ze všech nejčistší, nejudržovanější a možná i nejvychovanější. Můj chlap mě už zná, nepotřebuje tady vést jakoukoli diskuzi, tudíž mě popadne za ruku a táhne ven.
Venku se na sebe podíváme, nevěřícně zakroutíme hlavou a začneme se nahlas řehtat. Tak tohle jsme nečekali. Je dobře, že nás vyhodili, asi bychom si tam jídlo stejně nedali. Je pravděpodobné, že to co tam nabízeli, bude stejně prošlé, zašlé a nechutné jako osazenstvo, se kterým jsme měli tu čest.
Jediné co nás štve, že musíme kola i s vozíkem zase přetahat po schodech ven!
Tento příběh má dobrý konec. V devět kilometrů vzdáleném Horšovském Týně nás v Zámecké restauraci přijali i se psem, donesli výborné jídlo nejen nám, ale i psovi misku s vodou. A personál? Ten hýřil úsměvy, nešetřil vlídným slovem a snažil se, abychom se cítili dobře.
Zuzka Součková
Historka vskutku fekální
Když člověk trpí syndromem dráždivého tračníku, stává se z obyčejné vycházky drama, ve kterém jde nejen o zachování důstojnosti, ale i o čistotu prádla. Ačkoli se to po slovensky nazývá hnačka, zrychlení kroku nic neřeší!
Zuzka Součková
Je svět v pořádku?
Brzké jarní ráno, venku je ještě tma. Zavrtím se na posteli, probudí mě nějaký zvuk. Nastražím uši. Aha. To první ptáci zpěváci nastupují na scénu. Zatím zřejmě jen ladí tóny jako muzikanti před koncertem.
Zuzka Součková
V ortopedické čekárně
Pravou berli postavím do rohu, vezmu za kliku, otevřu dveře. Nezapomenu zastrčit berli zpátky do podpaží a ladným skokokrokem se vsunu dovnitř. Čekárna je plná, ale jedna židle zasunutá v koutě na mě čeká. Ztěžka na ni dopadnu.
Zuzka Součková
Jsem nemohoucí, ale bojuju
Klaním se před všemi, kteří mají jakýkoli handicap. Ať už někomu neslouží ruce, nohy, oči, uši, či nějaký tělesný orgán, vždycky je to problém. Mně momentálně podala výpověď ze služby pravá noha.
Zuzka Součková
Vytrácí se slušnost?
Scházím školní schodiště, proti mně se žene dětské stádo. Nedržet se zábradlí, ti malí predátoři by mě smetli. Někteří pozdraví.
Zuzka Součková
Obědy zdarma pro všechny
Tak, děti, jdeme na oběd, máte ho zadarmo. Ale, pančelko, já nechci, mně ty obědy v jídelně nechutnají," řekne Maruška, otřese se hrůzou při vzpomínce na včerejší oběd. Nebylo to sice jídlo pro gurmána, ale bylo teplé a zdarma.
Zuzka Součková
Úchylák v bazénu
Chvilku si ho nevšímám, ale pak si uvědomuju, že plave za mnou. Když mě předplave, protože tak pomalu jako já asi neumí, počká si, a zase ho cítím za sebou. Začíná mi to být nepříjemné. Kouká mi na zadek, nebo co?
Zuzka Součková
Předvolební slibování aneb Čeká nás zářná budoucnost?
Už je to tu zas. Předvolební sliby. Politici pevným přímým pohledem shlížejí na nás obyčejné občany ze svého piedestalu umístěného na každé volné ploše a slibují.
Zuzka Součková
Určeno rodičům pubertálních fracků: Jak přežít pubertu (návod)
Puberta je hormonálně podmíněný proces, na jehož konci je dosaženo pohlavní zralosti a schopnosti reprodukce. Tak hovoří věda. Laicky řečeno je puberta stav, kdy zúčastnění denně přemýšlejí nad vraždou, či sebevraždou.
Zuzka Součková
Jak mi nevyšlo stát se součástí reklamy
Reklamní svět je svět krásných lidí, plný světel, úsměvů, radosti, štěstí a lásky. Obyčejnému člověku dodává spoustu naděje, že i jeho by něco takového mohlo potkat.
Zuzka Součková
Učitelčin obyčejný rok
Každý, kdo vychodil základní školu, ví přesně, jak mají učitelé žáky učit. Co s nimi mají dělat, jaké učivo probírat, a co by po těch chudinkách dětech neměli nikdy chtít.
Zuzka Součková
Vy nemáte slevovou kartičku?
Zaměstnanci lékárny Benu se ze mě roky marně snaží udělat pacienta vnucováním slevové karty. Ač letitá dáma, návštěvníkem lékárny jsem poměrně sporadickým. Nechodím pro léky pravidelně, asi proto, že žádné pravidelně neužívám.
Zuzka Součková
Padesátiletá rebelka. Fakt?
Když je jednomu padesát a víc, nedbá názoru okolí. Pro mě za mě, ať si kdo chce, co chce, říká. Mně je to fuk!
Zuzka Součková
Jak jsme se málem stali obětí trestného činu
Už několik let jezdíme po světě s obytným autem a s koly. Kola vozíme na zadním stojanu. Můj muž je pečlivý a opatrný. Kola zamyká několika řetězy a přikrývá plachtou.
Zuzka Součková
Jít na WC ve vlaku vyžaduje hodně odvahy...
Po kolejích jezdí vlaky. V dobách mého mládí byly špinavé, záclonky utahané, smradlavé. Záchody znečištěné, sedadla nepohodlná. Koženka na nich studená a při delší cestě dokázala přitáhnout do zadních partií pořádného vlka.
Zuzka Součková
Muž a žena po třiceti letech soužití
Člověk je párový tvor. Většina. Já tedy ano a předpokládám, že i můj muž. Společně káru života táhneme třicet pět let. Je tedy zřejmé, že navzájem si vidíme až na úplné dno. Můj muž mě často prokoukne až tam, kam já nedohlédnu.
Zuzka Součková
Svoboda je pryč, vážení!
Svoboda je možnost, případně schopnost volit, rozhodovat a jednat „podle své vůle,“ ať je jakákoli a nést za to přiměřenou odpovědnost. Poslední dobou se nad tím pozastavuju a přestávám věřit svým očím. Mě chce někdo omezovat?
Zuzka Součková
Návod k použití aneb Lidi, vzpamatujme se!
Koupili jste si v poslední době nějakou věc? Ano? A všimli jste si, jakou jste k tomu obdrželi knihu s názvem Návod k použití? Nemám na mysli elektroniku, kde návod má své oprávnění, ale třeba obyčejný hrnec.
Zuzka Součková
Gabriela Koukalová a poruchy příjmu potravy
Anorexie či bulimie jsou nemoci. Mnohdy postihnou krásné, mladé dívky, u kterých by to nikdo nečekal. Není to žádný výplod choré mysli, jsou to závažné choroby, které mnohdy spustí několik slov pronesených v blízkosti dotyčné.
Zuzka Součková
Učitel, ten tvrdý chleba má
Učitelé mají pořád prázdniny, chodí do práce na osmou, domů v poledne, dokonce mají i volné víkendy, a ještě pořád brečí, že mají málo peněz. Alespoň takto je veřejností profese učitele většinou vnímána.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 281
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3262x
Jsem autorkou knih:
Když se dáma rozběhne aneb Ani v padesáti není pozdě
Deník běžkyně v nejlepších letech s podtitulem Co vám o běhání nikdo neřekne,
a knih fejetonů ze života:
Běh života s úsměvem
Diagnóza žena
Když mi budete chtít něco sdělit, můžete napsat: zuzkasouckova@atlas.cz
Pokud se vám mé psaní líbí, navštivte také moji fb stránku, kde často glosuji běžné životní situace:
https://www.facebook.com/zuzkasouckovaspisovatelka/?pnref=lhc
Vaše vzkazy mne potěší.